4. ročník výstavy luxusních vozů v pasáži Černá růže 6.2. - 27.3. 2019. K vidění Lamborghini Aventador S, Lamborghini Gallardo, Bentley Continental GT, Jaguar E-type V12 Cabriolet, Jaguar E-Pace, Maserati Ghibli, Maserati Quattroporte, Ferrari 512 BB, Porsche 911 GT2 RS, Lotus Esprit V8 FE, Lotus Elise 220s, Matra Simca Murena, Honda NSX, Lexus LC500h, Mercedes Benz 220 SE, Rolls Royce Silver Shadow Drophead, Rolls Royce Silver Seraph, Rolls Royce Silver Spirit, Rolls Royce Silver Shadow 2 Long Limousine. K zahájení již tradičně patřilo focení. Děkujeme Zuzce Strakové, Karolíně Mlejnkové (foto: lopot photography) a Lucii Slovákové (foto: Aleš Chytráček) v šatech od módní návrhářky Alice Abraham. Poděkování patří Rolls-Royce & Bentley Club CZ, LOTUS Club CZ, Lamborghini Praha, Bentley Praha, Scuderia Praha, Albion cars, Lexus Praha a samozřejmě majitelům za půjčení.

Drahenice - První zmínky o Drahenicích se v písemných pramenech objevují již v první polovině 13. století, kdy byly majetkem kláštera sv. Jiří v Praze. Ve 14. století zde vznikl zemanský statek, jehož držitelem byl r. 1365 Jan Brus z Kovářova a poté na konci století Šicové z Drahenic. Někdy kolem roku 1536 koupil ves s dvorem Kerunk Vrábský z Vrabí, jehož synovec Vilém nechal někdy na počátku 17. století postavit novou tvrz. Ta je písemně doložena poprvé r. 1638, kdy duchovní úřad udělil Vilémovu synu Adamu Hynkovi Vrábskému povolení ke zřízení kaple při tvrzi. Na konci 17. století patřil statek Valdštejnům a v 18. století následně Nosticům, kteří nechali staré sídlo zřejmě přestavět. V r. 1796 prodala hraběnka Alžběta Nosticová statek Hartmanům z Klarsteina, kteří provedli další úpravy zámku. Od nich získali drahenické panství r. 1870 Lobkovicové, do jejichž držení se také zámek po restituci v 90. letech 20. století navrátil a byl posléze díky tomu opraven a není přístupný. Dvoukřídlá patrová budova zámku s mansardovou střechou je doplněna ve styku obou křídel štíhlou hranolovou věží krytou bání. Na vstupním průčelí západního křídla se dochovalo původní barokní členění.

Draheničky - První historické zmínky o osadě dokládají, že byla součástí manství příslušnému ke královskému hradu Zvíkovu a zde sídlící zemané měli tedy ke hradu povinnost manské služby. Roku 1323 získal Draheničky Petr z Rožmberka jako doživotní dar od krále Jana Lucemburského. V průběhu 15. století se připomínají Jakub z Draheniček, man Mareš Havel a k roku 1472 Petr Štěpek z Draheniček. Dvorec v „malých Drahenicích“ je výslovně zmiňován v polovině 16. století a poté roku 1577, kdy zde sídlil Volf Rozvadský z Nešova. Jakožto součást zvíkovského panství však v témže roce odprodal jeho majitel Kryštof ze Švamberka celou osadu Draheničky i s dvorem Voršile Vrábské z Bukova, která ji spojila se svým zbožím v Drahenicích. Od té doby nebyla tvrz využívána jako panské sídlo a spolu s dvorem sloužila pro zemědělské účely. Roku 1994 byl celý objekt dvora díky předchozímu hospodaření místního JZD a ZD ve velmi špatném stavu, v současné době je však zrekonstruován a využíván soukromým majitelem k chovu koní. Dvoupatrová budova bývalé tvrze tvoří vstupní, západní stranu dvora s průjezdem, dochována jsou i některá okénka z barokní fáze.

