Konopiště - Zámek byl založen, původně jako hrad, kolem roku 1294 patrně pražským biskupem Tobiášem z Benešova. Prvně se zmiňuje roku 1318 jako majetek Beneše a Tobiáše z Benešova. Hrad byl vybudován po vzoru francouzských pevností, s kulatými věžemi, parkánem, padacím mostem a 4 bránami. Poté, co rod Benešoviců vymřel, přešel hrad roku 1337 na dlouhá léta do majetku rodu Šternberků. V letech 1467 - 1468 byl hrad za Jiřího z Poděbrad dlouhodobě obléhán - dobyt byl až po 18timěsíčním obležení (přestože měli obléhající mnohem modernější techniku), po vyhladovění hradní posádky. Koncem 15. století (počátkem 16. stol. - IEČZ) byl hrad stavebně upraven v pozdně gotickém stylu Jiřím ze Šternberka. V 17. - 19. století se v držení hradu vystřídala řada majitelů. Hodějovštví z Hodějova nechali hrad začátkem 17. století stavebně upravit v pozdně renesančním stylu - přestavbu zadala Dorota Hodějovská (dat. na portálu r. 1605). Po bitvě na Bílé Hoře (r. 1620) vlastnil Konopiště krátce také Albrecht z Valdštejna - dědic panství, Přech Hodějovský z Hodějova, se účastnil protihabsburského odboje a většina jeho majetku byla po potlačení povstání zabavena. Konopiště poté koupil Pavel Michna z Vacínova, sídlo ale nijak neudržoval. Od jeho dědiců koupil v 70. letech 17. století zadlužené panství Jiří Ludvík von Sinzendorf. Ve zprávě z té doby se hovoří o tom, že neudržovaná velká věž začala v té době padat. Roku 1701 přešlo panství na Františka Karla Přehořovského z Kvasejovic, od kterého jej, opět zadlužené, koupil roku 1716 Jan Josef z Vrtby. Ten nechal hrad po roce 1725 rozsáhle přestavět v barokním stylu na pohodlné sídlo. Vrcholně barokní brána se přičítá významnému baroknímu architektovi Františkovi Maxmiliánovi Kaňkovi, její bohatá sochařská výzdoba pochází z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Až roku 1746, za Františka Václava Vrtby, byla ubourána přesahující patra věží do výšky korunních říms. V té době byly také modernizovány interiéry, které vyzdobil dřevořezbami Lazar Widmann a freskami František Julius Lux. Roku 1887 koupil od Lobkoviců zámek s panstvím arcivévoda František Ferdinand d´Este, který dal zámek přestavět v historizujícím stylu a jeho okolí nechal upravit kolem roku 1900 na krajinářský park, doplněný oborou. Park zkrášlují sochy, které jsou většinou kopiemi italských soch (zahradní architekt Karel Mössmer). Během regotizanční opravy zámku (arch. Josef Mocker) v l. 1889 - 1894 byly některé věže upraveny do polygonální podoby. Na úpravách interiérů se podílel v l. 1894 - 1900 arch. František Schmoranz st. Na místě bývalé barokní zahrady nechal arcivévoda vybudovat Růžovou zahradu se skleníky. Do zámku, který byl rozšířen ještě roku 1914 přístavbou křídla knihovny (arch. Humbert Walcher von Moltheim), nechal František Ferdinand d´Este umístit své rozsáhlé sbírky. Atentátem na Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu r. 1914 byla rozpoutána 1. světová válka. Roku 1921 převzal zámek od dědiců F. F. d´Este Československý stát a zámek i s parkem byl částečně zpřístupněn veřejnosti. Za 2. světové války byl na zámku hlavní štáb jednotek SS. Po skončení války byl zámek opět otevřen pro veřejnost. Od r. 1994 jsou veřejnosti přístupné i soukromé pokoje, obývané arcivévodou a jeho rodinou. Skleníky prošly v l. 1995 - 2000 rekonstrukcí, a složí svému původnímu účelu - pěstují se zde vzácné teplomilné rostliny.

