Britská Rally Kokořín 7 - 15.06.201 - Celodenní orientační rally a sraz vozů britské výroby nejen Kokořínskem (http://www.facebook.com/rallykokorin) . Start Všenory - Olympia Wellness (http://http://olympiawellness.cz), cíl zámek Ratboř.

V garáži jste mohli vidět: Jaguar XJ220, Maserati MC12, Porsche GT3 RS, Porsche GT2 RS, Bentley Azure, BMW M4 GTS, Lotus Esprit V8 FE, Ferrari 458 Speciale, Ferrari 612 Sessanta, Lamborghini Aventador SV Roadster, Mercedes CL 500 Brabus Rocket, Pontiac Trans Am, Maybach 62S, Hummer H1.

Tvrz Hanička byla vybudována v letech 1936 – 1938 jako součást Československého opevnění. Od druhé poloviny 70. let 20. století začala být Hanička tajně přebudovávána na protiatomový kryt (Kahan). Z rozhodnutí ŘOP (ředitelství opevňovacích prací) byla tvrz umístěna jižně od kóty 994 Ernestinenberg (dnes 991,5 Anenský vrch) nad Rokytnicí v Orlických horách. Celkový počet objektů byl původně vypočítán na čtyři, ale postupem času se měnil od osmi až se zastavil na dnešních šesti. Jedná se o objekty R–S 76 Lom, R–S 77 Pozorovatelna, R–S 78 Na pasece, R–S 79 Na mýtině, R–S 79a U silnice, R–S 80 U potůčku a dělostřeleckou pozorovatelnu R–S 91. Ředitelství opevňovacích prací na svých výkresech označilo Haničku krycím písmenem „H“. Pevnost nebyla označována pouze jako Hanička, ale také jinými názvy, například v Denkschriftu byla označována jako Panské Pole - Herrenfeld. Celkový rozpočet tvrze v boji nebo při jejím stálém udržování nebyl nikdy vypočítán. Tvrz byla již 30. září 1938 stavebně dokončena. V roce 1940 byly na ni zkoušeny podkaliberní střely Röchling. Osádku mělo tvořit 426 mužů a měl to být Útvar zřízený dne 10. května 1938 (jako zvláštní útvar „H“, dnem 1. srpna 1938 přejmenován na VII. prapor hraničářského pluku 19). Zřizovací výnos tohoto útvaru byl MNO čj. 11.020/Taj. hl. št. ŘOP 1938 z 27. 4. 1938. Plánovaný válečný stav útvaru byl 27 důstojníků, 9 rotmistrů, 390 mužů. Velikost jednotky ubytované v podzemí na obranu intervalu byla jedna rota pěchoty. V míru měla být celá osádka ubytovaná v Mírových kasárnách Rokytnice v Orlických horách a to společně se III. praporem pluku. Po válce se o pevnost starala rokytnická posádka čs. armády. Do roku 1969 byla Hanička zdrojem pitné vody pro blízkou Rokytnici. V 50. letech n.p. Kovošrot bez povolení vytrhával na objektech pancéřové zvony a kopule, na tvrzi Hanička vytrhl 7 ze 14 zvonů. Začátkem 70. let byla tvrz zpřístupněna veřejnosti a v roce 1972 zde natáčel Otakar Vávra záběry pro film „Dny zrady“. V roce 1975 byla tvrz uzavřena veřejnosti Federálním ministerstvem vnitra ČSSR, které ji chtělo přestavět na novodobý protiatomový kryt. Práce pokračovaly i po roce 1989 až do roku 1993. V roce 1993 byla označena jako nepotřebná a byla převedena do majetku Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou. Později byla pronajata městu Rokytnice a poté převedena do jejího majetku. V roce 1995 byla Hanička zpřístupněna veřejnosti. V roce 2007 byla vyhlášena kulturní památkou.

Pěchotní srub R-S 72 "Nízká" - Oboustranný pěchotní srub postavený v arabské odolnosti se střílnou pro 90 mm minomet jako součást linie těžkého opevnění spadající do 2. stavebního podúseku - Kunvald. Pěchotní srub R - S 72 byl postaven na severní hranici tehdejší Československé republiky s Německem, jako součást linie těžkého opevnění, jehož výstavba spadala do kompetence Ženijních skupinových velitelství (ŽSV). Konkrétně objekt příslušel pod správu ŽSV X v Rokytnici v Orlických horách, do 2. stavebního podúseku - Kunvald. Dvoupatrový objekt byl budován ve 2. třídě odolnosti (čelní zeď směrem k nepříteli - 175 cm, strop objektu - 150 cm, týlové zdi - 80 cm) měly odolávat zásahům dělostřeleckých granátů až do ráže 180 mm.