Škvořetice - První zmínka o škvořetické tvrzi je až z r. 1543, kdy si bratři Jan a Zikmund Kalenicové vkládali do obnovených zemských desk tvrz s dvorem a vsi Škvořetice a Leskovice. Nehledíme-li k přechodné držbě, kdy škvořetický statek v l. 1668 - 1672 vlastnili rytíř Jiří František Doudlebský z Doudleb, posledním majitelem škvořetické tvrze, dvou dvorů a pivovaru, dále vesnic Škvořetic, Mužetic, Hněvkova, Pacelic, Mírče, Dolu (Důlu) a Lomu z rodu Kaleniců byl rytíř Jan Vilém Kalenice z Kalenic, od něhož koupil Škvořetice v r. 1673 Ferdinand Antonín Malovec z Chýnova a Vimperka. Ten pak r. 1682 prodal škvořetickou tvrz s příslušenstvím své manželce Marii Františce, rozené Vilanyové. Po její smrti došlo r. 1701 k veřejné dražbě škvořetického statku a hrabě František Vilém Salm z Reifferscheidu jej koupil pro serényiovské sirotky. Škovřetice byly sloučeny s panstvím Blatnou a s ním je po smrti hraběte Amanda Serényiho koupil baron František Hildprandt. V majetku tohoto rodu potom zůstaly až do r. 1945. K renesanční přestavbě škovřetické tvrze došlo asi za Jana mladšího Kalenice (+1586), kdy ve všech čtyřech rozích byly vystavěny věže zakončené báněmi. Za Karla Hildprandta byl v l. 1921 - 1922 přestavěn v pseudorenesančním slohu podle plánů stavitele Vojtěcha Volfa z Berouna. Nádvoří vroubila v úrovni prvního patra otevřená terasa s arkádami. Ve druhé polovině 20. století zámek vlastnila Severozápadní dráha, která zde zřídila učiliště. Dnes je objekt v soukromém držení a je nabízen k prodeji.

Čížová - Zámek v Čížové, vzniklý přestavbou starší renesanční tvrze za Jana mladšího Deyma ze Stříteže (což dokládá letopočet 1629 nad portálem západní části budovy), je patrová budova o dvou křídlech. V severní, starší části jsou sklepy vylámané ve skále. Brána a prostranní vstupní místnost jsou ještě z konce 16. století. Polygonální nároží severního traktu nasvědčuje tomu, že zde bývala věž. V prvním poschodí barokního křídla bývala zmíněná kaple sv. Jana Křtitele. Zámek se později stal sídlem lobkovického lesního úřadu velkostatku Drhovle-Čížová-Sedlice. V budově zámku jsou dnes kanceláře, sklady a byty. V roce 2013 koupila zámek včetně pozemků obec a začala s postupnou rekonstrukcí.

Strážovice - První zmínka o Strážovicích je z roku 1381. Tvrz zde vystavěl Václav Lorecký z Lokouše po roce 1577. Koncem 17. století na místě tvrze postavili Běšínové z Běšin jednoduchý barokní zámek. Vedle zámku zbudovali kapli Tří králů. Roku 1782 koupil panství Leopold Obytecký z Obytec. Po něm se zde vystřídala v rychlém sledu řádka majitelů, až byly Strážovice v polovině 19. století připojeny knížetem Jiřím Kristiánem z Lobkowicz k čimelickému velkostatku. Po válce na něm „hospodařilo“ JZD, objekt značně zchátral. Dnes je v soukromých rukou a slouží jako turistické ubytování.

Varvažov- Zámek vznikl přestavbou starších renesačních domů v 18. století (dokončen snad 1768) na příkaz Emanuela Václava Krakovského z Kolovrat, velkopřevora johanitského řádu se sídlem ve Strakonicích, který Varvažov vlastnil od 13. století. Nová stavba přirostla ke starým hospodářským budovám a sloužila jako soukromá rezidence stavebníka. V letech 1847 – 1948 patřil Schwarzenberkům, kteří tu zřídili školu. Tehdy také došlo k několika úpravám, např. bylo odstraněno vnější schodiště. Po roce 1989 bylo varvažovské panství v restitucích navráceno orlické větvi Schwarzenbergů.

Karlov - Zámeček přikázal postavit na svém panství Karel Gottlieb von Bisingen někdy v polovině 18. století, na jehož počest bylo také nové lovecké sídlo pojmenováno. V letech 1783 – 1842 byli jeho majiteli Vratislavové z Mitrovic a po nich Schwarzenberkové. Karlov nebyl, jak dokázal průzkum z počátku 90. let minulého století, během staletí nijak výrazně přestavován a dochoval se až na malé drobnosti v původní podobě. Od roku 1950 byl využíván k potřebám sousedního dětského tábora. Naproti se nachází bývalý hospodářský dvůr, který v současné době využívá Sananim, Terapeutická komunita Karlov (TKK).

