Legiovlak je ambiciózní projekt Československé obce legionářské, který si předsevzal vytvořit věrnou repliku legionářského vlaku z období let 1918–1920, kdy na Transsibiřské magistrále v Rusku probíhaly válečné operace čs. legií. Vlak křižuje od května 2015 celou Českou republiku a jeho cesta skončí až v roce 2020.

Svatá Hora - je významný barokní areál a poutní místo na vrchu (586 m) u Příbrami. Areál Svaté Hory tvoří obdélný komplex ambitů o rozměrech 80 × 72 m se čtyřmi kaplemi v rozích, uvnitř na vysoké kamenné terase stojí původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, přestavěný a rozšířený v letech 1660–1673 za účasti architekta Carla Luraga. K severnímu křídlu ambitů přiléhá bývalá jezuitská rezidence a klášter a od severozápadního rohu komplexu vedou do Příbrami kryté schody. V letech 2015 a 2016 prošla Svatá Hora rozsáhlou rekonstrukcí. Součástí poutního komplexu je budova kláštera, původně postavená jako residence jezuitů. Dnes zde žije komunita Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristé), kteří tu mají provincialát a starají se o duchovní správu místa a několika farností v okolí. Pramen v blízkosti poutního kostela naznačuje, že místo bylo cílem poutí velmi dávno. Roku 1348 daroval Karel IV. Příbram pražskému arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic, který zde prý často pobýval. S tím patrně souvisí stavba původního kostelíka i soška, která byla v kapli jeho hradu v Příbrami. Když byl hrad 1574 zbořen, dostala se do měšťanských rukou. Za třicetileté války byla Příbram silně zpustošena a po roce 1620 se v Příbrami usadili jezuité, kteří sošku přenesli na Svatou Horu. Od roku 1648 byl poutní areál velkoryse přestavěn pod vedením C. Luraga a protože byl cílem velkých poutí, byl různě přestavován a upravován až do 20. století. V roce 1732 byla Svatá Hora místem velké barokní slavnosti, když byla poutní socha Panny Marie Svatohorské slavnostně korunována. Po bitvě na Bílé hoře se novým držitelem konfiskovaného panství v nedaleké Březnici stal Přibík Jeníšek z Újezda, který v rámci rekatolizace přivedl do města jezuity. Ti zde nechali postavit rezidenci, spravovali poutní místo na Svaté Hoře, pořádali poutě a roku 1649 nechali podél cesty do Příbrami vystavět 16 křížů ve vzdálenosti od sebe 1 km. Později byly na místě křížů vystavěny oboustranné výklenkové kaple, ve kterých byly obrazy znázorňující tajemství růžence (radostný, bolestný a slavný). Těchto kaplí se dochovalo osm. Cesta z Březnice na Svatou Horu vedla od kostela svatého Františka Xaverského a svatého Ignáce z Loyoly přes kamenný most, kde stojí první kaple v řadě. Druhá kaple stojí na okraji města u silnice směrem na Chrást. Ta byla opravena v roce 1929 a je ozdobena keramickými reliéfy Václava Fürsta. K 1. lednu 1965 byla prohlášena kulturní památkou. Poutní cesta dál vedla na Modřovice, Třebsko, Narysov a Zdaboř do Příbrami a na Svatou Horu. Dochované jsou dále kaple v řadě třetí až sedmá, a pak ještě devátá, která je v obci Třebsko. Císař Josef II. sice pouti zakázal, zákaz se však nepodařilo prosadit a koncem 19. století zde bývalo o hlavní poutní slavnosti 7. července 20 až 25 tisíc poutníků. Roku 1861 byl areál předán redemptoristům, kteří zde s výjimkou let 1950–1990 působí dodnes.Změna politické situace po roce 1948 a s ní související pronásledování katolické církve se projevila i na poklesu počtu poutníků. Zatímco ještě v roce 1948 připutovalo 80 000 poutníků, tak o čtyři roky později v roce 1952 to už bylo jen 5000 poutníků. Celý areál poutního místa vyžadoval v průběhu věků soustavnou péči a několikrát i velkou opravu či rekonstrukci. Mnoho se podařilo zachránit a udržet až do naší doby, mnohé vzalo za své jako např. nástěnné malby na východní, Pražské bráně z roku 1732. 27. dubna 1978 v odpoledních hodinách vypukl na Svaté Hoře veliký požár, který zcela zničil střechu kláštera, proboštství a severní části ambitů včetně věže s hodinami; velmi byly poškozeny i věže nad kaplí Mníšeckou a Plzeňskou a stejně tak i nástropní malby této části ambitů. Kromě těchto maleb bylo vše obnoveno do roku 1982 (k 250. výročí korunovace milostné sošky Panny Marie). Nástěnné malby v ambitech se vzhledem k povětrnostním podmínkám udržují jen s největším úsilím a vysokými náklady. Restaurátorské práce jsou zde prováděny soustavně, nejnovější úpravu dostala bazilika v roce 1988, kdy byla podle návrhu akad. arch. Josefa Vlčka položena nová mramorová podlaha, instalován nový oltář, křeslo, ambon i osvětlovací tělesa a znovu osazen nákladně zrestaurovaný slavný Stříbrný oltář. Od 24. března 1990 je duchovní správa Svaté Hory opět svěřena kněžím Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele – redemptoristům. Prvním administrátorem a zároveň rektorem kláštera byl P. Josef Břicháček. Zároveň se stala Svatá Hora sídlem provinciála redemptoristů. Roku 1993 byly zrekonstruovány Svatohorské schody, které byly v podstatě zříceninou, protože od Druhé světové války nebyly udržovány a navíc byly poničeny požárem. Bohužel, dnes je jejich největším nepřítelem vandalismus. Dalšími velkými událostmi posledního desetiletí 20. století byla oslava 650. výročí milostné sošky Panny Marie Svatohorské v roce 1998 a setkání mládeže českých a moravských diecézí v srpnu 1999. V době své mise navštěvoval velmi často Svatou Horu apoštolský nuncius v Československu (1990 – 1992) a v České republice (1993 – 2001) arcibiskup Giovanni Coppa.Po pádu komunismu navštěvují Svatou Horu poutníci a turisté z celého světa.