Pěchotní srub R-S-74 "Na holém" - Tento pevnostní objekt byl vybudován k zajištění protitankové obrany sedla v nadmořské výšce 750 metrů, jímž prochází silnice z Bartošovic v Orl. horách do Rokytnice v Orl. horách ve vzdálenosti asi šesti kilometrů od hranic, v rámci 2. podúseku linie těžkého opevnění na hřebeni Orlických hor X. ženijního skupinového velitelství (ŽSV) firmou Hlaváček a Müller z Prahy ve dnech 1. až 8. prosince 1937. Vzhledem ke svému výhodnému umístění zároveň srub sloužil jako dělostřelecká pozorovatelna pro tvrz Hanička, která se od něho nachází ve vzdálenosti asi 1,5 km severním směrem. Železobetonový pevnostní objekt byl vybudován v nejsilnější III. třídě odolnosti, používané u izolovaných pěchotních srubů, takže jeho strop je silný 250 cm, čelní zeď obrácená směrem k nepříteli 275 cm a ostatní týlové stěny 125 cm. Před čelní stěnou byla ještě předsunuta kamenná rovnanina o síle 400 cm, opatřená dále zemním záhozem, která stěnu chránila před zásahy nepřátelských dělostřeleckých granátů. Hlavní výzbroj objektu se skládala ze dvou 4cm protitankových kanonů vz. 36 spřažených s těžkým kulometem vz. 37 a ze dvou dvojčat těžkých kulometů vz. 37 ráže 7,92mm. Vedlejší výzbroj objektu tvořily čtyři lehké kulomety vz. 26 ráže 7,92mm. Po odstoupení Sudet na základě tzv. Mnichovské dohody byl srub ve dnech 2. až 8. října 1938 vyklizen a jeho veškeré zařízení a výzbroj demontovány. Poté objekt zůstal prázdný a opuštěný až do roku 1983, kdy jej převzal jako brannou základnu pro svou činnost Klub vojenství a historie Praha. Od této doby se podařilo členům klubu srub opravit a vybavit potřebným zařízením.

Pěchotní srub R-S-73 "Na okraji"- vybudován jako izolovaný dvoukřídlý oboustranný srub v rámci prvorepublikového opevnění. Odolnost: II.

Rychnov nad Kněžnou - Zámek Rychnov nad Kněžnou je od roku 1640 dodnes, sídlem šlechtického rodu Kolowratů. Zámek s kostelem Nejsvětější Trojice patří k nejpůvabnějším barokním stavbám v Čechách. Jan Blažej Santini Aichel byl roku 1719 pověřen Norbertem Leopoldem Kolowratem k přestavbě kostela i zámku, a tak vznikly „Rychnovské Hradčany“. František Karel I Kolowrat byl moravským zemským hejtmanem celých 33 let a jeho ceremoniální meč, jako odznak funkce, je v zámku vystaven.

kostel Nejsvětější Trojice - původně gotický kostel z přelomu 16. století stojí na vyvýšenině nad rychnovským zámkem. V době vlastnictví Kolowratů v roce 1713 byl přestavěn (zejména mohutně bohatě členěné předsunuté průčelí) Janem Blažejem Santini-Aichlem, který v té době pracoval i na přestavbě zámku. Před jižním portálem kostela stojí dvě netypicky velké (cca 2 m) sochy dvou puttů, kteří snad kdysi stáli před požárem v r. 1798 někde nad portálem a po dostavbě chrámové lodi už nebyli vyzdviženi na původní místo.

Litice nad Orlicí - Gotický hrad byl založen koncem 13. stol. Půtou z Potštejna. Za Václava II. se stal majetkem koruny. Goticky přestavěn pro Jiřího z Poděbrad. Od r. 1495 v majetku Viléma z Pernštejna, přestal být sídlem a postupně chátral. R. 1657 uváděn jako pustý. V průběhu 20. stol. prošel několika opravami.

Rokytnice v Orlických horách - Vodní tvrz je poprvé připomínaná v roce 1567, kdy ji od Licků z Rýzmburka odkupuje Jáchym Mauschwitz z Armenruh. Mauschwitzové sídlo rozšiřují na pozdně renesanční čtyřkřídlý zámek. Raně barokní zámek s nádvořím a pilířovými arkádami vybudovaný v 2. pol. 16. st. původně jako pozdně renesanční. V 2. pol. 17. stol. Kryštof Václav Nostic přebudoval do dnešní podoby. Vstup do zámku zdobí portál s aliančním erbem. V severním křídle se nachází barokní kaple sv. Petra a Pavla. Unikátní součástí zámku je Sál předků neboli Anenský sál – bohatě štukovaný, oválného tvaru. Uprostřed stropu je reliéf Bakchova průvodu a dvanáct výjevů z antické mytologie.

