Jarní sraz Rolls-Royce & Bentley clubu na zámku Nelahozeves. Prohlídka zámku ZDE: http://lotusesprit.rajce.idnes.cz/nelahozeves/

Josefov (německy Josefstadt, před rokem 1793 Pleß) je východočeské historické pevnostní město. Spolu se sesterským městem Terezínem bylo na příkaz císaře Josefa II. vybudováno v 80. až 90. letech 18. století v odezvě na změnu severní hranice Habsburského mocnářství potvrzenou po sedmileté válce Hubertusburským mírem. Původně se město jmenovalo Ples podle vesnice, která jeho stavbě podlehla. Na Josefov bylo na počest jeho zakladatele přejmenováno roku 1793 na příkaz císaře Františka II. Josefov je od roku 1948 součástí města Jaroměře. Projekt pevnostního města Plesu vypracoval francouzský vojenský inženýr v habsburských službách Claude Benoît Duhamel de Querlonde (1721–1808), který stavbu také mezi lety 1780–1783 řídil. Po něm vedení stavby na počátku roku 1784 převzal rakouský inženýr Franz von Lauer (1735–1803). Pro opevnění Plesu/Josefova jsou typické jak mimořádně rozsáhlé sítě podkopů v délce 45km, tak zesílení menších bastionů podél jižní strany vnitřního obranného pásma velkými detašovanými bastiony ve středním pásmu a nezvykle silnou krytou cestou, osazenou velkými pevnůstkami v jejích zalomeních. Základní kámen pevnostního města byl položen 3. října 1780. Opevnění města a většina vojenských budov vně hradeb vznikly mezi lety 1780–1790. Josef II. ale tento pevnostní komplex jako bojeschopný slavnostně vojsku předal už 16. září 1787. Stavba Plesu obnášela nejen vyhloubení příkopů a navršení zemních valů, ale také přeložení říčních koryt. Toky Labe a Metuje byly zregulovány, přehrazeny a jejich soutok posunut o 700 metrů dál po proudu. Přitom byla vzniklá ostrožna kilometr před soutokem přerušena kanálem, aby zde mohl vzniknout umělý ostrov tvořící základ obrany severní strany pevnostního města. Protože se město rozkládá zčásti na skalnatém podloží, bylo povoláno též 200 horníků z Banské Štiavnice, aby do skály vyrazili štoly pro část podzemních chodeb a kanalizační stoky. Pevnostní staveniště spolykalo asi 400 milionů cihel z jaroměřských cihelen, pískovec z lomů v Dubenci, Choustníkově Hradišti a Stanovicích. Rozsahu prací a objemu užitých materiálů odpovídalo též množství dělníků, jež plesským staveništěm prošlo. Bylo jich asi dvanáct tisíc. Ohromující byla i celková suma 10 550 141 zl. 33 3/4 kr. investovaná do roku 1790 do stavby pevnosti. Při příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem byl Ples povýšen na královské svobodné město. Dva roky poté nechal císař František II. pevnostní město přejmenovat na Josefov (německy Josefstadt) na počest svého strýce Josefa II.. Když se pruská a rakouská vojska střetla znovu, psal se rok 1866. Tehdy už sice Josefov za vývojem vojenské taktiky a techniky zaostával, i tak však byl připraven k obraně. Zátopové kotliny na severovýchodě města byly zatopeny. Předpolí bylo vyklizeno a tamní aleje a parky vykáceny, aby neposkytovaly nepříteli ochranu. Pruská vojska se však tehdy nezdržovala s dobýváním Josefova. Obešla jej a s rakouskou armádou se střetla v bitvě u Hradce Králové. Josefov tedy plnil spíše druhořadou úlohu obří zbrojnice, muničního a výstrojního skladu a špitálu. Mnohonárodnostní ráz pevnostního města ještě víc zdůraznila první světová válka. Během ní ve vlastním Josefově a později i v jeho blízkém okolí vznikl rozsáhlý zajatecký tábor pro italské, litevské, polské, rumunské, ruské a srbské zajatce. V průběhu druhé světové války se uplatnil spíš jako cvičiště protektorátního vládního vojska a wehrmachtu. Více než druhá světová válka vzhled pevnostního města poznamenala okupace sovětskými vojsky (1968–1991), poté Československá armáda. Největší turistickou atrakcí Josefova jsou podzemní chodby v Bastionu I, Bastion IX, Ravelin XIV a malé podzemí.