Carbonia Cup - Autodrom Most - 14.10. 2018

Vršovice u Loun - Zámek byl vybudován někdy po roce 1628 na místě původní tvrze bratry Volfem Illburkem a Vilémem z Vřesovic. Před zámeckou budovou tehdy vzniklo nádvoří, obestavěné hospodářskými budovami dvora, do něhož se vcházelo branou. Druhá brána vedla do zámku a byly na ní erby Vřesovců. Po Volfově smrti v r. 1634 musel Vilém Vršovice pro dluhy prodat své největší véřitelce Benigně Kateřině z Lobkovic. Po ní je zdědil její vnuk polní maršál Adam z Pappenheimu, který zahynul v r. 1647 v souboji u Prahy. Jeho vdova Marie Estera prodala Vršovice r. 1663 za 42 000 zlatých Sylvii Kateřině z Badenu. Z té doby se zachoval popis zámku. Byla to budova stavěná do čtverce, v přízemí měla osm místností a tří klenuté sklepy, v patře předsíň, komnatu s komorou, světnici s komorou, kabinet, velkou jídelnu a kapli. Na štukových stropech byla fresková malba. Za jídelnou zůstalo ještě několik nedokončených a nezařízených světnic. Pod šindelovou střechou bylo devět místností pro čeleď. Nad hlavní branou do zámeckého dvora stála věž s barokní bání, pobitá plechem. Panství spravoval hejtman, který sídlil na zámku. Rod z Badenu vlastnil vršovické panství přes sto let. V letech 1735–1736 dal Ludvík Jiří z Badenu zámek dostavět a všech dvaadvacet světnic v zámku vybavit novým nábytkem. V sedmileté válce a ve válce o bavorské dědictví byl zámek několikrát obsazen pruskými vojsky (1757, 1759, 1762). Kromě výpalného a rekvizic však větší škody neutrpěl. Vršovický zámek býval svědkem velkých a hlučných honů, které pořádali nejprve markrabata z Badenu a po nich Schwarzenberkové. Ludvík Jiří z Badenu založil v okolí Vršovic bažantnice, v nichž se chovaly tisíce bažantů. Po jeho smrti zdědila Vršovice r. 1761 Alžběta Augusta, rozená ze Schwarzenberka, která je postoupila v r. 1783 knížeti Janu ze Schwarzenberka. Schwarzenberkové drželi zámek s vršovickým dvorem až do první pozemkové reformy v r. 1924. Tehdy byl vytvořen z vršovického dvora zbytkový statek. Po r. 1945 se stal majitelem zámku MNV ve Vršovicích a zámek sloužil bytovým účelům. Zámek je v soukromých rukou a chátrá, vlastníkem je majitel pohřební služby a chce tam udělat muzeum pohřebnictví (nejspíše jen v opravované budově v předzámčí).

Podzimní sraz Rolls-Royce & Bentley clubu + Lotus Club CZ a přátelé 13.10.2018. Prohlídka sbírky vozů člena RR&B clubu v Libereckém Technickém muzeu, zámek Hrubá skála, Mariánská vyhlídka, projíždka českým rájem s cílem v Sobotce.