Žamberk - Zámek byl před rokem 1600 postaven jako renesanční čtyřkřídlá stavba na půdorysu protáhlého obdélníka se vstupním průčelím obráceným k severu. Vnitřní nádvoří bylo příčným spojovacím křídlem rozděleno na dvě téměř stejně velká čtvercová nádvoří, spojená vzájemně průjezdem v příčném křídle. Stavba s typickými znaky renesančního sídla, se do nádvoří otvírala arkádami a její omítky pokrývalo psaníčkové sgrafito. V letech 1653 až 1711 došlo k barokním úpravám zámku. Ty se týkaly hlavně interiérů a nádvorních prostor. V letech 1809-1815 byly provedeny přestavby, opravy a modernizace zámku v duchu rokoka. Konečný vzhled obdržel zámek v letech 1881 až 1925 tím, že byl upraven secesně. Nově byla upravena většina zámeckých interiérů a budova dostala novou fasádu. Nejvýrazněji byl změněn vzhled druhého zámeckého nádvoří. Na jeho východní straně byl zřízen nový pozoruhodný secesní vstupní portál. Na úpravě portálů se podílel žamberský rodák, sochař František Rous. V letech 1987-1991 byl do zámeckého areálu proveden velký stavební zásah tím, že na západní straně druhého nádvoří, v místech, kde se tento prostor původně otvíral do zámeckého parku, byl postaven vícepatrový montovaný objekt domova mládeže. zámek je jednopatrová budova krytá nízkou valbovou střechou. Uzavírá druhé a třetí nádvoří. Severovýchodní nároží budovy tvoří kaple s trojbokým uzávěrem, která v interiéru prostupuje přízemí i první patro. Portály na druhém a třetím nádvoří jsou zdobeny erby zámeckých majitelů, Bubnů, Wiederspergů a Parishů. Parishovský erb je umístěn též nad portálem vedoucím ze zámku do parku. Přízemí zámku je převážně zaklenuto valenými klenbami s výsečemi, patro má stropy ploché. Na jihovýchod od zámku se rozkládá rozsáhlý anglický park, který přechází dále v oboru.

Letohrad - Městečko a panství Letohrad (dříve Kyšperk) náleželo před svým osamostatněním v roce 1568 šlechtickému rodu Žampachů z Potštejna, po smrti Zdeňka Žampacha v roce 1562 to byl od roku Čeněk Žampach. Jeho starší bratr Jan Burian založil na ostrohu nad Tichou Orlicí tvrz, doloženou poprvé roku 1570. Po jeho smrti musel Čeněk kyšperské panství prodat. Zboží zdědil v roce 1653 hrabě Hynek Jetřich Vitanovský, který nevyhovující tvrz v roce 1681 zbořil a na jejím místě vybudoval dvoupatrový zámek obdélníkového půdorysu se samostatnou věží. Stavbu dokončila Hynkova manželka Jana Magdalena z Harasova, provdaná podruhé za Norberta Leopolda Libštejnského z Kolovrat. K zámku byla přistavěna jednopatrová budova, sloužící jako patrimoniální úřad. Po roku Libštejnských z Kolovrat a Harrachů z Hřebene se kyšperské panství stalo majetkem rodiny Bredů. Nová majitelka, hraběnka Tereza Bredová (Cavriani) ze Špandavy zahájila roku 1730 rozsáhlé úpravy, které dokončil začátkem 19. století Petr Marcolini z Ferraty, manžel její dcery Marie Anny. Změnilo se původní prostorové uspořádání místností hlavní budovy, původní věž byla odstraněna, nová věž v současné podobě byla později doplněna hodinami. Terénními úpravami získaný prostor byl využit pro rozšíření nádvoří a založení zahrady. Jednoduchá zeď s vjezdem mezi křídly byla zbořena a vznikl úzký patrový spojovací trakt. Upravena byla i severní část západní křídla směrem do náměstí. Roku 1836 získal zámek sňatkem s dcerou Petra Marcoliniho Terezií Karel Nimptsch. Jižní spojovací trakt byl zbořen, severní přestavěn, v přízemí opatřen arkádami a hlavní bránou. V polovině 19. století byla v zámku zřízena škola pro dívky, které zde byly vyučovány ručním pracím. Spolu s přestavbou byl zřízen anglický krajinářský park s empírovým altánkem, grottou s vyhlídkou a oranžérií. Roku 1877 přešlo panství sňatkem dcery Karla Nimptsche Anny do vlastnictví Stubenbergů. Došlo k přestavbě interiérů jižního křídla a západní křídlo bylo rozšířeno o lokajnu v letech 1897-1898. Počátkem 20. století byla pseudoklasicisticky fasáda celého zámku, včetně nových říms a frontonů u oken. Za Karla Stubenberg-Nimptsch byla upravena zahrada před vstupem do zámku současně s úpravami interiéru. V roce 1945 byl Stubenbergům zámek zkonfiskován. Po roce 1945 byl zámek využíván jako sídlo národního výboru, byla v něm zřízena obřadní síň a místní knihovna, část sloužila jako internát, umístění tu našlo i městské muzeum. V letech 1983-1996 byla provedena celková rekonstrukce. Zámek využívá Letohradské soukromé gymnázium, hotel a restaurace, městská knihovna, základní umělecká škola a stálá zámecká expozice.