Carbonia Cup - Autodrom Most - 07.04. 2019

Budapešť je hlavní město Maďarska, hospodářské, dopravní a kulturní centrum země, 9. největší město Evropské unie. Je také správním centrem Pešťské župy (Pest megye). Velkoměsto vzniklé roku 1873 sloučením tří do té doby samostatných částí (Budína, Starého Budína a Pešti), se rozkládá na obou březích řeky Dunaje. Na ploše o rozloze 525 km² zde žije 1,74 milionu obyvatel (2012), v aglomeraci pak 2,45 milionu osob. Budovy podél břehů Dunaje, Budínský hrad a Andrássyho třída jsou zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Pravému, budínskému, břehu dominuje (od jihu) vrch Gellért se sochou Svobody, citadelou a sochou sv. Gellérta (Gerharda) v úbočí. Severně se nachází hradní vrch Várhegy s mohutným královským palácem obehnaným kamennou zdí. O něco dále se proti obloze tyčí věže Rybářské bašty a Matyášova chrámu, doplněné novodobým hotelem Hilton. Pozoruhodné jsou i kostely pod Hradním vrchem. Nejnápadnější stavbou levého, pešťského, břehu je neogotická budova Parlamentu (Országház), dostavěná v roce 1904, 268 m dlouhá a 96 m vysoká. Má téměř 700 místností a na jeho výzdobě se podíleli nejlepší umělci své doby v zemi. Je považován za jednu z největších vládních budov v Evropě. Z městské zástavby vysoko ční kopule Baziliky svatého Štěpána – kostela zasvěceného prvnímu maďarskému křesťanskému králi (szént István). Roku 1896 k oslavě tisíciletého výročí země bylo na severozápadním okraji tehdejší Pešti vybudováno náměstí Hrdinů. Soubor sloupů, věnovaný nejdůležitějším postavám maďarských dějin. Váci utca – jedna z nejvýznamnějších ulic v centru metropole. Ač se nejedná o rušnou třídu, je ukázkou měnících se architektonických stylů 19. a 20. století a také významným místem pro trávení volného času. V současné době zde sídlí např. módní obchody. Známým budapešťským bulvárem je Andrássyho třída. Városliget – Městský sad s velkým umělým jezerem. Uprostřed vody se tyčí hrad kopie sedmihradského hradu Vajdahunyad. Část je románská, gotická, nalezneme zde i renesanci, či baroko. Každý pavilon nese kopie autentických detailů z nejvýznamnějších budov v zemi. Budapešť je jediné velkoměsto na světě, ve kterém je více jak stovka termálních pramenů a studní. Metropole stojí více méně na bublající půdě. Celkem 123 pramenů zde denně vychrlí více než 70 milionů litrů vody o teplotě 26-76 °C. Léčivé vlastnosti pramenů jsou různé, takže každé lázně se zaměřují na jiné choroby.