Čimelice - Roku 1685 koupil Čimelice v dražbě Jan Jindřich z Bissingenu. Jeho syn, dobrý hospodář a uměnímilovný hrabě Karel Bissingen, dlouholetý hejtman Prácheňského kraje, dal blízko tvrze vystavět barokní zámek. Stavbu prováděl v l. 1728 - 1730 stavitel Antonio Canevalle, znak stavebníkův a letopočet jsou v průčelí budovy. Po požáru zámku v r. 1767 byly k postranním křídlům přistavěny vížky. R. 1782 odkázala vdova po Karlu Bissingenovi hraběnka Apolonie rozená Vratislavová z Mitrovic Čimelice svému bratru hraběti Prokopu Vratislavovi. Ten prodal statek svému synovci hraběti Josefu Vratislavovi, po němž jej zdědila v r. 1834 jeho manželka Gabriela rozená Desfoursová. Gabrielinou dědičkou se stala v r. 1842 její dcera Josefína, jejíž syn Karel Schwarzenberk převzal čimelický velkostatek r. 1850. Jeho potomci drželi Čimelice do r. 1948. Zámek je trojkřídlá, dvoupatrová budova, jejíž střední část, poněkud ustupující, převyšuje postranní patrová křídla. Pod volnou lodžií s balkónem je dvouramenné schodiště vedoucí před velký sál v patře, který prostupuje dvěma patry a je vyzdoben v barokním slohu. Oba menší sály jsou upraveny v rokokovém stylu druhé třetiny 18. století. Menší změny uvnitř zámku byly provedeny r. 1817 podle plánů pražského architekta J. F. Jondla. Kaplový interiér ztratil původní účel. Od zámku obklopeného anglickým parkem vede stromořadí k nedalekému zámku v Rakovicích. V zámku byla od r. 1952- 1982 umístěna střední průmyslová škola filmová, dnes patří opět Schwarzenbergům, kteří jej za přispění státu postupně rekonstruují.

Rakovice - Za třicetileté války byly Rakovice, včetně tvrze, vypáleny a získal je Jan Vojtěch Vratislav z Mitrovic. Ten tvrz opravil a po necelých deseti letech ji prodal Ladislavu Hrobčickému z Hrobčic. K sousedním Čimelicím Rakovice připojil v roce 1714 Karel Bohumil z Bissingenu. Ten také přestavěl tvrz na barokní zámek. Od r. 1840 vlastnila zámek orlická větev rodu Schwarzenbergů. Jim byl zámek v r. 1948 zkonfiskován a pak v r. 1991 vrácen v restituci panu Karlu Schwarzenbergovi. Poté, co ho Schwarzenbergům zabrali, sídlilo zde zemědělské družstvo a zbyla po něm spoušť. V r. 2007 ho pronajal na patnáct let sdružení "Berkat", které pomáhá uprchlíkům v Česku a dětem i ženám v Čečně a v Afghanistánu. Zámek chce sdružení opravit a jako správce sem umístit rodiny migrantů. Postupně jsou zde dávány do provozu byty, sloužící pro potřeby sdružení. Při opravách byly objeveny pod starými omítkami fresky a dokonce byla i objevena černá kuchyň, o které nevěděl ani místní správce.

Bukovany - V roce 1338 je zmiňován Přibík, předek Pintů Bukovanských z Bukovan, stavitelů a majitelů zdejší tvrze, připomínané poprvé v roce 1543. V druhé polovině 16. století k původní věžové tvrzi ze 14. století přistavěli renesanční palác, dnešní severní křídlo zámku. Dodnes se zachovalo zdivo jak gotické věže, tak renesanční budovy. Pintové tvrz vlastnili od husitských válek až do roku 1632. Po nich Bukovany vlastnil rod Morelů. František Morel z Letin přistavěl západní křídlo. Naposledy – v 18. století – bylo Františkem hrabětem Wěžníkem přistavěno jižní křídlo, opraveny cibulovité věže a severní věž získala hodiny. Rovněž byla při těchto přestavbách obnovena zámecká kaple. V kapli je dnes oltářní obraz z r. 1777, náhrobní kámen Smrčka z Mnichu z r. 1588 a náhrobní kámen Jana Bukovanského z Bukovan, místopísaře Království Českého. Roku 1816 koupil Bukovany Karel, kníže Schwarzenberg. Schwarzenbergové vlastnili zámek do r. 1925, poté byl při pozemkové reformě přidělen Československému červenému kříži. Ten zde, díky aktivitě tehdejší prezidentky ČSČK Alice Masarykové, zřídil ozdravovnu pro děti. Dětské léčebné zařízení, nazvané po Charlottě Garrigue Masarykové, pracuje v zámku dodnes.

Valečovské skalní světničky - Mnoho návštěvníků hradu Valečova ani netuší, že se jen pár metrů od zajímavé zříceniny nachází unikátní vesnice, která se svou rozlohou a počtem objektů řadí mezi opravdové rarity jak v Česku, tak ve střední Evropě. V pískovcových blocích, ze kterých možná za pár milionů let vznikne skalní město, jsou vytesány místnosti, které svým obyvatelům sloužily jako obytné místnosti, chlévy a obydlí pro domácí zvířata, skladiště nebo dílny. Poslední z nich byly obydleny ještě v roce 1892. Z původní skalní vesnice je dnes patrných celkem 28 objektů v různém stavu. Kdy tato vesnice vznikla se nedá přesně určit. Pravděpodobné je, že se jednalo o obydlí čeledi sloužící na hradě a stážců hradu. Také zde v husitských dobách bývalo opevněné zimoviště vojsk. Když byl hrad na počátku 18.století opuštěn, nastěhovala se do skalních obydlí chudina. Okolní obyvatelé tyto nové usedlíky nazývali "skaláci". Celkem zde žilo sedm několikačlenných rodin. Obytné světničky mívaly dřevěné podlahy. Do skalních otvorů byly osazeny dveře a okna. Byly v nich také kamna a pece na pečení chleba. Konec skalní vesnici připravily c.k. úřady v Mnichově Hradišti na konci 19.století. Pod záminkou cholerové epidemie, která v Evropě v roce 1892 řádila, nechali obyvatele nuceně vystěhovat do chudobinců v nedaleké obci Boseň a obydlí byla "důkladně" poničena.