Klášter a zámek v Doksanech - Ženská premonstránská kanonie v Doksanech vznikla v těsné souvislosti se založením mužského konventu téhož řádu v Praze na Strahově. Byl vysloven předpoklad, že následnost nebo dokonce současnost obou založení byla odvozena z příkladu mateřské kanonie ve Steifeldu. Stejně jako v případě Strahova jsou zakladateli kláštera v Doksanech kníže Vladislav II. a jeho manželka Gertruda. Vladislav II. povolal první konvent premonstrátek z Dünwaldu v diecézi Kolín nad Rýnem. V polovině XII. století již konvent v Doksanech působil a po smrti Vladislavovy manželky kněžny Gertrudy, kníže poslal do doksanské kanonie dceru Anežku.Položení základního kamene se uskutečnilo v r. 1144. V r.1185/86 bylo dokončeno obvodové zdivo lodi. Existenci chóru dokazuje záznam kronikáře Vincentia o uložení ostatků Jindřicha Břetislava do doksanské baziliky. Konventní budovy umístěny na jih od baziliky. Dokládá to existence portálu v západní zdi jižního ramene transeptu, kterým se vstupovalo do ambitu. Následovaly škody za vlády Přemysla Otakara I. i ve zlých dobách po smrti Přemysla Otakara II. Budovy konventu byly opraveny až v letech 1300 - 1305. Další poničení následovalo poničení následovalo za husitské revoluce v r.1421. V r.1426 se několik řeholnic vrátilo, přesto v r. 1436 nařídil císař Zikmund zabrání několika statků, které byly majetkem kláštera. Teprve Ladislav Pohrobek povolil zpětné získání majetku, jiný panovník, Vladislav Jagellonský, dával opět majetek kláštera do zástavy. Větší úpravy kostela a jeho znovuvysvěcení se uskutečnilo v r.1522, ale na dalších úpravách se pracovalo i v osmdesátých letech XVI. století. Během třicetileté války byl klášter několikrát vydrancován. V r. 1626 dostaly své statky, zastavené Vladislavem Jagellonským premonstrátky zpět. V zahradě nalezený kámen s letopočtem 1628 určuje dobu, v níž byl prodloužen a nově zaklenut presbytář. V r. 1630 papež Urban III. povoluje doksanským proboštům nosit mitru. Doksanští probošti byli od r.1628 členy českého sněmu a od r.1738 měli titul opata. V r. 1667 byla dokončena budova jižně od kostela – má půdorys L. Největší zásluhu o nový rozkvět v této době má probošt Josef Míka (1669 – 1733). Ten nechal upravit klášterní chrám do dnešní podoby a opatřil velkou část jeho výzdoby. Rovněž dal přestavět nynější hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla, nechal postavit provisoriát a mimo jiné sepsal i dějiny kláštera. Klášter opět utrpěl za pruských válek a r. 1778 byl dokonce poškozen dělostřelbou. Nemovitosti patřící klášteru byly po jeho zrušení v r. 1782 odevzdány do správy náboženského fondu. Prelatury a konventu bylo využito jako vojenské nemocnice, později jako kasáren. Klášterní chrám Narození Panny Marie se stal farním kostelem. V létech 1790 – 1798 měla panství v nájmu od náboženského fondu kněžna Terezie Poniatowská, rozená Kinská. Prelaturu upravila jako panské sídlo a při východním okraji obce postavila zámeček Terespol. Roku 1799 koupil panství vídeňský obchodní dům Ochs Geymüller, který je r.1804 prodal bohatému pražskému měšťanu Janu Antonínu Lexovi, od r. 1799 šlechtici, jehož rodu, zvanému z Ährenthalu, patřilo panství do r.1945. Po skončení II. světové války doksanské panství připadlo Státnímu statku v Roudnici nad Labem. Budovy doksanského památkového objektu se dostaly do správy tohoto statku a do jeho užívání. Klášterní chrám a farní úřad zůstaly majetkem církve. Po r. 1989 zůstaly nemovitosti po Státním statku ve správě Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem – zejména někdejší konvent a prelatura. Přiléhající budovy k bazilice po renovaci s částí konventu na východní straně od baziliky s přiléhající zahradou se staly opět klášterem premonstrátek. Více detailní popis areálu: http://www.ceskestredohori.cz/clanky/nkp-klaster-doksany.htm

Štola Starý Martin - Štola Starý Martin je jedno z nejvýznamnějších starých důlních děl krupského revíru. Otevírá severozápadní část žíly Lukáš, která v dávné minulosti náležela mezi nejdůležitější cínové rudní žíly a se svou směrnou délkou 2 km byla nejdelší v České republice a střední Evropě. Nejstarší dobývací práce spadají pravděpodobně do 14. století, první písemná zmínka pak pochází z Krupského horního řádu z roku 1482, který zmiňuje ražbu a udržování hluboké dědičné štoly Dürrholz. Naposledy byla zmáhána v roce 1704, v současné době odvádí důlní vody ze štoly Martin. S ražbou štoly Martin započali báňští podnikatelé Lewald a Schiller, kteří zakoupili krupské doly roku 1864. Cínová ruda se v této štole těžila až do roku 1922, kdy byl provoz zastaven. V době 2. světové války byla štola znovu vyzmáhána včetně dobývek, byl také ražen překop pod Komáří vížku jako průzkumné důlní dílo. Koncem 50. let těžební organizace prostor opustila a od roku 1956 se štola stala nepřístupnou. Rekonstrukce štoly započala roku 1999 v rámci projektu "Příhraniční naučná hornická stezka Krupka-Dubí-Altenberg-Geising", který byl zařazen do projektů podporovaných EU a z velké části financován z programu PHARE. Prohlídková štola Starý Martin byla slavnostně otevřena a zpřístupněna veřejnosti dne 15. září 2000. V rámci projektu Hornická kulturní krajina Erzgebirge/Krušnohoří se štola Starý Martin jako součást revíru Preisselberg, stala jedním z hlavních statků nominace pro zápis na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dne 29. ledna 2015 byly štoly Starý Martin a dědičná štola Dürrholz prohlášeny za Kulturní památku.