Devín (SK) - Vápencový vrch na soutoku Moravy a Dunaje umožňující kontrolu širokého okolí, byl díky své strategické poloze osídlen od nejstarších dob. Nejstarší dochované památky osídlení pocházejí z mladší doby kamenné. Archeologické nálezy dokládají, že vrch byl využíván nejen jako sídlo, ale i jako kultovní centrum. V 1. až 4. století, v období expanze římského císařství, zde byla římská vojenská stanice, která byla opěrným bodem v barbariku a současně také jedním ze strážních míst nedalekého města Carnuntum, hlavního města provincie Horní Panonie. V době Římanů zde byly vybudovány zděné stavby, jejichž pozůstatky se zachovaly dodnes. Po odchodu Římanů se zde vystřídalo několik kultur. Od 7. do 9. století se zde usidlují Slované. Největšího rozkvětu se dočkalo osídlení v 9. stol., kdy zde bylo opevněné hradiště s velkým kostelem a hřbitovem. Předpokládá se z nálezů, že v této době zde bylo pravděpodobně i sídlo knížecí družiny. Zpráva o velkolepém hradě "Dowina" z roku 864, uváděná v letopisech v klášteře ve Fuldě, tak bývá ztotožňována s hradištěm na Devíně. Po rozpadu Velké Moravy a nájezdech Maďarů dochází v 10. až 13. století k úpadku osady. Na začátku 13. stol. vzniká v místě horního hradu raně středověký královský hrad sloužící především jako pohraniční pevnost. Významně rozšířen a přestavěn byl za pánů z Gary, v jejichž vlastnictví byl v letech 1414–1460. Poté patřil pánům ze Svatého Jura a Pezinka. V letech 1527 až 1605 pak rodině Báthory, kteří provedli další úpravy a rozšíření hradu, zejména dolního. Roku 1616 rozsáhlý hrad dobyli nespokojení poddaní a v r. 1620 vojsko Gabriela Bethlena, které zde setrvalo 2 roky. Vzhledem k problémům s hradem daroval císař r. 1635 hrad rodině Pálffy z Erdödu, která ho vlastnila až do 20.stol. Za jejich vlády však hrad sloužil jen správě panství a hospodářským účelům a byl udržován jen minimálně. V roce 1809 zchátralý hrad obsadilo napoleonské vojsko, které ho vyhodilo do povětří. Od té doby je hrad zříceninou. Další poškození hradu přineslo vybudování pomníku knížete Arpáda k výročí svatoštěpánského milénia na konci 19. stol. Tehdy byla srovnána a zabetonována plocha horního hradu. Po změně politické situace za první republiky byl tento pomník odstraněn výbušninou, čímž došlo opět k poškození zříceniny. Od konce 60. let 20. stol. probíhá na hradě archeologický průzkum a zřícenina byla zajištěna. Hrad nyní náleží Muzeu města Bratislavy a je zpřístupněn veřejnosti. Od r. 1961 je hrad národní kulturní památkou.

Vidim - Po vraždě Albrechta Valdštejna v Chebu roku 1634 byly jeho statky konfiskovány a panství Vidim bylo roku 1635 přenecháno generál strážmistru Johannu Böckovi. Panství Vidim zůstalo v majetku jeho rodiny až do roku 1763, kdy je koupil hrabě František Rudolf Sweerts-Špork. Předpokládá se, že zámek stál již v 17. stol., ale mohl být postaven později. Dalším z majitelů byl Theodor Grahmann, který v roce 1898 nechal původní barokní zámek pseudobarokně přestavět. Dnes je v zámku domov důchodců.

Doksy - Začátky historie zámku Doksy nejsou přesně známé. Předpokládá se, že první renesanční sídlo vzniklo na místě zámku v 1. polovině 16. stol. snad za Mikuláše Zajíce z Házmburku. Jisté je, že zámek koupil v roce 1558 Adam Berka z Dubé. Tato původní část zámku se dodnes poměrně dobře zachovala a tvoří západní křídlo dnešního zámku. Další z majitelů, Václav Berka z Dubé pokračoval v úpravách a nechal postavit další jednopatrové křídlo. Buhužel po Bílé hoře mu byl majetek konfiskován a majitelem panství se stal Albrecht z Valdštejna a Valdštejnové měli toto panství v držení až do roku 1945 i když je museli v roce 1680 znovu koupit. Stalo se, že po zavraždění Alberta z Valdštejna roku 1634 dostal panství za odměnu jeho vrach. Když zemřel, Vladštejnové koupili panství zpět. Protože se zámek stal sídlem Valdštejnů byl mnohokrát upravován a modernizován. Stávající zámek byl zvýšen o jedno patro a zámek byl dostavěn do dnešní podoby. Pozdější modernizace znehodnotila historické interiéry. Zámek byl sídlem dokského pracoviště středního odborného učiliště Česká Lípa, po roce 2005 zde sídlila také Obecně prospěšná společnost Máchovo jezero. Po dlouhém nezájmu města Doksy, konečně od Libereckého kraje převzalo zámek a započalo s rekonstrukcí. V současné době není zámek volně přístupný, zpřístupněn je pouze zámecký areál. Město ovšem převzalo zámek pod svá ochranná křídla a získala dotaci z evropských fondů na 40 milionů Kč. Do roku 2020 by mělo být vybudováno z přízemí zámku Informační centrum s výstavní síní a zpřístupněn prohlídkový okruh. Přilehlý bývalý hospodářský dvůr je v havarijním stavu.