Žampach - V roce 1574 kupuje žampašské panství Jan Starší ze Žerotína spolu s Adamem Bukovským z Huštířan, který se záhy stal jediným majitelem a staví zde tvrz. V této době už byl hrad Žampach zpustlý. Tvrz se připomíná v roce 1626, kdy Adamův vnuk Jan Otík Bukovský prodává panství Bedřichovi st. z Opperdorfu. Ten odkázal panství jezuitské koleji na Novém Městě pražském s podmínkou, že pokud dojde k založení koleje v Hradci Králové, má jí být postoupeno. K tomuto dochází v roce 1633. V roce 1672 přistoupili jezuité k výstavbě rezidence. Není zcela jasné, jestli stavba proběhla na zelené louce, či na místě původní tvrze, o čemž by mohly vypovídat drobné nepravidelnosti v půdorysu v JZ části zámku. Při stavbě této rezidence se předpokládá účast architekta C. Luraga. Na přelomu 17. a 18. století byla na severním konci východního křídla přistavěna nová kaple. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 připadlo žampašské panství náboženskému fondu. V roce 1806 kupuje panství Roch ze Schönlinden. Dalším majitelem byl od roku 1817 František Wünsch, jeho syn postupuje panství v roce 1822 Františku Novákovi, po němž panství dědí jeho vnuk Jan Novák. V tomto období proběhla klasicistní přestavba zámku. V roce 1841 kupuje panství Jan David Storch, poté se střídalo několik majitelů, až roku 1884 kupuje panství Anna Gustava Lützowová. Její manžel František Lützow byl pracovníkem rakouského velvyslanectví v Londýně a velký znalec českých dějin a literatury. Snažil se v Londýně seznámit anglickou veřejnost s českou historií a kulturou. Na zámku v Žampachu vznikla většina jeho děl a jeho původní pracovna je dnes umístěna v Památníku českého národního písemnictví. V tomto období došlo k poslední radikální přestavbě zámku, kdy byly hospodářské budovy v jižní části přistavěny a zcela splynuly s budovou zámku. V roce 1933 dědí zámek Henrieta Campo-Franco a v roce 1945 je jí zkonfiskován. Zámek začal sloužit jako ústav sociální péče pro mládež a proběhly zde mírné stavební úpravy, na kraji zahrady byly postaveny správní budovy. V polovině 80. let byla zrušena kaple a měla sloužit jako tělocvična. Od roku 1990 je kaple opravována do původní podoby. Zámek není přístupný, je v něm umístěna Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR, přístupný je však rozlehlý park s cennými dendrologickými exponáty.

Kvasiny - Původní kvasinskou tvrz založil patrně počátkem 17.století Bedřích mladší Vlkanovský z Vlkanova. Ten se již v r.1615 uvádí s přídomkem "na Kvasinách", výslovně je však tvrz připomenuta až roku 1624 v konfiskačním protokolu. Tvrz je popsána jako sídlo nové, kamenné,s klenutým spodním podlažím. Celá dispozice tvrze je nepochybně zachována v nejstarší části zámeckého komplexu - v hlavní jednopatrové zámecké budově. Za majitelů, kteří Kvasiny vlastnili po r.1624 tvrz zchátrala tak, že její obvodové zdi musely být podepřeny řadami pilířů. Po roce 1653 přistoupili k opravě zpustlé tvrze tehdejší její majitelé, malostranští karmelitáni. Tvrz sloužila karmelitánům jako kanceláře, byl zde byt správce panství a pobývali zde i pražští příslušníci kláštera. V roce 1700 bylo rozšířeno solnické panství, zvýšily se nároky na správu panství, a snad proto došlo k rozšíření původní nevelké tvrze na zámek. Byla vybudována dvě jednopatrová zámecká křídla, východní křídlo mělo při nádvoří chodbu, na niž navazovala dvě jednoramenná schodiště.Přízemí nových křídel bylo patrně opět celé klenuté, a sice valenými klenbami. Nejvýraznějším prvkem vcelku jednoduché architektury je vstupní portál průjezdu do nádvoří protínající nové jižní křídlo. V 2.pol.18.st.pravděpodobně vznikl západně od zámku zárodek nynějšího parku. Poté, co byl řád karmelitánů po roce 1786 zrušen císařem Josefem II.,převzal správu panství náboženský fond a zámek i nadále sloužil jako kanceláře a úřednické byty. V r.1824 koupil panství Antonín Slivka ze Slivic, který zahájil úpravy a přestavbu zámku do pozdně klasicistního charakteru. Na hlavní budovu bylo nasazeno nízké druhé patro, nad východním a jižním křídlem byla vybudována půdní polopatra. Průčelí dostala strohý klasicistní ráz, zajímavým oživujícím motivem většiny fasád se stalo zmnožení okenních otvorů o další slepá okna zakrytá žaluziovými okenicemi. Na západní straně se k zámeckému komplexu připojoval nevelký přírodně krajinářský park, z jehož ohrazení se zachovala silně zchátralá zeď s půlkruhovou brankou. Někdy v 2.pol.19.st. byl park rozšířen severozápadním směrem k lesovně a vznikl tu i zahradní domek a elektrárna s hrázděnou konstrukcí stěn s cihelnými vyzdívkami. Za jednoho z dalších majitelů, Josefa Huppmanna de Valbela došlo k dalším zásahům do podoby zámku. V r.1874 byla nakoso k severozápadnímu nároží severního křídla přistavena pseudoslohová jednopatrová budova s tzv.loveckým sálem v přízemí a dvěma pokoji v patře. Současně vznikl i přístavek se schodištěm, který tuto stavbu propojil s oběma patry severního křídla. Další, především interiérové úpravy provedl kolem roku 1900 majitel zámku Vilém Königswarter. Místnosti byly dekorovány v duchu pozdního historismu. V hale u schodiště a v loveckém sále bylo použito dřevěného obkladu. V hlavní budově byla zřízena kaple. Z této doby se dochovaly i parketové podlahy a pseudoslohová kachlová kamna. V roce 1927 byl architektonický vývoj zámku ukončen vybudováním rozsáhlé zimní zahrady navazující na dům s loveckým sálem. Po roce 1933 vlastnili panství vynálezce a podnikatel ing.František Janeček a majitelé slévárny ve Skuhrově nad Bělou bratři Vilém a Josef Porkertové. V r.1948 byl zámek znárodněn a nejprve upraven na ubytovnu zaměstnanců kvasinské automobilky, posléze zde byl zřízen Ústav sociální péče pro mládež. Po roce 1992 byl zámek navrácen v restituci Františku Janečkovi.