Kašovice - Připomíná se už v r. 1341 jako sídlo Sezemy z Kašovic. Tvrz, připojená po husitských válkách k panství Velhartickému, se už v 16. stol. uvádí jako pustá. Od ostatních staveb tohoto druhu se odlišuje především tím, že nebyla postavena uprostřed a nebo na okraji vsi, ale na návrší nad ní, obklopeném v minulém století živým plotem z tvarovaných modřínů, který patrně nahradil starší opevnění. V severním cípu oválného prostranství stála napříč obdélná obytná budova o třech plochostropých patrech na přízemím, dnes téměř zasypaným. Izolovaná poloha ji sice chránila od obvyklé přestavby na sýpku, jíž by bylo padlo za oběť vnitřní dělění, na druhé straně však nebyla právě proto udržována, takže z ní dnes stojí sotva polovina. K tvzi se váže pověst o Boženě se zlatou hvězdou na čele, kterou odposlechla B.Němcová a tak vznikla pohádka o Princezně se zlatou hvězdou na čele.

Nalžovy - Původní tvrz v Nalžovech vznikla pravděpodobně již v polovině 15. století. Na počátku třicetileté války, roku 1618 nebo 1619 byly Nalžovy i s tvrzí vydrancovány protihabsburskými uherskými vojsky. Tvrz byla přitom zřejmě značně poškozena. Tehdejší majitel panství Bedřich Švihovský z Rýzmberka následně nechal jižně od stávající tvrze vystavět nový renesanční čtyřkřídlý zámek s uzavřeným dvorem, hlavní věží nad východním průčelí, věžemi („rundely“) ve třech rozích a kaplí. Zámek je poprvé připomínán k roku 1630. Původní tvrz byla adaptována na obydlí panských úředníků, kolem vznikl hospodářský dvůr a pivovar. Roku 1718 koupila nalžovské panství hrabata z Pöttingu. Nové majitelé nechali v první polovině 18. století zámek upravit v barokním stylu, stavební dispozice se však příliš nezměnila. Úpravy byly dokončeny pravděpodobně v červenci 1744, kdy došlo ke znovuvysvěcení zámecké kaple svatého Václava. Tvrz („starý zámek“) pravděpodobně v této době zanikl a byl nahrazen budovou sýpky. Barokní úpravy se dotkly i okolního parku a zahrad. Roku 1769 koupila panství Nalžovy hrabata Taaffe, původem irský rod, působící v císařských službách. Za Ludvíka Taaffeho (1791–1855) proběhla poslední přestavba zámku v empírovém a novorenesančním stylu, zahájená roku 1840. Jejím architektem byl vídeňský císařský architekt Heinrich Koch. V rámci přestavby byla doplněna čtvrtá věž na jihovýchodní nároží zámku a upravena střecha velké věže nad východním průčelí. Další práce se týkaly úprav interiérů a sjednocení fasád. Tím byly prakticky setřeny rysy předchozí barokní přestavby. Mimo samotný zámek došlo k přístavbě budovy koníren, uzavírající dolní stranu hospodářského dvora, budova stodoly navazující na objekt sýpky, nová kočárovna, a dále soubor pivovarských sklepů pod novými konírnami, využívající starších renesančních sklepů. V rámci přestavby zámku byla původní barokní zahrada upravena na krajinářský park, s osázením exotickými druhy dřevin. Současně s přestavbou zámku nechal Ludvík Taaffe na vrchu Prašivec, severovýchodně od městečka, vybudovat umělou zříceninu podle vzoru irského rodového sídla Ballymotte. Roku 1873 zdědil panství Eduard hrabě Taaffe, politik a budoucí ministerský předseda Předlitavska. Po svém odchodu z politiky přesídlil na zámek a zde také koncem listopadu 1895 zemřel. Následkem pozemkové reformy po vzniku Československé republiky začalo panství hospodářsky upadat. V roce 1929 postihl zámek požár. Roku 1934, během držení Edwarda Taaffeho, byla na zadlužené panství uvalena nucená správa. Po neúspěšných pokusech o obnovu hospodářství Edward panství Nalžovy, spolu s dvory Sedlečko a Krutěnice roku 1937 prodal bratrům Františkovi a Karlovi Müllerovým. Ti majetek drželi do roku 1945, kdy jim byl zabaven státem. Později v zámku byla umístěna základní škola. V roce 1975 podstoupil zámek opravy. Roku 1993 byl nalžovský zámek navrácen dědicům Karla Müllera. Od nich pak roku 2008 koupila zámek s hospodářskými budovami, parkem a zemědělskými pozemky společnost Lamela Electric. Záměrem společnosti byl vybudovat v zámeckém areálu lázeňsko–rehabilitační centrum.