Teplice zámek - Teplický zámek stojí na místě původně románského kláštera benediktinek, založeného v l. 1158-64 královnou Juditou. Klášter byl poškozen r. 1426 míšeňskými vojsky. Po polovině 15. stol. byla v místě postavena tvrz. V několika etapách pak probíhaly přestavby na zámek. Snad již Volf z Vřesovic vystavěl základní část hlavního traktu. Nejvýznamnější přestavby začaly v době držení zámku Vilémem Vchynským (Kinským). Císařským výnosem r. 1634 bylo panství Vchynským konfiskováno a darováno císařskému maršálovi Janu Aldringenovi, pocházejícímu z Lotrinska. V letech 1778-1826 byl majitelem jan Nepomuk Clary-Aldringen. V té době zámek doznal mohutných stavebních změn směrem k současnému klasicistnímu vzhledu. V té době bylo vybudováno i zámecké divadlo, pro které r. 1812 napsal J. W. Goethe krátkou hru "Sázka". r. 1835 byl teplický zámek místem setkání rakouského císaře Ferdinanda V. , pruského krále Bedřicha Viléma III. a ruského cara Mikuláše I. , jež se konalo u příležitosti odhalení ruského památníku bitvy u Chlumce. Posledním šlechtickým majitelem byl od r. 1920 Alfons Clary-Aldringen, který otevřeně sympatizoval s nacismem. R. 1938 hostil na teplickém zámku anglického lorda Runcimana. Rod Clary-Aldringenů sídlil na zámku až do května 1945. Od r. 1947 až do současnosti sídlí v zámku muzeum.

Kostel Povýšení sv. Kříže - Kostel se přimyká zvenčí k severovýchodnímu nároží hlavního křídla teplického zámku. Byl přistavěn v letech 1549-68 majitelem teplického zámku Volfem z Vřesovic, který byl nejvyšším písařem Království Českého. Je v něm také pochován. Kostel byl původně postaven v pozdně gotickém nebo ranně renesančním slohu pro potřeby rodiny majitelů zámku a protestantských návštěvníků lázní. Při stavbě věže bylo použito kvádrů z románské baziliky kláštera sv.Jana Křtitele. Dnešní vzhled je dílem přestavby, započaté r.1799. Přestavbou získal kostel podobu romantické gotiky jak z vnějšku, tak i v interiéru. To ho řadí mezi jeden z prvních projevů romanticko-gotického slohu na našem území. Již od konce 19.století sloužil kostel sporadicky ortodoxním bohoslužbám. Od roku 1950 je pravoslavným chrámem Povýšení sv.Kříže a konají se v něm pravidelné pravoslavné bohoslužby.

Kostel sv. Jana Křtitele - Děkanský kostel sv.Jana Křtitele byl postaven na starších základech v letech 1585-94. K významné barokizující přestavbě došlo v letech 1700-1703. Stavbu vedl pravděpodobně Kristian Lagler-zednický mistr. Kostel je koncipován jako trojlodní bazilika s pravoúhlým presbytářem. V západním průčelí je umístěna hranolová věž. K ní přiléhá malá schodišťová věž. V nejvyšším patře je hranolová věž zúžena a obehnána pavlačí, za kterou se dříve nacházel byt hlásného. Střecha je barokní přílbová. Pod kostelem se nachází hrobky Vchynských a Clary-Aldringenů. Dvou šlechtických rodů, které vlastnily teplické panství.

Morový sloup Nejsvětější Trojice - Sloup byl postaven v letech 1718-1719 jako poděkování za odvrácení morové nákazy od Teplic roku 1713 a také na paměť smíření čtyř bratří z rodu Clary-Aldringenů. Jedná se o jedno z nejkrásnějších děl slavného barokního sochaře Matyáše Brauna. Realizace kamenického díla se ujal V. A. Bümel, sochařskou výzdobu pak vytvářel sám Matyáš Braun. Šestiboký sokl se třemi bazénky nese trojboký obelisk, na jehož vrcholu je na zemské kouli osazeno sousoší Nejsvětější Trojice. Obelisk je ověnčen velkým množstvím obláčků s kupidy. V dolních partiích soklu jsou umístěny sochy morových patronů: sv.Šebestiána, sv.Rocha, sv.Jana Křitele, sv.Pavla a sv.Karla Boromejského. Stěny soklu nesou barokní reliéfy, které využívají námětů ze Starého zákona.

