Název

osecky_klaster

Popis

Klášter cisterciáků Panny Marie s kostelem Nanebevzetí Panny Marie - Klášter založen mezi lety 1197–9 Slávkem z Oseka. Roku 1206 byl položen základ k chrámu Panny Marie, o dva roky později byl vysvěcen hlavní oltář a hřbitov. Areál komunity se rozrůstal o další budovy, které sloužily naplňování řehole, ubytování pocestných i bezplatnému ošetřování nemocných. V nově založené zahradě pěstovali mniši zeleninu i dosud nevídané druhy ovoce. O rozkvětu kláštera svědčí také okolnost, že se jeho opatem stal energický Slavko z roku Hrabišiců, stejnojmenný vnuk zakladatele této cisterciácké komunity, písemně doložený v pramenech v letech 1238-1239. Za jeho vlády byla dokončena výstavba klášterních budov. Po dlouhých letech strávených vedením kláštera odešel opat Slavko do Pruska obracet tamní pohany na křesťanskou víru a stal se v této diecézi biskupem. Ve třicátých letech 13. století se stal opatem vnuk zakladatele, také Slávek. Klášter získával nové statky, horečně se budovalo, a osečtí cisterciáci se dokonce pokusili o vlastní filiaci v Nížkově. Filiace se nezdařila a v době povstání kralevice Přemysla proti otci klášter doplatil na příslušnost k rýzmburskému zakladatelskému rodu. Straníkem krále Václava I. byl totiž i bratr opata Slávka Boreš z Rýzmburka, který porazil Přemysla v bitvě u Mostu. Horkokrevný mladík se poté pomstil vypleněním kláštera v Oseku. Po královském smíření se klášter z újmy rychle vzpamatoval a začal opravovat poškození a také dále rozšiřovat svůj majetek. Boreš z Rýmburka se roku 1260 zúčastnil českouherské bitvy u Kressenbrunnu a tam ukořistil pro klášter vzácnou relikvii – ostatek sv. Jana Křtitele. V sedmdesátých letech třináctého století se Boreš zřejmě podílel na vítkovském povstání proti králi a klášter se opět dostal do potíží. V době po smrti krále Přemysla Otakara II. celý konvent po dalším drancování na tři roky odešel do Míšně, aby za vlády Václava II. opět zažil dobu hospodářské prosperity a míru. Jan Lucemburský na základě již předchozích panovnických snah učinil osecký klášter klášterem královským a až do husitských válek se cisterciákům dařilo zachovat majetek a klid na svém území. V červenci roku 1421 husitská vojska Pražanů klášter dobyla a vypálila. Mniši naštěstí situaci předvídali a včas vyhledali útočiště v míšeňském klášteře Altzella. Pokračováním kláštera byl návrat cisterciáků zhruba v polovině 15. století. Šlo o období permanentních problémů, které se stupňovaly. V roce 1579 zemřel opat Baltazar a administrátorem kláštera se stal Ondřej Wiedemann, opat v Sedlci a na Zbraslavi. O rok později bylo osecké opatství zrušno papežem na návrh Rudolfa II. a jeho majetek přešel do správy pražské arcibiskupské konsistoře. Osečtí mniši byli nuceni odejít na Zbraslav. Arcibiskup Karel z Lamberka si klášter velmi oblíbil a často a rád v něm pobýval. Dokonce se pokusil jej natrvalo přičlenit k arcibiskupským majetkům. Dokonce za tím účelem nechal zničit klášterní archiv, dokumentující, co všechno si mohou cisterciáci v případě obnovy kláštera nárokovat. Jednomu z klášterních písařů se povedlo uchránit před spálením tzv. Codex Damascus, tedy rukopisný kopiář všech pro klášter důležitých listin. Takže Lamberkova snaha vyšla naprázdno. K obnově klášterního života v Oseku došlo až v roce 1626, o což se velmi přičinil pražský arcibiskup Jan Lohelius. Ten byl mimo jiné veden snahou odčinit barbarský přístup svého předchůdce Karla z Lamberka. K volbě nového opata mohlo být přikročeno až v roce 1650. U kostela Nanebevzetí Panny Marie byla v letech 1726–1732 