Zavlekov - První zmínka o tvrzi na skále nad obcí je z roku 1334, kdy byla v držení Dluhomila z Velhartic, který ji také postavil. Okolo roku 1480 byla tvrz v držení Půty Švihovského z Rýzmberka a od roku 1544 byla tvrz opuštěná. Z původní tvrze je dodnes patrný lichoběžníkový půdorys s válcovou baštou, která chránila vstup do objektu ze severní strany. Zachovány jsou dále sklepy bez kleneb a gotický portál v úrovni někdejšího prvního patra. Zřetelný je také příkop, jímž byla přerušena úzká skalnatá šíje, po níž se do tvrze vstupovalo. Na zbytcích tvrze byly za hraběte Taaffeho, který držel Zavlekov jako součást svého nalžovského panství, přistavěny v r. 1856 zdi a tvrz byla upravena na romantickou zříceninu.

Nový Čestín - Datum založení zámku není známo, poprvé se zmiňuje v roce 1655. Jeho současná podoba pochází z pseudogotické přestavby z let 1878–1891, kterou provedl Rudolf Jan Arnošt hrabě z Meraviglia-Crivelli(1834-1901). Vznikl tak trojkřídlý zámek se dvojicí třípodlažních věží. Jihozápadní věž je šestiboká, jihovýchodní hranolová. Obě věže jsou zakončeny nízkou stříškou. Zámek je chráněn jako kulturní památka České republiky. Částečně slouží k bydlení a chátrá. Těsně vedle zámku je kaple Nejsvětější Trojice z roku 1695, postavená v době kdy statek patřil Běšínům, má velice zajímavý půdorys. Někdy popisovaný jako čtvercová budova s obloukovitými výklenky, jindy jako kaple s trojlistým závěrem. V severním, největším oblouku je umístěn presbytář. Kapli zdobí šestiboká lucerna s bání. Zařízení kaple je barokní, podle literárních údajů je v kapli umístěn obraz Nejsvětější Trojice od Františka V. Burgana z roku 1762.

Mochtín - Zámek nechal postavit Rudolf Jan Arnošt Meraviglia-Crivelli. Byl postaven pravděpodobně roku 1868. Tvoří jej jednoduchá patrová budova obdélníkového tvaru krytá nízkou valbovou střechou. Uprostřed hlavního průčelí je v rozsahu tří oken rizalit s balkónem. Rizalit je ohraničen polygonálními pilastry a zakončený stupňovitým štítem. Okna v přízemí jsou obdélníková , v patře a v rozsahu rizalizu i v přízemí jsou zakončena obloukem. V patře jsou všechna okna hlavního průčelí i ostatních průčelí zakončena nadokenní římsou. Podle starších vyobrazení se zámecká budova dochovala do dnešní doby prakticky v nezměněné podobě až na přístavbu rampy patrně z dob socialismu. Dnes je zámek v soukromých rukou.

Obytce - První písemná zpráva o obci pochází z roku 1227. Původní tvrz byla založena zřejmě již ve 14. stol. některým příslušníkem šlechtického rody z Obytce. V druhé pol. 16. stol. byla tvrz přestavěna a zvětšena. Při dalších úpravách za Jana Karla z Unwerthu v třicátých letech 18. stol. získala podobu barokního zámku. Při této přestavbě zaniklo původní opevnění tvrze i s věží. Během své existence tvrz a později zámek vlastnila celá řada různých šlechtických rodů a od roku 1827 řád maltézských rytířů, který roku 1920 zámek prodal soukromé osobě. V druhé pol. 20. stol. sloužil zámek různým státním organizacím, naposledy jako depozitář Státního archivu Klatovy. V devadesátých letech byl navrácen potomkům původních majitelů.