Pasovary - První zmínka o vsi Pasovary pochází z roku 1278, kdy patřila vladykům z Cipína a Pasovar. Dochovaná tvrz však vznikla až ve druhé polovině čtrnáctého století. Po smrti posledního příslušníka rodu, Janka Lovíka z Pasovar, přešla v roce 1437 jako odúmrť do rukou císaře Zikmunda. Od něj ji získal Matěj Višně z Větřní, v jehož rodu zůstala až do třicetileté války. V roce 1623 byla zkonfiskována Janovi Višňovi z Větřní za účast na stavovského povstání. Zkonfiskované panství koupilo město Český Krumlov. Město areál tvrze využívalo jen k hospodářským účelům a po požáru v roce 1907 ji ponechalo osudu. Konečnou ránu dostala v období po druhé světové válce, kdy byla pobourána nešetrným zacházením Československé armády. Od roku 1958 je tvrz chráněna jako kulturní památka České republiky. V první stavební fázi ve druhé polovině čtrnáctého století mělo tvrziště polygonální půdorys. Uvnitř volně stála dochovaná třípatrová věž, do které se vstupovalo portálem po padacím můstku. Součástí věže je arkýřovitý prevét. Je pravděpodobné, že již v této době stála v jihovýchodním nároží nějaká další stavba. Celé tvrziště obepínal příkop. Během pozdní gotiky došlo k rozsáhlé přestavbě, při které vznikl dochovaný palác v jihovýchodním nároží. Brzy poté byl podél vnější strany obvodové hradby na severní straně postaven další palác a původní byl rozšířen. Na jihozápadě vznikl průjezdní objekt brány. Mladší stavby již měly jen hospodářský charakter. Na západě bylo postaveno nové křídlo, a vstup byl proto přesunut zpět na východní stranu. Naposledy se ve tvrzi stavělo v roce 1887.

Klášter cisterciáků s kostelem Nanebevzetí Panny Marie - Vyšebrodský klášter je klášter nacházející se ve Vyšším Brodě, sídlo cisterciáckého opatství Naší Paní ve Vyšším Brodě. Jedná se o jediný fungující mužský cisterciácký klášter v Česku a jednu z nejvýznamnějších kulturních památek jižních Čech. Klášter založil roku 1259 Vok I. z Rožmberka, po předchozím jednání s cisterciáckou generální kapitulou v Citeaux. Fundace byla potvrzena pražským biskupem 1. června téhož roku, tento den, kdy byl vysvěcen klášterní kostel, je považován za datum založení kláštera. Zakladatel novému klášteru zároveň (či krátce poté) daroval pozemky okolo, včetně osady Vyšší Brod. Mniši z mateřského kláštera Wilheringu se nejspíše samotné fundace neúčastnili a dorazili až později v průběhu roku. Rožmberkové byli nejvýznamnější větví rodu Vítkovců a je nesporné, že od začátku se s klášterem počítalo jako s rodovou nekropolí. Pohřbem Voka I. z Rožmberka 1262 zde počala řada deseti generací pohřbů. Posledním pochovaným v Rožmberské kryptě Kostela Nanebevzetí Panny Marie byl roku 1611 v Třeboni zesnulý Petr Vok z Rožmberka, jehož rakev je zachována do dnešních časů v bezvadném stavu. Na jihozápad od osady postupně vyrostla impozantní gotická stavba opevněného kláštera s klášterním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Jelikož klášter nebyl královskou fundací, byla jeho role v prvních stoletích lokálně omezena.
První období úpadku kláštera přišlo v 15. století, kdy klášter zpustl v důsledku husitských válek. Na konci 18. století klášter těsně unikl zrušení za reforem Josefa II., který systematicky likvidoval kontemplativní a mnišské řády (klášter byl v té době totiž značně zadlužen a císař by musel v případě jeho zrušení tyto dluhy sám splatit), zaplatil za to ale tím, že mu a jeho mnichům byly vnuceny úkoly příčící se zásadám mnišského života (vyučování náboženství a teologie a správa farností), kterých se cele zbavil až v 21. století. V průběhu 19. století klášter vzkvétal a stanul v čele jednoho z hlavních proudů oživení a obnovy cisterciáckého řádu. Jeho opati byli opakovaně voleni generálními vikáři cisterciácké kongregace v zemích rakouských Habsburků a v roce 1890 byl vyšebrodský opat Leopold Wackarž zvolen i generálním opatem cisterciáckého řádu (za jeho vlád došlo k oddělení konkurenčního reformního proudu, který založil samostatný Řád cisterciáků přísné observance). Druhé období úpadku nastoupilo ve 40. letech 20. století, kdy byli mniši vyhnáni nacisty, kteří v klášteře pak skladovali ukradená umělecká díla. Vícero mnichů bylo v této době uvězněno, včetně opata Tecelína Jaksche a otce Engelberta Blöchla, který zemřel v koncentračním táboře Dachau. Po druhé světové válce se mniši vrátili, nicméně nikoliv na dlouho, neboť na počátku 50. let byl klášter přepaden příslušníky StB a SNB, kteří bez jakéhokoliv zákonného podkladu klášter zabrali a mnichy odvezli do internačních táborů. V roce 1990 se do kláštera vrátili první dva mniši - Vojtěch Ivo Kvapil, pozdější převor-administrátor, a Xaver Švanda. Postupně se podařilo obnovit komunitní život a opravit navrácenou část kláštera.