Nový zámek Trmice - Již v 13. století stála v Trmicích tvrz. V 1. pol.17. stol. Nosticové přebudovali tvrz na barokní zámek. Ještě r. 1926 byl Starý zámek opraven, ale pro značnou zchátralost byl v roce 1965 zlikvidován. Nový zámek nechal postavit hrabě Albert Nostic v letech 1856-1863 ve stylu anglické novogotiky. Projektoval ho známý vídeňský architekt Heinrich Ferstel. Roku 1919 Nový zámek zakoupil ústecký továrník Wolfrum. Od něj jej později získalo město Ústí nad Labem. Až do roku 1964 v zámku sídlilo městské muzeum. Pak bylo muzeum pro havarijní stav budovy uzavřeno a zámku hrozila v souvislosti s výstavbou dálnice demolice. Naštěstí z tohoto záměru sešlo a zámek dál sloužil jako depozitář muzea. V letech 1939-1993 byly Trmice součástí Ústí nad Labem. Roku 1994 se osamostatnily a v roce 1997 byl zámek zrekonstruován. Dnes zámek slouží jako kulturní centrum. Mezi zajímavosti patří především "Mramorový sál" s šesti obrazy Aloise Bubáka, na nichž jsou zachyceny jednotlivé fáze stavby obou zámků v Trmicích. Pěkné jsou také kazetové stropy v zámeckém sále. V zámku jsou umístěny stálé expozice z historie regionálního hornictví a průmyslu a muzeum modelové železnice.

Libouchec - Roku 1579 získal Libouchec s okolními vesnicemi Günter z Bynu (Bünau), který založil asi 350 metrů západně od kostela nový poplužní dvůr a v jeho severozápadním nároží dal zbudovat renesanční tvrz. Tvrz se později začala nazývat zámkem, k obytným účelům však sloužila jen do roku 1627. Rod sice přežil pobělohorské konfiskace, ale v roce 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, povolující vyznávat jako jediné římskokatolické vyznání. Proto od pánů z Bynu, kteří ze země odešli, kupuje Libouchec Kryštof Šimon z Thunu, jehož následníkům patřil až do 20. stol. Tvrz resp. zámek byl poté využíván již jen k obytným účelům pro zaměstnance a k zajištění provozu poplužního dvora. Roku 1872 sice vyhořel, ale byl obnoven. Protože zámek jeho majitelé nevyužívali přímo pro vlastní potřebu, byl pouze udržován, ale nepřestavován a tak neztratil původní renesanční podobu a dispozice. Po roce 1945 zámek převzal Státní statek, který jej neudržoval. V 80. letech 20. století se zřítila část typického štítu a později i střecha věže. Roku 1989 byl zámek vyhlášen kulturní památkou a do vlastnictví jej získali manželé Strubichovi, kteří s ním měli velké plány. Chtěli z něj vybudovat společenské centrum hotelového typu. Zbyly jen plané sliby a zbořená zeď mezi věží a starým palácem. Z objektu se stala skládka. Po deseti letech získala v dražbě za 1,5 mil. Kč zámek obec Libouchec a od května 2003 je zámek v soukromém vlastnicví společnosti Polesí Střekov a.s. Nový majitel celý objekt velmi pečlivě zrekonstruoval.

Brňany - Zámek vystavěl pl. Jakub von Wimmer ve 2. pol. 18. stol. Od r. 1804 vlastnil zámek J. A. Lexa – až do r. 1918. Na poč. 20. stol. došlo k posledním stavebním úpravám a také k secesní přístavbě na východním boku. Od r. 1948 je zámek majetkem státu.

Kostel sv. Prokopa Krupka - Hornický gotický kostel sv.Prokopa pochází ze 13.století. Přestavěn na poč. a ve 2. pol. 15. století. Dále upravován poč. 16. století. Za třicetileté války byl pobořen. V letech 1643-77 opraveny škody 30-leté války. Vzhledem k poddolování nebyl od roku 1891 používán. V roce 1939 vyhořel Zřícenina je bez střechy a krovů. Roku 1995 bylo obvodové zdivo, kromě štítů, dozděno do původní výše a vršek zdiva zpevněn betonovým věncem. Místo oken jsou mříže. Naproti kostelu se nachází pomník 313 obětem pochodu smrti v dubnu 1945.