Beňovy - Ve druhé polovině 15. stol., kdy se předpokládá vznik tvrze se v Beňovech usadil Jan Beňovský z Hunstruku. Jeho nástupcem byl Ondřej Samuel ze Šontálu, zvaný „Beňovský na Beňovech" s manželkou Reginou, kteří statek drželi až do roku 1543. Tvrz poté koupili klatovští měšťané Pavel Jelítko a Jan Krbec. V průběhu 17. stol. tvrz sloužila již jen jako hospodářská budova. Koncem 19. stol. byla tvrz opět upravena k bydlení a v té době byla ze dvou stran opatřena terasou. Po druhé světové válce sloužila potřebám zemědělského družstva a po roce 1990 byla v rámci restitučního řízení vrácena potomkům původních majitelů a poté co někdo vyboural zbytky zdravého krovu bylo nutno v roce 2002 strhnout i zbytky střechy, což záhy vedlo k propadnutí stropu a z tvrze se stala zřícenina.

Pajrek - Hrad byl postaven v první polovině 14. století. V roce 1379 vlastnil hrad Něpr a Ondřej z rodu Janovských z Janovic. V držení tohoto rodu byl hrad až do roku 1512. Za husitské revoluce sídlil na hradě Jan který byl přívržencem Žižkovým, ale roku 1432 uzavřel příměří s Oldřichem z Košumberka a později přešel ke katolíkům. V polovině 15. století držel hrad krajský hejtman a stoupenec Jiřího z Poděbrad Racek z Janovic. Ten v následujících letech několikrát vpadl do sousedních Bavor. Roku 1472 Bavoři dobyli a vypálili hrad Pajrek. Tehdy byl majitelem poloviny hradu Mikuláš z Běšin, majitel druhé poloviny není znám. V roce 1504 byl držitelem Jindřich Pajrek z Janovic a hrad je opuštěný. Roku 1512 koupil pajrecké panství Jindřich Kostomlatský z Vřesovic, který nechal hrad opravit. V té době se Pajrek stal sídlem lapků jimž vlastník poskytoval útulek. Roku 1520 byl Jindřich Kostomlatský zajat a na Pražském hradě popraven. Král Ludvík Jagellonský daroval hrad v léno Albrechtu ze Štenberka, ale ten se majetku neujal, protože vdova po popraveném měla na hradě věno, takže hrad jí nakonec zůstal. Po její smrti zdědili hrad její synové Bohuslav a Podivín z Vidhostice a po nich jejich sestra Eva. V roce 1547 předala hrad svým synům Petrovi a Adamovi z Dlouhé Vsi a tito ho prodali Janu Kocovi z Dobrše. Ten zas připojil získaný majetek k svému bystřickému panství. Kocové měli své sídlo na zámku v Bystřici nad Úhlavou a hrad Pajrek zůstal opuštěn a rychle chátral. V 18. století bylo kamene ze zříceniny používáno na stavby v okolí. Roku 1887 na hradě v majetku Hohenzollernů správa bystřického statku provedla zabezpečovací práce. Do dnešního dne se z hradu zachovala pouze zřícenina paláce a věže, stojí na severním výběžku hory Hraničář v nadmořské výšce 610 m n. m. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.