Josefův Důl - Objekt si jako své josefodolské sídlo nechal roku 1860 postavit Friedrich Franz Leitenberger, hlava třetí generace rodu textilních baronů. V majetku rodiny do roku 1920, šest let nato ho koupila obec. Té byl odebrán roku 1945, znovu ho získala 1996. V zámku mělo sídlo MNV a klub důchodců. Započatá oprava skončila pro nedostatek peněz. Nyní v soukromém vlastnictví a opuštěn.

Stránka - Ve druhé polovině 16. stol. připadly vsi Stránka a Nová Ves Vančurům z Řehnic, v r. 1580 koupil zdejší zboží Oldřich Hrzán z Harasova, pán na Vidimi. Po roce 1609 se pak stala Stránka na krátko císařským majetkem, ale již v r. 1611 byla připojena znovu k Vidimi, náležící tehdy Václavu staršímu Berkovi z Dubé. R. 1621 bylo panství Vidim Václavu Berkovi zkonfiskováno a postoupeno Adamovi z Valdštejna, který je vyměnil s Albrechtem z Valdštejna za jiné statky. Po Albrechtově smrti získal v r. 1636 Stránku generálstrážmistr Jan Boeck. Patrně ve druhé polovině 17. století postavil buď Jan Boeck nebo jeho nástupce Evžen Albert Boeck (zemřel r. 1700) ve Stránce jednoduchý barokní patrový zámek. V zámku dříve sídlila správa stráneckého velkostatku a žili zde i duchovní augustiniánského řádu, který koupil panství v r. 1756. Po roce 1945 patřil zámek státnímu statku a byly v něm umístěny byty a kanceláře. Vlastní zámecká budova je dnes v majetku státu a slouží k bytovým účelům obce. Poplužní dvůr patřící k zámku nadále slouží k zemědělským účelům.

Vrátenský větrák - větrník nechal na svém pozemku postavit místní statkář Václav Mareček v roce 1870. Stavbu provedl zednický mistr Medonos ze Mšena a použil při ní lomový kámen z pískovcových lomů. Roku 1878 vyrostla vedle mlýna ještě další budova, v níž se nacházely stoupy - dnes již téměř zapomenuté technické zařízení na drcení a likvidaci odpadu. Stoupy byly poháněny převodním hřídelem ze mlýna a sloužily k drcení kostí, které statkář Mareček kupoval od místních řezníků. Získanou kostní moučkou pak hnojil okolní pole. prvních letech provozoval statkář Mareček mlýn sám, přičemž obsluhu zajišťovala jistá stará panna Terezka. Později ho však pronajímal. jeden z nájemců, sekerník Václav Petr ze Mšena, který působil na mlýně v letech 1913 - 1921, proslul v širokém okolí jako opravář mlýnů. Opuštěn byl vrátenský větrník roku 1923. Co se s ním dělo krátce poté, vystihuje nejlépe článek z dobové literatury: ...cizí lidé jej kus po kuse vykrádali a vnitřní zařízení rozbíjeli, tuláci a různá nekalá čeládka tu přespávali a pálili, co ještě zbylo...“. Již roku 1934 stály jenom holé zdi, roku 1973 se uvádí pobořené zdivo sahající do výše prvního patra. V současné době v soukromém vlastnictví a po rekonstrukci září novotou.