Dělostřelecká tvrz Stachelberg (český název Ježová hora) byla v letech 1937 a 1938 budována jako součást stálého československého opevnění. Nachází se na východním výběžku Krkonoš (kóta 632 Hřebínek) v blízkosti Rýchorského pralesa nad obcí Babí mezi městy Trutnov a Žacléř. Jejím úkolem bylo chránit Libavské sedlo, zemskou bránu mezi hřbetem Krkonoš a Vraními horami, kterou pravidelně v minulosti využívaly armády pro vpády do Čech i opačně (např. v roce 1866 během prusko-rakouské války 1. armádní sbor generála Adolf von Bonina) nebo husité při spanilých jízdách do Slezska. Tvrz nebyla stavebně dokončena a dnes je ve srubu T-St-S 73 Polom zřízeno vojenskohistorické muzeum. Veškeré stavební práce na tvrzi ustaly dne 23. září 1938, kdy byla vyhlášena všeobecná mobilizace československé armády. Tvrz, ačkoli nebyla dokončena, byla obsazena vojáky 17. hraničářského pluku z Trutnova, nouzově vyzbrojena a připravena k obraně. Zdaleka však nemohla plnit úkoly ani nároky na ni kladené v původních plánech. Posádka tvrze se účastnila drobných ozbrojených střetnutí s příslušníky sudetoněmeckého Freikorpsu, kteří na území Československa pronikali z Liebau (dnes polská Lubawka). Ke skutečnému bojovému nasazení tvrzových objektů však nedošlo. Dne 29. září 1938 byla v Mnichově podepsána Mnichovská dohoda, která přisoudila pohraniční oblasti Československa včetně Trutnovska německé Třetí říši. Veškeré zbraně, zařízení a vybavení, stroje a stavební materiál byly z tvrze odvezeny. Vše, co nešlo nebo nebylo možno evakuovat, bylo zničeno. Při vyklízení podzemí provedli ženisté několik odstřelů, kterými zavalili štoly ústící na povrch a odvodňovací systém tvrze. Díky vydatným podzemním pramenům se podzemí naplnilo během několika dní vodou, která zabraňovala přístupu do nitra tvrze až do roku 2000. Jako první vstoupili na československé území příslušníci 8. pluku III. pěší divize Wehrmachtu, na tvrz konkrétně 9. rota tohoto pluku. Vzhledem k tomu, že tvrz byla nedokončená, podzemí zatopené a v jejím blízkém okolí se nacházelo několik osad a vesnic, neměli Němci zájem na ní testovat zbraně, cvičit jednotky ani ji jinak využívat. Po celou válku tak byla opuštěná. V roce 1945 byly objekty v prostoru tvrze nouzově připraveny k obraně před postupující Rudou armádou, k žádnému boji zde však nedošlo. Několik let po válce se ještě o vojenském využití uvažovalo, od 50. let však byla tato myšlenka opuštěna, stejně jako tvrze Stachelberg. Jediný dokončený objekt T-S 73 byl v 80. letech využíván jako skladiště chemikálií (aredin), které byly z objektu vyklizeny v roce 1990. Od roku 1993 funguje na tvrzi neustále rozšiřované muzeum československého opevnění. K poslednímu rozšíření expozice došlo na jaře 2010, kdy byla zpřístupněna celá podzemní kasárna. Celkem bylo v podzemí vydolováno přes 3,5 km chodeb.

Žireč - Tvrz v Žirči se prvně připomíná v r. 1482, kdy byl majitelem Jan Kordule ze Sloupna. R. 1501 ji prodal Janu Litoborskému z Chlumu a ten ji opět prodal v roce 1506 Jindřichovi Berkovi z Dubé. V roce 1512 Jindřich Berka z Dubé prodal žireckou tvrz Burianovi Labuťovi ze Švamberka. Nadále se majitelé žirecké tvrze často střídali. Za Adama Zilvára z Pilníkova, který se zde stal pánem v r. 1580, se polovina tvrze zřítila do Labe. Adam Zilvár se svou manželkou Annou, rozenou Gryspekovou, vybudoval novou, výstavnější tvrz. Roku 1597 zdědil žirecké panství Jan Zilvár, kterému však pro účast na stavovském povstání bylo zabaveno. V r. 1622 odkoupila od královské komory Žireč Marie Magdalena Trčková z Lobkovic. S ní měla Žireč společné osudy až do r. 1634, kdy došlo k trčkovskému procesu v souvislosti s vraždou Albrechta z Valdštejna, a majetek přešel opět na královskou komoru. Ferdinand II v r. 1635 daroval Žireč vídeňským jezuitům u sv. Anny. Jezuité se natrvalo usadili v Žirči r. 1652 a na místě válkou poškozené zilvárovské tvrze nechali postavit novou rezidenci a vedle ní chrám sv. Anny. Zbytky původní tvrze byly vestavěny do nové čtyřkřídlé dvouposchoďové budovy. Od r. 1773, kdy byl zrušen jezuitský řád, spravoval panství stát a konventní budova sloužila jako obydlí úředníků. R. 1825 koupil Žireč v dražbě statkář Martin Wagner a od jeho syna pak Josef Ettrich, továrník z Jaroměře, jehož rodině zámek patřil až do 30. let 20. stol., kdy se dostal do majetku řeholní instituce Nejsvětější Svátosti. Od 50. let pak zámek sloužil jako domov důchodců. V rámci restitucí byl zámek navrácen Kongregaci Sester Nejsvětější Svátosti v Českých Budějovicích. Ty jej darovaly Diecézní charitě v Hradci Králové, Oblastní charita Červený Kostelec a je zde zřízen Domov Svatého Josefa pro handicapované a starší občany. Zámek v 90. letech 20. stol. prošel rozsáhlou opravou.