Dešenice - Ves Dešenice se poprvé připomíná r. 1272, kdy byl jejím držitelem jakýsi Rydkéř. V r. 1379 držel poměrně rozsáhlý dešenický statek Racek z Dešenic, jehož potomci ho vlastnili až do r. 1533, kdy se jeho majitelem stal Trystram z Předenic, který statek ještě rozříšil. Tehdy se také v Dešenicích popvé připomíná tvrz, která je však nepochybně starší. R. 1585 se stal majitelem Dešenic s tvrzí Adam z Předenic. Předeničtí přestavěli starou vodní tvrz na sklonku 16. či na počátku 17. století na renesanční zámek. Od r. 1603 patřil dešenický statek Vrábským z Vrábí a od r. 1686 Kolovratům. R. 1729 je dešenický zámek označován jako starý kamenný, šindelem krytý, jehož část byla proměněna na sýpku. Zámecká věž byla bez střechy. V polovině 18. století Prokop Kolovrat-Krakovský zámek důkladně opravil v barokním slohu, ale původní renesanční ráz stavby setřen nebyl. R. 1757 se stal dešenický statek součástí bystřického panství a zámek ztratil význam jako feudální sídlo, neboť vrchnost měla k dispozci výhodně položený zámek v Bystřici nad Úhlavou. Přesto ještě v první polovině 19. století zůstal neporušený a teprve později v něm byl zřízen pivovar. Zámecká budova je jednopatrová a obklopuje mamlé nádvoří, do něhož vede brána pod dvoupatrovou věží se zachovanou klenutou gotickou místností. Střecha je sedlová, zdvojená. Zadní hospodářské stavení, přiléhající přímo k zámecké budově, má vysoký krov a neslo stopy psaníčkových a figurálních sgrafit, která však byla při opravě v r.1963 zabílena (zůstalo pouze jedno psaníčkové sgrafito). Při bourání okna byl zničen také letopočet 1561 na bráně, který připomínal některou z dřívějších přestaveb. Část zachovaného zdiva na verandě do dvora připomíná pětibokou věž gotického původu, kterou vystavěl patrně husitský hejtman Ctibor z Dešenic. Zámek byl majetkem Státního statku Dešenice a byly v něm společenské místnosti a sklady. Dnes je majetkem obec Dešenice, je v něm obecní úřad, muzeum pivovarnictví.