Bělá pod Bezdězem - Zámek stojí na místě někdejší tvrze, která stála na ostrohu vybíhajícím směrem na východ, na stranu od města Bělé. Tvrz vznikla pravděpodobně v souvislosti se založením města Bělá na bezdězském panství Hynka Berky z Dubé v roce 1304. Na západní straně byla tvrz oddělena příkopem a branou v úrovni hradeb a celou pak tvrz obklopovala kamenná hradba. Ta ze tří stran mívala také parkán, z něhož se dochovaly jen části v hraně svahu a patřil k němu zřejmě i později zasypaný příkop. V letech 1421 až 1426, kdy panství držel Jan z Michalovic, se města zmocnili husité. Při dobývání města zpět roku 1431 míšeňským markrabětem Zikmundem, bylo pobořeno město i tvrz. Poté panství drželi páni z Michalovic, a to až do roku 1468, ale válkami poškozenou tvrz obnovili až další majitelé ve skromnější podobě. Při přestavbě byla zřejmě zbořena poškozená východní budova a zdivo posloužito jako zdroj stavebního materiálu pro novou palácovou budovu i pro mohutné zdi uzavírající východní stranu nádvoří. Vzniklá dvoutraktová budova má valeně klenuté sklepy spojené půlkruhovým portálkem z 2. poloviny 15. století. Od konce 15. do začátku 16. století se vystřídalo několik majitelů panství. Mezi nimi Jan Špetle z Janovic, který ve 40. letech 16. století nechal gotické jižní křídlo renesančně přestavět a snad i přidělat renesanční klenby s hřebínky. Na gotických základech vzniklo také severozápadní křídlo zámku. O deset let později již prameny již hovoří výhradně o zámku. Po smrti Jana Špetleho roku 1553 panství soudním rozhodnutím připadlo jedné z jeho dcer, Anně z Janovic. Po její smrti, panství zdědil její ovdovělý manžel Jan Berka z Dubé, a z Bělé učinil samostatné panství se sídlem ve městě, proto bylo potřeba vybudovat zde reprezentativní rezidenci a starou tvrz přebudovat. V roce 1586 syn Jana Berky a jeho zesnulé ženy Anny, Aleš zakoupil panství Bělou od císaře Rudolfa II. za 18500 kop grošů do dědičného vlastnictví. Aleš Berka se však po smrti své manželky roku 1599 stal nepříčetným a v pomatení se probodl mečem. Panství pak přešlo na jeho bratrance Bohuchvala Berku, významného příznivce jednoty bratrské. po stavovském povstání byl Bohuchval jedním z vůdců stoupenců Fridricha Falckého. Za to získal hodnost nejvyššího purkrabího, ale po porážce zimního krále na Bílé hoře prchl ze země a jeho majetek byl zabaven. Za správy Aleše Berky z Dubé a Lipé, či jeho bratrance Bohuchvala v letech 1586 až 1615 proběhla renesanční přestavba zámku, při níž vzniklo nové arkádové křídlo na severní straně, které již definitivně přesahovalo dosavadní areál tvrze. V roce 1622 skupuje rozsáhlá zabavená panství na severu Čech Albrecht z Valdštejna, a Bělá byla připojena k Frýdlantskému vévodství. O úpravách, které byly prováděny na bělském zámku i za Valdštejnova života, svědčí letopočet 1629 vepsaný na pozdně renesančním portále zámecké kaple. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna v roce 1634 přechází Bělá na italského šlechtice, markýze Františka Caretta z Grana, za jehož držby došlo pouze k menším opravám škod z válečných let 1634-1644, poté opět Františkův syn Ota Jindřich z Caretta-Millesima roku 1678 Bělou prodal Arnoštu Josefovi z Valdštejna. Za Arnošta z Valdštejna došlo po roce 1689 k posledním velkým barokním úpravám. Rozsáhlou přestavbu zámku podle plánů Jeana-Baptisty Matheyho, které zde realizoval Bernardo Canevalle. Valdštejnové však měli své sídlo v nedalekém zámku v Mnichově Hradišti, a bělský zámek tak zůstával bez většího využití. Manufakturu na soukenickou a textilní výrobu založenou Vincencem hrabětem z Valdštejna po polovině 18. století v prostorách zámku zrušil Arnošt Filip z Valdštejna, a od roku 1789 byl zámek byl upraven zpět pro potřeby panského sídla. V této době byly provedeny klasicistní úpravy, které však do značné míry znehodnotily původní vzhled zámku. Arnoštův syn Kristián umožnil od roku 1855 využít prostory zámku pro nově vzniklé lesnické učiliště, které fungovalo padesát let a dosáhlo velkého věhlasu na evropské úrovni. Učiliště později přesídlilo do Zákup v okrese Česká Lípa (viz Vyšší lesnická škola v Nových Zákupech) a v roce 1905 byl bělský zámek upraven pro potřeby valdštejnského velkostatku jako byty pro úředníky. V jihozápadním křídle bylo později zřízeno skromné městské muzeum.