Velké Dvorce - Předchůdcem vsi byl poplužní dvůr zmiňovaný v roce 1548, v roce 1591 tu stál poplužní dům s mlýnem, pilou a ovčínem a v roce 1596 se zde už zmiňuje i ves. Poplužní dvůr nahradil v té době už neobyvatelnou Přimdu. Ves a poplužní dvůr Velké Dvorce přešly z rukou Adama ze Švamberka na jeho dceru Kryzeldu, která je v roce 1606 prodává bratrům Janovi Šebestiánovi a Jiřímu Petrovi ze Švamberka, svým příbuzným. Syn Jiřího Petra panství prodává sasko-launberském knížeti Jindřichu Juliovi, který ho dál prodává Janovi Husmanovi z Najedu. Zboží se tak stává součástí tachovskému panství. Z neznámých příčin přešel na rod Lindello, který ho prodává v roce 1675 Janovi Václavu Novohradskému z Kolovrat. Ten ze vsi udělal centrum stejnojmenného statku a v roce 1690 zde založil zámek, na němž žil do počátku 18. století. Zámek měl podobu čtyřkřídlé patrové budovy se vstupem v čtyřpatrové věži umístěné v ose hlavního křídla. V roce 1750 byl zámek přestavěn a doplněn před jižním průčelím. Potomkům Jana Václava patří až do roku 1829, kdy přechází na Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat. Tento člen rodu proslul jako vzdělanec, politik, vlastenec, příznivec založení Národního muzea, kterého byl neúnavným mecenášem. Jeho smrtí, a zároveň vymřením libštejnské větve, v roce 1861 přešel majetek na linii Krakovských z Kolovrat; po smrti Leopolda Filipa Krakovského z Kolovrat v roce 1863 přešel na jeho syna Leopolda Filipa. V druhé polovině 19. století proběhla na zámku klasicistní přestavba, při které byla snesena vstupní čtyřpatrová věž, zámek byl opatřený jednoduchou fasádou a mansardovou střechou. Dalšími majiteli byli synové Leopolda Filipa Alexandr (zemřel r. 1927) a Jindřich, kterému byl po roce 1945 zámek zabaven a stal se státním majetkem. V roce 1906 zde proběhla poslední přestavba, kdy byl přistavěn balkón, terasa s balustrádou a na severovýchodním nároží polygonální věžovitá přístavba. Během první světové války je v zámku zřízen lazaret. Za druhé světové války se začíná s úpravami zámku pro ubytovnu příslušníků Hitlerjugend. Na konci války se na zámku postupně vystřídali vlasovci, později američtí vojáci. Po válce měl být v zámku zřízen domov důchodců, ale úpravy pro tento účel nebyly dokončeny. Poté zde proběhla v roce 1967 rekonstrukce střechy. Po roce 1989 je zámek navrácen Jindřichu Krakovskému z Kolovrat , který ho prodává po roce 1992. Objekt je dnes v majetku soukromé firmy a nadále chátrá.

Pevnůstky „LO vzor 37“ úseku E 22 Stříbro, byly součástí Československého opevnění z let 1936 – 1939. Opevnění byly lidově nazývány řopík (označení vzniklo ze zkratky ŘOP - Ředitelství opevňovacích prací). Tato opevnění v oblasti Stříbra byla součástí tak zvané Plzeňské čáry. V bezprostředním okolí Stříbra bylo po roce 1936 vybudováno 12 pevnůstek (LO vzor 36) a další pevnůstky (LO vzor 37) byly vybudovány po roce 1937 na spojnici Kladruby, Stříbro, Butov.

objekt LO. vz.37 E-22/24/A-180 Z
objekt LO. vz.37 E-22/21/A-160 Z
objekt LO. vz.37 E-22/20/A-140 Z

Bezdružice - Dnešní zámek stojí na místě menšího středověkého hradu, který na místě nejvyššího nároží vznikl již koncem 13. století a jehož část byla v 16. století přestavěna. Do současnosti se zachovalo nádvoří s dvěma křídly gotických budov vystavěných patrně ve 14. a 15. století. Nádvoří je přístupné průjezdem, který vznikl úpravou gotické brány. Nákladnou renesanční přestavbou prošel objekt za posledních Kolovratů a Elpognarů. Budovy kolem nádvoří byly tehdy minimálně o jedno patro vyšší. V roce 1711 je tato část zámku popisována jako značně zpustlá stavba, z níž byla stržena střecha a započalo se s jejím bouráním. Renesanční sídlo, obklopené podle starých popisů parkánem a přístupné branou přes příkop s padacím mostem, bylo vypáleno Švédy. Přestavby zahájené před rokem 1711 strhly starý goticko-renesanční objekt, který byl zčásti demolován a použit k výstavbě nových barokních částí zámku. Zámek v té době prý ještě obklopovala vysoká zedˇ s cimbuřím. Zásadní, pozdně barokní přestavbou prošel objekt v letech 1772 - 1776 za knížete Karla Tomáše Löwensteina. Tato přestavba vtiskla zámku dnešní podobu a její rozsah byl finančně velmi náročný. Potomci Löwensteinů vlastnili zámek až do konce druhé světové války. V roce 1815 strhla vichřice střechu a i s částí krovu. 19. září 1868 postoupil majitel bezdružický zámek k bezplatnému užívání rakousko-uherským úřadům. Roku 1901 byla část starého hradu zničena výstavbou vodojemu a v roce 1952 převzalo zámek ČKD Praha a upravilo jej pro rekreační účely. Poslední velká oprava proběhla v letech 1999–2015.