Sklady jaderných zbraní JAVOR 52 - Jeden ze tří areálů zahrnujících i dva dvoupodlažní podpovrchové sklady speciální munice, vybudovaných v rámci Akce „Javor“, se nachází přibližně severně Bělé pod Bezdězem. Konkrétně jde o objekt s označením Javor 52. Před rokem 1990 by po této silnici československý občan neměl šanci projet. Celá oblast Vojenského výcvikového prostoru Ralsko byla vojenským prostorem, do nějž smělo vkročit jen několik málo místních obyvatel. Celým prostorem vedla pouze jediná silnice průjezdná pro civilní vozy a na té platil přísný zákaz zastavení. K objektu skladů se ale neměla šanci přiblížit ani většina sovětských vojáků dislokovaných v prostoru VVP Ralsko. Do prostoru skladů speciální munice měl přístup pouze předem určený personál. Valná většina v Ralsku dislokovaných vojáků neměla o tomto zařízení nejspíš sebemenší ponětí. Zázemí skladů jako kasárny atd. v současné době slouží jako uprchlický tábor Ministerstva vnitra. Z původního obraného perimetru valů a okopů lze dnes najít pouze betonové pevnůstky. Hlavní skladovací depoty byly v areálu dva. Každý z objektů je přibližně 40 metrů dlouhý a 20 metrů široký, Maskování zajišťovalo zahrnutí zeminou a vysázení stromů, které měly ze vzduchu budit dojem souvislého lesního porostu. Každý ze skladů měl dva hlavní, protilehlé, masivními vraty osazené vstupy. Podle dostupných informací měl vždy jeden sloužit pouze k vykládce a druhý k nakládce skladovaného materiálu. U každého z hlavních vstupů do objektu skladů byla původně i zastřešená betonová rampa, umožňující nacouvání nákladních automobilů, ty dnes již neexistují a vchody jsou zavezeny panely a zeminou. kladovací objekty měly jedno přízemní a jedno podzemní patro. Zatím co přízemí sloužilo především k nakládce a vykládce materiálu, v podzemí se nacházely samotné skladovací prostory a technické zázemí. Přízemní a podzemní patro bylo propojeno prostorem manipulačního sálu. Manipulace s hlavicemi byla snadná a zároveň umožňovala naprosté utajení. Ani řidič nákladního vozu tak nemusel mít tušení, jaký materiál vlastně veze a jak vypadá skladovací objekt. Kontejnery s hlavicemi byly po vyložení z nákladního automobilu přeloženy na manipulační vozíky, zataženy skrz první silnostěnná betonová vrata dovnitř depotu do meziprostoru mezi prvními a druhými tlakovými vraty. V tomto okamžiku převzala kontejner s hlavicí prověřená obsluha skladu došlo k uzavření vnějších vrat a až poté byla otevřena vnitřní silnostěnná vrata a munice byla vtažena do manipulačního sálu. Poté, byl kontejner, za pomoci řetězového posuvného jeřábu spuštěn do spodního patra k uložení v jedné ze čtyř skladovacích místností. V každé ze temperovaných a klimatizovaných místností byl prostor maximálně pro 15 kontejnerů umístěných ve dvou řadách. Vozíky byly v místnostech fixovány proti pojíždění upnutím kotvami k podlaze. V každé skladovací místnosti umístěn i mohutný trezor na dokumentaci ke skladovanému materiálu. Jeden objekt by tak při plném využití kapacity mohl pojmout až 60 skladovacích vozíků, dva depoty v rámci jednoho areálu potom 120 vozíků. Skladovací prostor patřil k prostorám s nejpřísnějším režimem vstupu. Dovnitř mohly vstupovat pouze osoby oprávněné a te ještě pouze ve dvojici. Za běžného provozu skladu to byl náčelník skladu a velitel celého komplexu. Přímo do skladovacího prostoru nesměl samostatně vstoupit ani dozorčí, jehož stanoviště bylo přímo v objektu. Sklad byl průběžně uzamčen dvěma zámky a signalizace jeho otevření byla vyvedena jak k dozorčímu skladu, tak k dozorčímu útvaru. Hlavní vstupy do skladu byly kromě případů navážení či vydávání materiálu vždy uzavřeny. Personál skladu vstupoval do objektu za účelem provádění zkoušek a revizí zásadně bočním vchodem. Ve skladovacím prostoru musela být zabezpečena stálá teplota a vlhkost vzduchu. Každý ze skladů byl proto napojen na centrální systém vzduchotechniky. K pomocnému ohřevu vzduchu byly v každém ze skladů připraveny i elektrické přímotopy. Teplota se ve skladovacím prostoru musela pohybovat mezi 15 a 25 stupni Celsia. V každém ze skladů proto nechyběly měřiče teploty a vlhkosti vzduchu. Sklady byly vybaveny navíc i havarijním systémem chlazení jaderných hlavic za pomoci hélia. Tento systém se ale využíval pouze v případě výpadku centrálního systému vzduchotechniky, kdy by hrozilo přehřátí jádra jaderných hlavic. (http://fortifikace.cz/akce-javor-sklady-jadernych-zbrani-javor-52/)

Tajemné Krčské schody - obrovské betonové schodiště ve svahu od nikud nikam, po kterém se dnes dá už jen stěží projít. Schodiště je prorostlé stromy a kapradím, stěny jsou pokryté mechem, jednotlivé schody stržené vodou a na pár místech jsou vidět už jen náznaky dávné existence laviček. Velké množství teorií týkajících se doby vybudování schodů a jejich úlohy. Někteří na základě použitých materiálů odhadovali vznik stavby zhruba na padesátá léta minulého století, jiní zase tipovali až sedmdesátá léta. Tehdy totiž na východ od lesa probíhala rozsáhlá výstavba Jižního Města a schody tak měly být zamýšleny jako rychlejší cesta kvůli očekávanému náporu nových návštěvníků. Objevila se také verze, že zde byly zřízeny během druhé světové války pro německé vojáky. Po mnoha pátráních je nejpravděpodobnější teorie, že schody v Krčském lese byly postaveny v době krize v roce 1936 nebo 1937. Někteří jim říkali Andělské schody, někdo nejspíš i Primátorské schody – po kterém primátorovi, to ale není jisté. Ovšem vzhledem k tomu, že Petr Zenkl se stal primátorem začátkem dubna 1937, je dost možné, že k dostavbě schodů došlo krátce poté. Dokud nám z těchto Andělských či Primátorských schodů zbude v Krčáku alespoň kousek, zůstanou odkazem období konce hospodářské krize v hlavním městě, ale také konce první republiky.