uspořádána terasovitá zahrada s plastikami I. Reichmana a vybudován i barokní pavilon. Areál velkoryse přestavěl Octavio Broggio. Za josefinských reforem hrozilo klášteru zrušení, tehdejší opat Mauritius Elbel však dokázal fungování kláštera uhájit. Za opatů Elbela a Venusiho také došlo k některým dalším úpravám v areálu kláštera (opat Elbel dal např. vymalovat do současné podoby velký sál v opatství), k rozšiřování klášterních sbírek a podporování vědecké práce členů konventu. V klášteře tehdy působila celá řada hudebně nadaných mnichů. Například Jakob Trautzl, Nivard Sommer či Joachim Cron. Za opata Zahrádky byla obnovena klášterní nemocnice. Za druhé světové války byl opat Scharnagl donucen nacisty k odprodeji části klášterního hospodářství. Scharnglův nástupce, opat Eberhard Harzer byl po skončení války internován a připravoval se jeho odsun do Německa. Spolu s ním bylo uvězněno několik dalších mnichů, kteří byli brutálně vyslýcháni s cílem prokázat jim kolaboraci s nacisty. Ač jim nic prokázáno nebylo, byli určeni na nucenou práci v uhelných dolech v okolí Oseka (klášterní provizor Dionýsius Heger během důlních prací tragicky zahynul). Opat Harzer se pokusil klášter udržet v chodu tím, že jmenoval převorem českého cisterciáka, P. Zikmunda Jana Kapice, který byl za války nacisty perzekvován. P. Kapic měl rovněž být národním správcem klášterního majetku. Tato snaha vyšla naprázdno a P. Kapic se pouze stal administrátorem oseckého děkanství (v roce 1947 jej zde doplnil Lužický Srb, P. Mickel, O.Cist.). Po roce 1948 byl přeložen do Bíliny. Z českých cisterciáků se v blízkosti kláštera udržel pouze P. Nivard F. Krákora, O.Cist., který spravoval až do své smrti v roce 1975 farnost Mariánské Radčice. P. Mickel po roce 1948 působil ve farnostech Vtelno, Vysočany a Židovice a později v Hrobu. V 60. letech byl několik let ve vězení, a na sklonku života byl opět administrátorem farnosti Vtelno. Zemřel v roce 1980. Do oseckého kláštera byli v roce 1946 na základě dohody cisterciáků a diecéze povoláni salesiáni. Cisterciáci, většinou německé národnosti, byli postupně odsunuti do Německa. Salesiáni (kněží, klerici, asistenti a koadjutoři) zde působili jako kaplani v duchovní správě, především na inkorporovaných cisterciáckých farách. Současně však zde založili pro celou českomoravskou salesiánskou inspektorii institutum theologicum pro vlastní bohoslovce, jejichž počet brzy přesáhl 45. V roce 1950 pak jejich činnost v Oseku z důvodu zákazu v rámci Akce K skončila a oseckému klášteru nastala další etapa vývoje, protože zde byl zřízen internační tábor pro řeholníky. Později zde byly internovány řeholní sestry. Některé jsou pochovány na oseckém hřbitově. Sestry zde ještě v devadesátých letech dvacátého století po určitou dobu žily, ač do kláštera se již vrátili opět cisterciáci. Po roce 1990 se začalo s obnovou cisterciáckého působení v klášteře. Postupně se zde vystřídalo několik řeholníků a řeholních kandidátů. V roce 2007 bylo v opatském kostele poprvé po několika desetiletích udíleno kněžské svěcení. V roce 2008 tvořili komunitu dva cisterciáci – opat Jindřich Bernhard Thebes O. Cist. a P. Charbel J. Schubert O.Cist. Od září 2008 se opat přestěhoval do hospicu Goppeln v Německu, kde 27. března 2010 zemřel, a P. Charbel byl přemístěn do jednoho z klášterů v Rakousku. V současné době tedy není v klášteře mnišská komunita, funguje pouze společenství oblátů kláštera. Na přelomu let 2013/2014 byl klášter svěřen řádem do užívání litoměřické diecéze s tím, že se do něj mohou mniši kdykoliv vrátit.

Kategorie a štítky

Nastavení