Mladá Boleslav - Předchůdcem hradu bylo slovanské hradiště, založené koncem 10. století knížetem Boleslavem II. (Boleslav Mladý, na rozdíl od svého otce). To zaujímalo ostrožnu dnešního hradu a Starého Města. Původně zřejmě dřevěné stavby částečně nahradily v 11.–12. století objekty zděné, zachycené archeologickým výzkumem. V polovině 13. století vznikl na špici ostrohu královský hrad, ostatní území hradiště bylo opuštěno, začalo se nazývat Hroby. Posledním známým kastelánem hradu byl roku 1262 Jaroslav z rodu Markvarticů, který získal většinu majetku v okolí a postavil si hrad v Michalovicích (https://lotusesprit.rajce.idnes.cz/michalovice/). Jeho potomci roku 1344 přenesli do polohy Hroby město z údolí Klenice, kde zůstalo předměstí Podolec. Na místě královského hradu si zřejmě s využitím podstatné části jeho konstrukcí postavili rodové sídlo. To jim náleželo do roku 1468, kdy ho získali Tovačovští z Cimburka. Velká pozdně gotická přestavba proběhla počátkem 16. století za Jana Šelmberka, kdy obytné části hradu získaly téměř zámecký komfort, aniž by utrpěla obranná složka, doplněná krátce předtím masivním bollwerkem nad soutokem Klenice a Jizery. Po roce 1548 a dále po požáru 1555 proběhly za Krajířů z Krajku renesanční přestavby (zřejmě Matteo Borgorelli). Po vykoupení města z poddanství roku 1595 ztratil residenční funkci. Devastující vliv měla švédská okupace za třicetileté války. Po jejím skončení byl objekt ve zříceninách, ve druhé polovině 17. století jej využívala známá zvonařská rodina Pricquey jako dílnu. Počátkem 18. století byl hrad přestavěn na kasárna, do kterých byla vložena stálá posádka. Přestavba Ignatze Palliardiho z let 1752–53 znamenala zvýšení o patro, nové zakrytí obou věží, přístavbu severovýchodního křídla a nízkého severozápadního křídla nad údolím Jizery. Jako kasárna sloužil hrad různým armádám do roku 1940, kdy se změnil na internační středisko Židů z širokého okolí před jejich transporty do Terezína či polských vyhlazovacích táborů. Tato nejtragičtější kapitola dějin hradu trvala do roku 1943. Na několik let se sem poté vrátili němečtí a českoslovenští vojáci, od počátku 50. let až do roku 1972 sloužil jako skladiště textilu. Zdevastovaný a nevhodně využívaný areál prošel od poloviny 70. do počátku 90. let 20. století důkladnou obnovou, spojenou s archeologickým a stavebně historickým průzkumem, kterým se však nepodařilo zodpovědět všechny otázky vývoje hradu. Od roku 1972 zde sídlí městské museum a státní okresní archiv.

Okruh za sochařskými díly Václava Levého - modře značený turistický okruh procházející kolem nejznámějších plastik Václava Levého, do skal vytesaná díla místního sochaře ze 40. let 19. století - Klácenka, Čertovy hlavy, Had, Sfinga (původně relief Františka Josefa I.), Harfenice, kaple sv. Máří Magdalény. Václav Levý se narodil se v roce 1820 v Nebřežanech u Kralovic. Zpočátku byl řezbářským a sochařským samoukem, v libochovickém zámku pracoval nejspíš jako kuchař a brzy si získal pověst šikovného lidového řezbáře. Majitel zámku Antonín Veith rozpoznal Levého talent a podporoval ho. Veith pak Levého poslal na studia do Mnichova. Poté žil Levý především v Římě. Po návratu do Čech byl prvním učitelem J. V. Myslbeka. Kromě skalních plastik u Liběchova vytvořil například sochy svatých v pražském kostele Karla Boromejského nebo sousoší Adam a Eva, což je jeho nejslavnější dílo. Zemřel v roce 1879 v Praze.