Kynžvart zámek - Zámek Kynžvart stojí na místě tvrze ze 16 stol. Od roku 1623 patřilo kynžvartské panství Metternichům. Barokní zámek nechal postavit hrabě Philipp Emmerich v letech 1681-1691. V letech 1820-1833 byl zámek přestavěn ve stylu vídeňského klasicismu. Mettrnichové vlastnili zámek až do roku 1945 a od té doby patří zámek státu.

Kynžvart hrad - Zbytky kdysi rozsáhlého pomezního hradu Kynžvartu. Jeden z nejvýše položených českých hradů (827 m n. m.) ovládal žandovskou kotlinu mezi Slavkovským a Českým lesem, přirozenou bránu do českého vnitrozemí. Hrad, prostírající se severojižním směrem v délce 150 m, býval přístupný pouze od severu po šíjové straně chráněné prvním příčným příkopem a dvěma vstupními, dnes již zmizelými branami, kterými se vcházelo do podélného dvora předhradí (asi 75 x 30 m). Zde se zachovaly kromě zbytků hradeb na východní straně jen nepatrné základy hospodářských budov a příkop s valem podél méně strmé západní strany. Druhý, hlubší a v žulové skále vylámaný příkop odděloval předhradí od vnitrního hradu, postaveného na skalnatém bradle na půdorysu lichoběžníka s částečně zaoblenými rohy. Vstup do horního hradu kontrolovala kdysi třetí a čtvrtá brána v jeho severovýchodním rohu. Obranu zesilovala kromě dalších, dnes již neexistujících hradeb i dosud částečně stojící silná štítová zeď nad příkopem a nepravidelná věž, zachovaná do výše patra, se zaoblenou hranou na severozápadě. Jižní části nitřního nádvoří uzavíral věžovitý palác, z něhož stojí vysoké torzo jihozápadního nároží. Fortifikace horního hradu byla ještě zesílena dnes nezachovanou nižší parkánovou hradbou nad dosud dobře patrným příkopem a hliněným valem. Hrad založen v 1. třetině 14. století, od r. 1434 zastavován (Šlikům, Gutštejnům aj). R. 1547 zabaven Šlikům a prodán Plavenským, při koupi městem r. 1603 již zpustlý. Zkázu starému hradu přinesla poslední léta třicetileté války, kdy byl svědkem tuhých bojů mezi Švédy a císařskými. Wrangelova armáda obléhající Cheb obsadila v létě 1647 kynžvartské sedlo i hrad a vybudovala asi 1 km na východ odtud velká pozemní opevnění (vrch Staré šance). Ačkoliv se císařskému veliteli Cornovi podařilo Švédy odtud v srpnu vytlačit, dobyli Švédové v říjnu 1647 Kynžvart zpět, přičemž hrad vyhořel. Zřícenina pak poskytovala v 80. letech 17. století materiál na stavbu zámku v podhradí.

Starý Hrozňatov Maria Loreto - Poutní místo nechal postavit po roce 1664 rektor koleje Jan Jiří Dasselmann. V souvislosti s obnovením mariánského kultu byla zvolena loretánská kaple, která se váže k legendě o přenesení domku Panny Marie ze Svaté země do italského Loreta. Základní kámen ke stavbě Svaté Chýše položil tepelský opat Raymund Wilfert. Ambity byly přistavěny v letech 1675–1683. Nároží ambitů byla později ještě doplněna hranolovými kaplemi – Panny Marie, sv. Jáchyma a sv. Anny, sv. Zachariáše a sv. Alžběty a sv. Frantška Xaverského. Vstup byl situován v převýšené vstupní hodinové věži zastřešené jedinečnou dvojitou cibulovou střechou. Závěr ukončil šestnáctistěn poutního kostela sv. Ducha kompozičně situovaný ve velké podélné ose. Na obvodu byla ještě připojena v roce 1688 velká osmiboká kaple sv. Kříže a další kaple Loučení. Z údolí až k úpatí Loretánské hory prochází Křížová cesta, která původně čítala dvacetdevět zastavení končící na vrcholu kaplí sv. Hrobu. V 50. letech 20. století bylo místo v pohraničním pásmu a obec byla vysídlena. V roce 1964 vyhořela zvonice a jednotky pohraniční stráže využívaly loretu do jejího zřícení. Obnova lorety ve Starém Hronatově byla po roce 1989 realizována díky velkorysé pomoci společnosti Loreto-Verein ve Waldsassenu.