Vrchlabí - Již roku 1525 je ve Vrchlabí zmiňována tvrz. Ta však stávala opodál dnešního zámku, snad v místech, kde je v současnosti v zámeckém parku malý rybníček. Roku 1533 získal Vrchlabské panství, které do té doby přináleželo k Trutnovu, Kryštof z Gensdorfu. Krátce na to zahájil práce na stavbě nového sídla. Stavba zámku byla dokončena v roce 1546. Nový zámek tvořila vysoká obdélníková budova s velkou vstupní síní. V roce 1575 zámek vyhořel a po požáru byl jen provizorně opraven. Dnešní podobu získal až za Viléma Miřkovského ze Stropčic při pozdně renesanční přestavbě v letech 1605 – 1614. Tehdy byly přistavěny nárožní věže a celá stavba byla rozšířena. Miřkovským ze Stropčic bylo panství po roce 1621 konfiskováno a přičleněno přímo k Valdštejnovu frýdlantském panství. Po valdštejnských konfiskacích získal Vrchlabí Rudolf Morzin. Za Pavla Morzina v roce 1684 proběhla úprava zámku, kdy došlo ke zřízení domácí kaple. Po vymření rodu Morzinů v roce 1791 přešlo Vrchlabí do držení Černínů. Za nich v roce 1820 proběhla přestavba zámku a upraveno bylo i jeho okolí, které tehdy bylo zbaveno všech opevňovacích prvků. Další přestavba proběhla na přelomu 19. a 20. století podle projektu Josefa Schulze. Navrhl podobu nově přistavěného vstupního portiku s balkónem a byly zvýšeny věže. Již v průběhu první světové války Černínové zámek prodali a od té doby slouží administrativním účelům. V současné době jsou v něm umístěny kanceláře Městského úřadu.

Rudník - Zámek postavil v 30. letech 19. st. Josef Karel Theer ze Silbersteinu. V roce 1858 byl přestavěn v novogotickém slohu. Jedná se o dvoupatrovou dvoukřídlou budovu s polygonální věží. V současné době slouží jako pension.

Jilemnice - Zámek pochází z 16. století,kdy jej nechali postavit Křinečtí z Ronova.Od nich panství zdědili Harantové z Polžic a Bezdružic a v roce 1701 zámek koupil pokrokový rod Harrachů. Ti v letech 1714 a 1895 rozšiřovali do dnešní podoby. Původní zámek měl pouze západní křídlo s hodinovou věží. Za fašistické okupace během 2. světové války byl jejich majetek zkonfiskován a rodina Harrachů pronásledována režimem. Po válce budova a pozemky připadly československému státu. Dnes je zde Krkonošské muzeum s expozicí dějin lyžařství a pohyblivé betlémy.

Horní Branná - Renesanční tvrz či zámek založil roku 1582 Zdenek z Valdštejna, ovšem nestihl jej za svého života dokončit, proto jej dokončila jeho manželka Marie z Martinic. Byl to vrchol stavitelského umění tehdejší doby. Po něm byl pánem panství i zámku syn Zdenka Vilém z Valdštejna. Po jeho smrti v roce 1594 připadlo panství synovcům Adamu z Valdštejna a Vokovi a Heníkovi z Valdštejna. Adam poté vykoupil Heníkkův podíl a stal se jediným pánem panství. Roku 1606 ovšem Adam z Valdštejna prodává majetek Václavovi Zárubovi z Hustířan (za jeho působení zde pobýval i Jan Amos Komenský, před svým odchodem do exilu). Ten se stal obětí vyrovnání se Habsburku s příslušníky rytírské stavu po Bílé hoře (1621) a majetek Václav Záruby propadl Albrechtu z Valdštejna, ovšem zámek a panství Horní Branná až po smrti Václava Záruby.V roce 1632 Albrecht z Valdštejna daroval celé panství svému švagru a císařskému plukovníkovi Otovi Bedřichovi, hraběti z Harrachu - tímto se zámek dostal do rukou rodu Harrachu. Za třicetileté války byl zámek velmi zpustošen a celé druhé patro bylo vypáleno. tento fakt byl největší ránou jeho původní kráse. Při opravách bylo obnoveno jen první patro, druhé již nebylo nikdy dostaveno. Za toho času nezletilého majitele panství, Ferdinanda Bonaventury (1636-1706), tak činil jeho strýc kardinál Harrach. Omítkou zakryty všechny nápisy a ozdoby na stěnách zámku. Dalším majitelem zámku byl hrabě Alois Tomáš Harrach (1706-1721), který se snažil všeobecně panství zvelebovat. Dalšími pány zámku byli Bedřich August Gervais (1696-1749), Arnošt Quido, říšský hrabě z Harrachu a na Rohrau (1723-1783), Jan Quido hrabě z Harrachu a na Rohrau (1756-1829), hrabě František Arnošt z Harrachu (1799-1884) jehož manželkou byla Jana z Lobkovic. V roce 1868 dal hrabě Jan Nepomuk (1828-1909) z Harrachu omítku sejmout, ale nepodařilo se zachránit vše, zbyly jen torza z původní výzdoby. Posledním z rodu Harrachu byli Otto Jan Nepomuk hrabě Harrach 1863-1935), který inicioval další opravy roku1908 zásluhou lesmistra Reicha a poté jeho syn Jan Nepomuk Antonín hrabě z Harrachu (1904-1945). Roku 1945 získalo zámek ředitelství státních lesu a statku v Praze. Poté v roce 1954 přešel zámek do rukou MNV. Poslední restaurace zámku bylo v roce 1960 a v roce 1994 byla opravena fasáda včetně sgrafit, když v roce 1989 připadl zámek obci Horní Branná a je v něm expozice věnovaná J. A. Komenskému, který zde pobýval, a spisovateli J. Šírovi, místnímu rodákovi.