Slavice - Zámek nahradil starou tvrz někdy v průběhu 17. století. Poprvé je uváděn v prodejní smlouvě, kterou obec Slavice a "zámeček neboli lusthaus s parkem a ovocnou zahradou" získala Maxmiliána Terezie z Collato, rozená z Althanu. Poté získal Slavice Jan Weikard Michael Václav ze Sinzendorfu, jehož potomkové panství vlastnili do konce 18. století. Nikdy nebyl určen jako trvalé obydlí panstva, ale jako sídlo vrchnostenských úředníků a pro ubytování hostů. Klasicistní přestavbu kolem roku 1820 inicioval správce G. Grosam. Další přestavbou zámek prošel po roce 1925, po pozemkové reformě. Při této přestavbě získal zámek dnešní historizující vzhled. Přistavěna byla věž v průčelí stavby, zahradní průčelí bylo doplněno lodžií se dvěma věžemi. Tehdejší majitel v zámku soustředil významnou sbírku historického nábytku. Sbírka byla po roce 1945 rozkradena, zámek byl zestátněn, chátral a nějakou dobu dokonce sloužil jako sociální bydlení. Nyní je v soukromých rukou a dále chátrá.

Štola Svatý Gottwill - štola Gottwill, česky nazývané Boží vůle. Tato štola patří k nejdelším ve středověkém hornictví, délka chodby je 175 m.

Štola Svatá Barbora - Další štolou Centrálního stříbrského revíru je štola Sv. Barbora. Nachází se opět těsně při pravém břehu řeky Mže. Má přímo raženou chodbu v délce asi 32 m. Výška chodby je 1,5 až 1,8 m, šířka je okolo 0,5 m.

Lhotka - Původně byla ve Lhotce tvrz, posléze v jejím místě postaven barokní zámek. První písemná zmínka pochází z roku 1374, kdy byl jejím majitelem vladyka Racek. Spolehlivé zprávy jsou dochovány teprve z poloviny 16. století, kdy bylo sídlo domovem Rendlů z Úšavy. Vystřídaly se zde postupně rodiny Gutštejnů, Tuchárů, Perglarů a další. Patrová barokní budova, postavená snad Kašparem Leopoldem Perglárem kolem roku 1700, je obdélníkového tvaru s valbovou střechou. Roku 1823 byla Lhotka koupena knížetem Alfredem Windischgrätzem. Ten ji přiřadil k tachovskému panství. Zámek po válce využíván zemědělským podnikem jako sušárna brambor a kanceláře. Zámek v havarijním stavu a narušenou statikou prochazí rekonstrukcí.

Nové Sedliště - Pozdně barokní zámek v Novém Sedlišti si nechal postavit bohatý sklářský podnikatel František Koller roku 1792 poté, co zdejší panství roku 1787 koupil od Josefiny Schirndingové ze Schirndingu. Sám Koller zde pak žil do roku 1796. Poté se v držení zámku vystřídalo více nevýznamných majitelů. Po 2. světové válce ho využíval Státní statek Tachov, nyní je soukromým majetkem.

Diana u Rozvadova - Barokní lovecký zámeček Diana nechal na místě sklárny postavit František Kolowrat Libštejnský v roce 1742. Přestože neexistuje dokumentace, autorem projektu byl nejspíše Jan Blažej Santini, který pro Kolowraty přestavěl např. zámek a kostel v Rychnově nad Kněžnou. Od roku 1930 zde fungovaly Západočeské dřevařské závody Jindřicha Kolowrata, zestátněné r. 1943 a s celým panstvím převedené na Německou říši a posléze presidentským dekretem 1945 navrácené, díky prokazatelně protifašistickému postoji hraběte Jindřicha. Po roce 1948 bylo vše znárodněno a v roce 1950 závod zlikvidován a zámek přeměněn na domov důchodců. V restituci po roce 1989 se konečně majetek navrátil Kolowratům, zámek však není využit a lehce chátrá. Zámeček stojící na samotě v lese resp. anglickém parku je architektonicky složitý (což svědčí ve prospěch Santiniho autorství) s centrálním patrovým pavilonem na půdorysu rovnoramenného kříže s kupolí a postranními křídly napojenými krytými arkádovými mosty a pokračujícími do dalších příčně postavených budov. Na ústřední kupoli údajně stávala socha jelena, která dnes ovšem chybí. V kupoli, i v jiných prostorách zámku jsou údajně bohaté fresky. V aleji vedoucí k zámku stojí dřevěná kaplička svaté Žofie.