Zámek Mělník - Hrad přestavěný na zámek, tradiční věnné sídlo královen. Původní hradiště Pšovanů, později vybudován kamenný románský hrad (10. stol.), několikrát goticky přestavován. V 16. stol. přestavěn na renesanční zámek, v 17. stol. barokně upraven. Dnešní podoba je z konce 19. století. Roku 1753 získali Mělník věnem Lobkovicové, za kterých byly provedeny již jen menší stavební úpravy. Roku 1765 zámek poškodil požár, po kterém byl sice opraven, ale nadále sloužil většinou potřebám hospodářské správy neboť upřednostňovaným sídlem vrchnosti se stal nedaleký Hořín. Nakonec se i správa panství r. 1938 odstěhovala jinam. Mezi světovými válkami byl na zámku zřízen vinný restaurant. Roku 1948 byl zámek Lobkovicům znárodněn, poté zde byla zřízena expozice Národní galerie českého a světového malířství 17. a 18. století. Zámek se stal také sídlem okresního muzea. Roku 1992 byl zámek v restituci vrácen zpět rodu Lobkoviců. Roku 1993 proběhla rekonstrukce zámku, který dnes turistům přístupný.

Konopiště - Zámek byl založen, původně jako hrad, kolem roku 1294 patrně pražským biskupem Tobiášem z Benešova. Prvně se zmiňuje roku 1318 jako majetek Beneše a Tobiáše z Benešova. Hrad byl vybudován po vzoru francouzských pevností, s kulatými věžemi, parkánem, padacím mostem a 4 bránami. Poté, co rod Benešoviců vymřel, přešel hrad roku 1337 na dlouhá léta do majetku rodu Šternberků. V letech 1467 - 1468 byl hrad za Jiřího z Poděbrad dlouhodobě obléhán - dobyt byl až po 18timěsíčním obležení (přestože měli obléhající mnohem modernější techniku), po vyhladovění hradní posádky. Koncem 15. století (počátkem 16. stol. - IEČZ) byl hrad stavebně upraven v pozdně gotickém stylu Jiřím ze Šternberka. V 17. - 19. století se v držení hradu vystřídala řada majitelů. Hodějovštví z Hodějova nechali hrad začátkem 17. století stavebně upravit v pozdně renesančním stylu - přestavbu zadala Dorota Hodějovská (dat. na portálu r. 1605). Po bitvě na Bílé Hoře (r. 1620) vlastnil Konopiště krátce také Albrecht z Valdštejna - dědic panství, Přech Hodějovský z Hodějova, se účastnil protihabsburského odboje a většina jeho majetku byla po potlačení povstání zabavena. Konopiště poté koupil Pavel Michna z Vacínova, sídlo ale nijak neudržoval. Od jeho dědiců koupil v 70. letech 17. století zadlužené panství Jiří Ludvík von Sinzendorf. Ve zprávě z té doby se hovoří o tom, že neudržovaná velká věž začala v té době padat. Roku 1701 přešlo panství na Františka Karla Přehořovského z Kvasejovic, od kterého jej, opět zadlužené, koupil roku 1716 Jan Josef z Vrtby. Ten nechal hrad po roce 1725 rozsáhle přestavět v barokním stylu na pohodlné sídlo. Vrcholně barokní brána se přičítá významnému baroknímu architektovi Františkovi Maxmiliánovi Kaňkovi, její bohatá sochařská výzdoba pochází z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Až roku 1746, za Františka Václava Vrtby, byla ubourána přesahující patra věží do výšky korunních říms. V té době byly také modernizovány interiéry, které vyzdobil dřevořezbami Lazar Widmann a freskami František Julius Lux. Roku 1887 koupil od Lobkoviců zámek s panstvím arcivévoda František Ferdinand d´Este, který dal zámek přestavět v historizujícím stylu a jeho okolí nechal upravit kolem roku 1900 na krajinářský park, doplněný oborou. Park zkrášlují sochy, které jsou většinou kopiemi italských soch (zahradní architekt Karel Mössmer). Během regotizanční opravy zámku (arch. Josef Mocker) v l. 1889 - 1894 byly některé věže upraveny do polygonální podoby. Na úpravách interiérů se podílel v l. 1894 - 1900 arch. František Schmoranz st. Na místě bývalé barokní zahrady nechal arcivévoda vybudovat Růžovou zahradu se skleníky. Do zámku, který byl rozšířen ještě roku 1914 přístavbou křídla knihovny (arch. Humbert Walcher von Moltheim), nechal František Ferdinand d´Este umístit své rozsáhlé sbírky. Atentátem na Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu r. 1914 byla rozpoutána 1. světová válka. Roku 1921 převzal zámek od dědiců F. F. d´Este Československý stát a zámek i s parkem byl částečně zpřístupněn veřejnosti. Za 2. světové války byl na zámku hlavní štáb jednotek SS. Po skončení války byl zámek opět otevřen pro veřejnost. Od r. 1994 jsou veřejnosti přístupné i soukromé pokoje, obývané arcivévodou a jeho rodinou. Skleníky prošly v l. 1995 - 2000 rekonstrukcí, a složí svému původnímu účelu - pěstují se zde vzácné teplomilné rostliny.