Hořice - Založen byl již v 16. století za správy významného rodu Smiřických, ale v průběhu staletí docházelo k jeho úpravám a přístavbám. Současná podoba je z poloviny 18. století, byť některé jeho části (sladovna, brána, pivovarské lednice aj.) vzaly za své v průběhu 20. století, a to především z dopravních důvodů. Zámek je spjat především s významným florentinským rodem Strozziů, kteří v Hořicích založili ve své době naprosto jedinečnou nadaci na podporu válečných invalidů. Jejich znak krášlí vstupní portál. Zámek se rozkládá na lichoběžníkovém půdorysu s uzavřeným čtvercovým nádvořím, na němž se doposud dochovala původní zděná (sklepní a přízemní) část středověké tvrze s originálními kamennými ostěními a překlady, na několika místech i s kamennými značkami. Zámek vždy plnil spíše správní účely, výjimečně pak sloužil k příležitostnému přenocování majitelů panství či vzácných návštěv, proto je jeho interiér účelově rozdělen do množství prakticky uspořádaných místností. Během své historie zažil jediné obléhání, a to v roce 1775, kdy jej, i přes těžkou výzbroj, která zde byla soustředěna, nakonec vzbouřenci na počátku selského povstání ve východních Čechách dobyli a vynutili si od místní vrchnosti lejstro o zrušení poddanství a roboty. Jejich další tažení v čele s chodovickým kantorem a mlázovským rychtářem bylo ukončeno tragickou porážkou u Chlumce nad Cidlinou. Níže od zámku se v minulosti nacházely zahrady, hospodářské budovy a pozemky. Dnes je toto území zastavěno moderním sídlištěm. V parčíku vedle zámku je postaven barokní mariánský sloup z poloviny 17. století, svého druhu jeden z nejstarších v širokém okolí. Hořický zámek je v současnosti účelově využíván společností Lesy České republiky. (http://www.zamek-horice.cz/historie-zamku/)

Chrast - První písemná zmínka o Chrasti se datuje k roku 1318. Založení městečka se přičítá podlažickému klášteru. Zámek stojí ve východní části náměstí. V místech dnešního průčelí stávala rychta, kterou dal mezi lety 1579 až 1605 přestavět Albrecht Slavata z Chlumu a Košumberka na „panský dům“, k němuž bylo za Markéty Berkové, rozené Trčkové, r. 1605 přistavěno severní křídlo. Od roku 1664 se zámek stal letní rezidencí královéhradeckých biskupů. V letech 1721 - 1731 byla za biskupa Jana Adama z Mitrovic zahájena stavba východního křídla, a kolem roku 1742 bylo přestavěno západní křídlo a přistavěno jižní. Je samozřejmé, že byly upraveny vnitřní prostory zámku. Ve východním křídle byla vybudována a vysvěcena kaple sv. Jana Nepomuckého, která byla vyzdobena za biskupa Josefa Haise roku 1891 podle návrhu emauzských benediktinů. V současnosti je zámek v majetku města, v západním křídle je umístěn městský úřad, v ostatních křídlech pak městské muzeum, které bylo založeno roku 1893. V muzeu jsou umístěny stálé expozice (geologie, paleontologie, historický vývoj Chrasti, kulturní osobnosti, zaniklá řemesla) a prodejní galerie. Odsvěcená kaple se 100 místy slouží k pořádání kulturních akcí. K zámku patří zahrada, kterou dal vybudovat v polovině 19. století biskup Karel Hanl. Rozloha zahrady je tři hektary. Zvláštností zámecké expozice je faksimile kodexu Gigas, největšího biblického rukopisu na světě. Tato bohatě iluminovaná kniha vznikla na počátku 13. stol. v klášteře v Podlažicích u Chrudimi. Kvůli vyobrazení ďábla je známá jako "Ďáblova bible".