Vítkův kámen (Vítkův hrádek) - Nejvýše položený hrad v ČR (1053 m n. m.), původně strážní hrad na solné stezce. Jak název naznačuje, založil hrad Vítek, patrně Vítek z Krumlova, připomínaný v l. 1220–1277. Podle novějších poznatků však hrad založili někdy na počátku 14. století Vítkovci, zřejmě páni z Rožmberka (Ilustrovaná encyklopedie českých hradů). Hrad plnil funkci pevnosti a správního střediska malého panství, jež sousedilo s dalším majetkem pánů z Krumlova a s panstvím vyšebrodského kláštera. Po vymření krumlovské větve Vítkovců stali se v r. 1302 držiteli Vítkova Hrádku páni z Rožmberka. Na sklonku 14. století patřilo k hradu 15 vesnic a sklářská huť. V té době, vyznačující se spory české šlechty s králem Václavem IV., se Vítkův Hrádek stal jedním z míst, kde dlel král jako zajatec r. 1394 na cestě do Rakous. Za husitských válek prodal r. 1427 Oldřich z Rožmberka hrad svému švagru Reinprechtovi z Walsee. Jeho syn Jan postoupil v r. 1464 Vítkův Hrádek s určitými podmínkami Janu z Rožmberka. Ve své poslední vůli z r. 1521 odkázal Janův syn Petr z Rožmberka Vítkův Hrádek spolu s panstvím Rožmberk Janu Holickému ze Šternberka. Když pak Petr za dva roky zemřel, nechtěli jeho synovci (Jindřich, Jan, Jošt a Petr z Rožmberka), kteří si činili nárok na celé dědictví, takové ustanovení závěti uznat a vznesli proti ní protest. Několikaletý spor ukončil král Ferdinand I. tím, že přinutil Jana z Rožmberka, aby vyplatil Holickému za vzdání se nároků na Vítkův Hrádek dost vysoké odstupné. Brzy nato byla zrušena samostatná správa panství Vítkova Hrádku, které bylo připojeno ke krumlovskému panství. Hrad však byl nadále udržován v dobrém stavu. Za českého stavovského povstání v l. 1618–1620 přepadli v prosinci r. 1618 posádku císařského vojska na Vítkově hrádku rakouští povstalci. Posádka byla proto zesílena na 200 mužů. Když pak získali (1622) krumlovské panství a s ním i Vítkův Hrádek Eggenberkové, dosazovali na hrad své lidi. Hrad byl v r. 1648 ohrožen švédským vojskem, ale k žádnému boji nedošlo. V dalších klidnějších dobách hrad ztratil funkci pevnosti a začal zvolna chátrat. Na krátký čas se stal bydlištěm polesného. V polovině 18. století byl již docela opuštěn a postupně se proměnil ve zříceninu. K první údržbě z památkového hlediska došlo v r. 1869, naposledy byl hrad upravován před druhou světovou válkou. Dodnes se zachoval zbytek hranolové věže a zdivo některých hradních stavení. V druhé polovině 20. stol. patřil Vítkův hrádek krátce Klubu českých turistů. Když se zdejší oblast stala součástí přísně střeženého hraničního pásma, byl na dlouhou dobu turistům zcela nepřístupný. Armáda využívala věž jako pozorovatelnu protivzdušné obrany. Roku 1990 získala hrad do správy obec Přední Výtoň, pro špatný stav zříceniny byl však na místo zákaz vstupu. Roku 1998 bylo založeno Občanské sdružení Vítkův hrádek, které od obce Přední Výtoň získalo areál zříceniny do pronájmu a zřícenina hradu byla postupně opravena vč. vybudování vyhlídkové plošiny na opravené věži. Roku 2005 byla zřícenina hradu znovu otevřena veřejnosti.