Kašovice - Připomíná se už v r. 1341 jako sídlo Sezemy z Kašovic. Tvrz, připojená po husitských válkách k panství Velhartickému, se už v 16. stol. uvádí jako pustá. Od ostatních staveb tohoto druhu se odlišuje především tím, že nebyla postavena uprostřed a nebo na okraji vsi, ale na návrší nad ní, obklopeném v minulém století živým plotem z tvarovaných modřínů, který patrně nahradil starší opevnění. V severním cípu oválného prostranství stála napříč obdélná obytná budova o třech plochostropých patrech na přízemím, dnes téměř zasypaným. Izolovaná poloha ji sice chránila od obvyklé přestavby na sýpku, jíž by bylo padlo za oběť vnitřní dělění, na druhé straně však nebyla právě proto udržována, takže z ní dnes stojí sotva polovina. K tvzi se váže pověst o Boženě se zlatou hvězdou na čele, kterou odposlechla B.Němcová a tak vznikla pohádka o Princezně se zlatou hvězdou na čele.

Nalžovy - Původní tvrz v Nalžovech vznikla pravděpodobně již v polovině 15. století. Na počátku třicetileté války, roku 1618 nebo 1619 byly Nalžovy i s tvrzí vydrancovány protihabsburskými uherskými vojsky. Tvrz byla přitom zřejmě značně poškozena. Tehdejší majitel panství Bedřich Švihovský z Rýzmberka následně nechal jižně od stávající tvrze vystavět nový renesanční čtyřkřídlý zámek s uzavřeným dvorem, hlavní věží nad východním průčelí, věžemi („rundely“) ve třech rozích a kaplí. Zámek je poprvé připomínán k roku 1630. Původní tvrz byla adaptována na obydlí panských úředníků, kolem vznikl hospodářský dvůr a pivovar. Roku 1718 koupila nalžovské panství hrabata z Pöttingu. Nové majitelé nechali v první polovině 18. století zámek upravit v barokním stylu, stavební dispozice se však příliš nezměnila. Úpravy byly dokončeny pravděpodobně v červenci 1744, kdy došlo ke znovuvysvěcení zámecké kaple svatého Václava. Tvrz („starý zámek“) pravděpodobně v této době zanikl a byl nahrazen budovou sýpky. Barokní úpravy se dotkly i okolního parku a zahrad. Roku 1769 koupila panství Nalžovy hrabata Taaffe, původem irský rod, působící v císařských službách. Za Ludvíka Taaffeho (1791–1855) proběhla poslední přestavba zámku v empírovém a novorenesančním stylu, zahájená roku 1840. Jejím architektem byl vídeňský císařský architekt Heinrich Koch. V rámci přestavby byla doplněna čtvrtá věž na jihovýchodní nároží zámku a upravena střecha velké věže nad východním průčelí. Další práce se týkaly úprav interiérů a sjednocení fasád. Tím byly prakticky setřeny rysy předchozí barokní přestavby. Mimo samotný zámek došlo k přístavbě budovy koníren, uzavírající dolní stranu hospodářského dvora, budova stodoly navazující na objekt sýpky, nová kočárovna, a dále soubor pivovarských sklepů pod novými konírnami, využívající starších renesančních sklepů. V rámci přestavby zámku byla původní barokní zahrada upravena na krajinářský park, s osázením exotickými druhy dřevin. Současně s přestavbou zámku nechal Ludvík Taaffe na vrchu Prašivec, severovýchodně od městečka, vybudovat umělou zříceninu podle vzoru irského rodového sídla Ballymotte. Roku 1873 zdědil panství Eduard hrabě Taaffe, politik a budoucí ministerský předseda Předlitavska. Po svém odchodu z politiky přesídlil na zámek a zde také koncem listopadu 1895 zemřel. Následkem pozemkové reformy po vzniku Československé republiky začalo panství hospodářsky upadat. V roce 1929 postihl zámek požár. Roku 1934, během držení Edwarda Taaffeho, byla na zadlužené panství uvalena nucená správa. Po neúspěšných pokusech o obnovu hospodářství Edward panství Nalžovy, spolu s dvory Sedlečko a Krutěnice roku 1937 prodal bratrům Františkovi a Karlovi Müllerovým. Ti majetek drželi do roku 1945, kdy jim byl zabaven státem. Později v zámku byla umístěna základní škola. V roce 1975 podstoupil zámek opravy. Roku 1993 byl nalžovský zámek navrácen dědicům Karla Müllera. Od nich pak roku 2008 koupila zámek s hospodářskými budovami, parkem a zemědělskými pozemky společnost Lamela Electric. Záměrem společnosti byl vybudovat v zámeckém areálu lázeňsko–rehabilitační centrum.