Kostel svaté Apoleny (Apolonie) je bývalý kostel, jehož ruiny se nacházejí v prostoru zaniklé osady Svatá Apolena, která stávala několik kilometrů jižně od Přimdy na Tachovsku. Kostel býval regionálním poutním místem. Roku 2007 byla jeho zřícenina prohlášena za kulturní památku. Kaple sv. Apoleny je poprvé zmiňována roku 1580, kostel byl postaven při prameni léčivé vody v roce 1670 majitelem zdejšího panství Georgem Maximilianem Lindelem. Od roku 1938 byly mše slouženy pod širým nebem, protože už tehdy byl kostel v havarijním stavu. Jeho vnitřní zařízení bylo převezeno do okolních kostelů. Okolo postupně vznikla víska, která po roce 1945 zanikla v souvislosti s vylidněním pohraniční oblasti. Kostel měl zevně obrys obdélníku, uvnitř měl půdorys kříže, s jednou věží a kupolí.

Valdorf (Walddorf) - Zámek postaven na konci 18. století jako lovecký zámeček Koců z Dobrše, původně jako přízemní kamenná stavba 16x38m ke které bylo v 19. století přistavěno dřevěné patro. Objekt byl příležitostně obýván až do roku 1945, po válce údajně vyhořel a nebyl již obnoven. Dnes patrný relikt vstupního objektu u silnice a zarostlé zříceniny obvodových zdí vlastního zámečku. Zaniklá osada se zříceninou zámku bývala součástí hraniční vsi Železná. Vesnice měla před válkou 28 chalup, po válce zůstala v podstatě nedosídlena a v 50. letech byla likvidována kvůli blízkosti hraničního pásma.

Bělá nad Radbuzou - První písemná zmínka o Bělé sice pochází z roku 1121, ale až do poloviny 16. století spadala pod Přimdu, takže zde žádné panské sídlo zřejmě nestálo. V polovině 16. století ji spolu s Újezdem Svatého Kříže odkoupili Lamingerové z Albenreuthu. V roce 1600 ji sice Rudolf II. odprodal Jeronýmovi Puchfelderovi z Presoti, ale už nedlouho poté se vrátila zpět do vlastnictví Lamingerů. Zřejmě roce 1614, patrně za Volfa Josefa Lamingera (poprvé jako majitel Bělé uváděn o rok později), byl ve městě vystavěn renesanční zámek s pivovarem. Ten ovšem v roce 1623 na základě konfiskace o majetek přišel a do majetku ho získal jeho bratr Volf Vilém Laminger. Ve stejné době došlo ke spojení se svatokřížským statkem a zámek posléze do 19. století sloužil jako sídlo panských úřadů. V průběhu své existence prošel řadou drobných úprav. V letech 1686-1796 byl v majetku Cukrů z Tamfeldu, jak dokládá erb nad vchodem do zámecké budovy. Rekonstrukci historie zámku ztěžuje nedostatek písemných pramenů. Od požáru v roce 2014 není zámek udržovaný a postupně chátrá.

Bernartice - Goticko-renesanční tvrz byla poprvé zmíněna r. 1413 jako pozůstalost Jana z Bernartic. R. 1626 byla již pustá. Dvoupatrový čtykřídlý objekt s malým nádvořím dodnes ve své hmotě obsahuje původní zdivo paláce gotické tvrze z 15. století. Ovšem jeho současná podoba je až výsledkem renesanční přestavby, z níž se už ale bohužel nedochovaly dvě polygonální věže či bašty, které původně zpevňovaly jižní a severní nároží. Stejně tak zanikl i starý vyzděný příkop, doložený ještě na konci 18. století.