Červený Dvůr - Předchůdcem zámku byl tzv. nový dvůr chvalšinský, který na úpatí Blanského lesa založil Vilém z Rožmberka v roce 1591. Jeho bratr a dědic, Petr Vok z Rožmberka, zde roku 1598 zřídil novou zahradu, v níž byli oborním způsobem chováni bobři, bažanti, koroptve a křepelky. Marie Arnoštka z Eggenberku, rozená ze Schwarzenberku, zde nechala roku 1672 postavit zámek, v jehož severním křídle byla zřízena kaple. Při posledních opravách byla na fasádě střední části zámku objevena sgrafitová výzdoba a v jedné z místností prvního patra renesanční fresky. Lze se domnívat, že stavba z r. 1672 zahrnula do nově budovaného barokního zámku i stavbu (nebo její část) původního renesančního letohrádku rožmberského. Kníže Adam František ze Schwarzenberku ( 1719 -1732 ) dal pokrýt zámek prejzovou střechou. Roku 1736 byl vybudován vodovod pro vodotrysky v zámecké zahradě. V letech 1748 - 1749 byla postavena salla terrena (umělá jeskyně), kterou vyzdobil malíř Josef Lederer (autor malířské výzdoby Maškarního sálu českokrumlovského zámku). Zámeckou kapli vymaloval malíř Schopper. Na výzdobě zámku se v té době podíleli také malíři Aneis, Putz. Tzv. čínský sál s rokokovými nástěnnými malbami z roku 1756 je dílem malíře Františka Jakuba Prokyše (mimo jiné též autora malířské výzdoby interiéru letohrádku Bellarie v českokrumlovské zámecké zahradě). V letech 1779 až 1781 byl tehdejší 18 m široký a 45 m dlouhý zámek rozšířen o přístavbu bočních křídel 37 a 38 m dlouhých a 11 m širokých. Tím byl stavební vývoj zámecké budovy téměř završen. K zahradní fasádě zámku byla v roce 1836 postavena dřevěná veranda, která byla roku 1846 nahrazena železnou, dochovanou dodnes. Rozsáhlý areál v současnosti zahrnuje vlastní zámeckou budovu, jež spolu s přilehlými hospodářskými budovami volně uzavírá velký obdélníkový dvůr a dále mimořádně rozlehlý přírodně krajinářský park o rozloze 105 hektarů s několika zachovanými romantickými zahradními stavbami a fontánami. Barokní zámek je obdélníková jednokřídlá budova, jejíž průčelí půlí rizalit s balkonem, zakončený trojúhelníkovým štítem a krytý mansardovou střechou. Fasáda je členěna lizénami. V přízemí valené a křížové klenby, místnosti v patře plochostropé. Především za panování knížete Josefa Adama ze Schwarzenberku (1741 - 1782) prožíval Červený Dvůr období rozkvětu. Zámek byl ve svých interiérech přestavěn v rokokovém stylu a náročně byl upravován i zámecký park. Zámek Červený Dvůr a především zámecký park zažily svůj druhý vrchol za panování knížete Josefa Adolfa II. ze Schwarzenberku ( 1833 - 1888 ). Podnětem k tomu byly cesty knížete do Anglie, kde se kromě architektury zajímal o tzv. anglické parky. Kromě romantické úpravy zahradní fasády (zřízení verandy) se poté věnoval především přeměně pravidelné francouzské zahrady v rozsáhlý přírodně krajinářský park. Posledním majitelem byl JUDr. Adolf, kníže ze Schwarzenberku (1890 - 1950), jemuž byl majetek r. 1940 zkonfiskován gestapem. V květnu 1945 byl vzat pod českou národní správu, zvláštním zákonem r. 1947 převeden do zemského vlastnictví a po zrušení zemského zřízení se od ledna 1950 stal majetkem československého státu. V objektu zámku je dnes Psychiatrická léčebna (od roku 1965) , jež se specializuje na léčbu alkoholismu a drogových závislostí.

Rožmberk - Hrad i jeho zakladatel, Vok I. z Rožmberka († 1262), jsou poprvé písemně uváděni v roce 1250. V roce 1259 založil Vok I. také nedaleký cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě. Až do roku 1302 byl Rožmberk hlavním sídlem předního českého šlechtického rodu Rožmberků. I poté, co přesídlili do Krumlova, který získali po pánech z Krumlova, Rožmberkové tento hrad stavebně rozvíjeli. V roce 1522 vyhořela část města a Horní hrad, dodnes se z něho zachovala pouze věž Jakobínka. V roce 1597/1598 postoupil Petr Vok z Rožmberka (1539–1611) hrad svému synovci Janu Zrinskému ze Serynu (1565/1566-1612). Po jeho smrti v roce 1612 získali hrad a panství podle rožmbersko-švamberské dohody z roku 1484 Švamberkové. Petr ze Švamberka († 1620) se v roce 1618 stal jedním z třiceti členů stavovského direktoria, proto byl jeho majetek zkonfiskován. Už v roce 1619 byl hrad obléhán a dobyt císařským generálem Karlem Bonaventurou Buquoyem (1571–1621), kterému císař Ferdinand II. hrad a panství daroval jako náhradu za financování vojska a kterého proslavila bitva na Bílé hoře (1620). Přípisem z února 1620 mu také připadlo Novohradské a libějovické panství a dále Žumberk a Cuknštejn. Karla Bonaventuru a jeho manželku Marii Magdalenu z Biglia (1573–1653) připomíná erb nad bránou Dolního hradu, který byl osazen v roce 1621. K dalším zásadním změnám na hradě došlo za Jiřího Jana Buquoye (1814–1882), který hrad nechal opravit a novogoticky přestavět na rodové muzeum v letech 1851–1857. Hrad zůstal v buquoyských rukou až do roku 1945, kdy byl na základě Benešových dekretů znárodněn. Na ostrohu nad řekou Vltavou byl postupně vybudován rozsáhlý hradní komplex, který byl z gotické pevnosti přestavěn do podoby renesančního reprezentativního sídla. Jeho původní raně gotická část - tzv. Horní hrad vznikla ve 13. století, po požáru v roce 1522 však již nebyl dále udržován. Zachovala se z něj pouze kruhová věž Jakobínka. Dnešní jádro hradu tvoří tzv. Dolní hrad, vystavěný ve 30. letech 14. století jako zmenšenina dnešního krumlovského zámku. Později byl přestavován, poprvé ještě v gotickém slohu, na začátku 16. století renesančně a v 19. století byl opět regotizován. V místech původního Horního hradu stojí tzv. Nový zámek - obytná budova z 19. století, veřejnosti nepřístupná, sloužící jako rekreační středisko České pošty.