Zavlekov - První zmínka o tvrzi na skále nad obcí je z roku 1334, kdy byla v držení Dluhomila z Velhartic, který ji také postavil. Okolo roku 1480 byla tvrz v držení Půty Švihovského z Rýzmberka a od roku 1544 byla tvrz opuštěná. Z původní tvrze je dodnes patrný lichoběžníkový půdorys s válcovou baštou, která chránila vstup do objektu ze severní strany. Zachovány jsou dále sklepy bez kleneb a gotický portál v úrovni někdejšího prvního patra. Zřetelný je také příkop, jímž byla přerušena úzká skalnatá šíje, po níž se do tvrze vstupovalo. Na zbytcích tvrze byly za hraběte Taaffeho, který držel Zavlekov jako součást svého nalžovského panství, přistavěny v r. 1856 zdi a tvrz byla upravena na romantickou zříceninu.

Nový Čestín - Datum založení zámku není známo, poprvé se zmiňuje v roce 1655. Jeho současná podoba pochází z pseudogotické přestavby z let 1878–1891, kterou provedl Rudolf Jan Arnošt hrabě z Meraviglia-Crivelli(1834-1901). Vznikl tak trojkřídlý zámek se dvojicí třípodlažních věží. Jihozápadní věž je šestiboká, jihovýchodní hranolová. Obě věže jsou zakončeny nízkou stříškou. Zámek je chráněn jako kulturní památka České republiky. Částečně slouží k bydlení a chátrá. Těsně vedle zámku je kaple Nejsvětější Trojice z roku 1695, postavená v době kdy statek patřil Běšínům, má velice zajímavý půdorys. Někdy popisovaný jako čtvercová budova s obloukovitými výklenky, jindy jako kaple s trojlistým závěrem. V severním, největším oblouku je umístěn presbytář. Kapli zdobí šestiboká lucerna s bání. Zařízení kaple je barokní, podle literárních údajů je v kapli umístěn obraz Nejsvětější Trojice od Františka V. Burgana z roku 1762.

Mochtín - Zámek nechal postavit Rudolf Jan Arnošt Meraviglia-Crivelli. Byl postaven pravděpodobně roku 1868. Tvoří jej jednoduchá patrová budova obdélníkového tvaru krytá nízkou valbovou střechou. Uprostřed hlavního průčelí je v rozsahu tří oken rizalit s balkónem. Rizalit je ohraničen polygonálními pilastry a zakončený stupňovitým štítem. Okna v přízemí jsou obdélníková , v patře a v rozsahu rizalizu i v přízemí jsou zakončena obloukem. V patře jsou všechna okna hlavního průčelí i ostatních průčelí zakončena nadokenní římsou. Podle starších vyobrazení se zámecká budova dochovala do dnešní doby prakticky v nezměněné podobě až na přístavbu rampy patrně z dob socialismu. Dnes je zámek v soukromých rukou.

Obytce - První písemná zpráva o obci pochází z roku 1227. Původní tvrz byla založena zřejmě již ve 14. stol. některým příslušníkem šlechtického rody z Obytce. V druhé pol. 16. stol. byla tvrz přestavěna a zvětšena. Při dalších úpravách za Jana Karla z Unwerthu v třicátých letech 18. stol. získala podobu barokního zámku. Při této přestavbě zaniklo původní opevnění tvrze i s věží. Během své existence tvrz a později zámek vlastnila celá řada různých šlechtických rodů a od roku 1827 řád maltézských rytířů, který roku 1920 zámek prodal soukromé osobě. V druhé pol. 20. stol. sloužil zámek různým státním organizacím, naposledy jako depozitář Státního archivu Klatovy. V devadesátých letech byl navrácen potomkům původních majitelů.

Beňovy - Ve druhé polovině 15. stol., kdy se předpokládá vznik tvrze se v Beňovech usadil Jan Beňovský z Hunstruku. Jeho nástupcem byl Ondřej Samuel ze Šontálu, zvaný „Beňovský na Beňovech" s manželkou Reginou, kteří statek drželi až do roku 1543. Tvrz poté koupili klatovští měšťané Pavel Jelítko a Jan Krbec. V průběhu 17. stol. tvrz sloužila již jen jako hospodářská budova. Koncem 19. stol. byla tvrz opět upravena k bydlení a v té době byla ze dvou stran opatřena terasou. Po druhé světové válce sloužila potřebám zemědělského družstva a po roce 1990 byla v rámci restitučního řízení vrácena potomkům původních majitelů a poté co někdo vyboural zbytky zdravého krovu bylo nutno v roce 2002 strhnout i zbytky střechy, což záhy vedlo k propadnutí stropu a z tvrze se stala zřícenina.