Čertova stěna - Zubatá hradba skal, tvořená dvojslídnou žulou rozpukanou do kvádrů bizarních útvarů. Mrazovým zvětráváním a samovolným rozpadem žuly, hlavně v dobách ledových a poledových, se některé kvádry uvolnily a sesypaly do údolí. Tak vznikla rozsáhlá suťoviska a kamenná pole pokrývající prudkou stráň až k řece Vltavě.

Tichá - Poprvé se s Tichou setkáváme v roce 1360, kdy patřila Janovi a Benešovi z Velešína. Roku 1387 jí získali Rožmberkové, kteří ji dali spravovat purkrabími. Za Čápa z Radonic došlo v 15. století k obnově sešlé tvrze. Po konfiskaci v roce 1618 získává celé novohradské panství včetně vsi Tiché s tvrzí Karel Bonaventura Buquoy. Po několika požárech byla nakonec roku 1789 přeměněna na pivovar, který fungoval necelých sto let.

Čertův most - nachází se v anglickém parku dobříšského zámku ( https://lotusesprit.rajce.idnes.cz/dobris ). Most, dlouhý 36 metrů a široký 6 metrů, výška 7.1 m, rozpětí oblouků 7.5m pochází z roku 1864. Materiálem pro stavbu byla struska, tedy odpad při zpracování železné rudy v nedaleké Staré Huti. Podle legendy most stojí v místě, kde čert poražením kmene stromu pomohl místnímu ševci přejít přes rozvodněný potok.

XIII. Sraz a výstava historických vozidel - 25.5.2019, Opletalova ulice - Praha.

6. sraz vozů značek Rolls-Royce a Bentley + 2. sraz vozů Lotus v České republice + další classic cars. 18.5. 2019 Historický špejchar Praha - Dubeč.

Vranov-Pantheon - Strážní hrad Vranov, rozkládající se na úzkém a strmém pískovcovém útesu nad pravým břehem Jizery, byl založen Heníkem z Valdštejna okolo roku 1425, ale už na začátku 16. století se uvádí jako pustý. Včetně předhradí zaujímá délku téměř 400 m a v současné době je považován za nejdelší a nejkomplikovanější skalní hrad v České republice. Největších změn doznal v první polovině 19. století, kdy panství koupil textilní podnikatel František Zachariáš Römisch. Ten dal ve zříceninách i blízkém okolí umístit romantické pomníky a mohyly oslavující význačné spisovatele a básníky, legendární hrdiny, české panovníky a vojevůdce. Celé bývalé hradiště nazval Pantheon. Dodnes se v areálu zachovala Síň tří císařů na památku vítězství spojeneckých vojsk nad Napoleonem v bitvě národů u Lipska 1813 a spousta spletitých cestiček, jeskyní či pamětních desek. Dominantou Pantheonu je novogotický letohrádek s břidlicovou věžičkou z roku 1826. Pod skalní stěnou se nachází tesaná hradní studna.

Valdštejnská lodžie - Valdštejnská lodžie, neboli zámek Libosad, je lemován parkem a za ní Čestný dvůr. Celý komplex je původně raně barokní honosný letohrádek, který dal stavět kolem roku 1630 vévoda Albrecht z Valdštejna jako širší součást své Jičínské rezidence. Stavbu, vycházející svým konceptem z podoby italské příměstské vily, navrhl známý italský architekt Nicolo Sebregondi. Práce byly zastaveny roku 1634, kdy vévoda zemřel. Stavba tak nebyla dokončena podle původního plánu a nikdy nesloužila svému účelu. Letohrádek měl mít zahradu s fontánami a vodotrysky, v dolní části s velkými bazény. Kolosální zahradní průčelí letohrádku se mělo otevírat do zahrady ze tří stran. Klasicistně byl letohrádek opraven po roce 1768. V roce 1813 zbudována kašírovaná klenba arkád, potom postupně pustla a další opravy proběhly až v 19. století. Čestný dvůr před lodžií tvoří trojkřídlý přízemní objekt, který sloužil snad jako obydlí služebnictva, konírny, sklady a kuchyně, se dvěmi sklenutými podjezdy. Před samotnou lodžií v celé šíři je volné dvouramenné schodiště.