Starý Hrozňatov - Na místě dnešního zámku v Starém Hrozňatově stával na skále nad potokem hrad, jehož nejstarší částí je dodnes zachovaná okrouhlá románská věž s více než 3 m silnými zdmi o obvodu asi 32 m a stejně vysoká (Černá věž). Druhá věž (Shnilá) byla čtverhranná, hluboko do skály zapuštěná. Hrad Starý Hrozňatov (něm. Altkiensberg) se poprvé uvádí v r. 1217. Už v r. 1233 byl románský hrad Starý Hrozňatov přestavěn na raně gotický. Na počátku 17. stol. byl hrad renesančně přestavěn. Po vyplenění a vypálení Švédy r. 1647 částečně obnoven v barokním slohu. V r. 1824 hrad přestavěl jeho majitel Jan Nonner na pozdně barokní zámek. Ze starého hradu ponechal netknutou jen románskou Černou věž, kdežto druhou hradní věž, Shnilou, která hrozila zřícením, dal snížit na úroveň hradního paláce. Ostatní hradní budovy byly buď od základu přestavěny, nebo nově postaveny. Část hradního příkopu byla zasypána a přeměněna v zahrady. Nonnerovi dědicové prodali Starý Hrozňatov v r. 1872 Josefu Mindelovi z bavorského Mitterteichu. Pak se majitelé často střídali. V roce 1945 byl zámek zkonfiskován, a v letech 1950–1965 využíván jednotkou Pohraniční stráže která ho zcela zdevastovala a hrozilo, že bude odstřelen a zbourán. V roce 1965 ho nakrátko získala Chebská galerie. Zámek ve Starém Hrozňatově zachránil její ředitel Bojmír Hutta, který zde zamýšlel vybudovat lapidárium barokní plastiky. Do areálu zámku byly svezeny poškozené sochy z pohraničí (většinou ze hřbitovů, křižovatek cest, božích muk apod.) a zde postupně procházely restaurováním. Huttovým přičiněním se opravený zámek roku 1968 otevřel pro veřejnost. Byl přizpůsoben potřebám galerie a kromě depozitáře a společenského sálu, kde se konaly přednášky a diskuse, v něm měly být zřízeny dva ateliéry a sochařská dílna pro plánovaná sochařská sympozia. Počátkem normalizace zámek opět zabavilo Ministerstvo vnitra, protože podle jeho názoru ležel příliš blízko západní hranice, a přestalo ho udržovat. Na počátku devadesátých let dvacátého století prošel zámek neúspěšnou privatizací a až do roku 2007 dále chátral. Rekonstrukce byla zahájena až po roce 2007 firmou ElitProfit.

Všeboř - zatopený most - Zatopený železobetonový obloukový most s dolní mostovkou mezi místními částmi Malý a Velký Všeboř. Silnice a most přes říčkou Odravu byla zrušena zřízením vodní nádrže Jesenice. Ta se začala budovat od roku 1957, dokončena byla v roce 1961.

Kaceřov - První písemná zmínka o Kaceřově pochází z roku 1312. Kaceřovských zámek byl založen někdy kolem roku 1770 Karlem Antonínem Perglárem z Perglasu. Při výstavbě nového objektu byly použity zbytky starší tvrze, doplněné do tvaru téměř pravidelného čtverce. Jeho stěny byly zdobeny mezipatrovou a korunní římsou, okna přízemí měla prosté maltové rámce, ale okna patra zvýrazňovaly nadokenní prolamované římsy a oddělovaly ploché lizény, nároží zvýrazňovala bosáž. Patrovou stavbu kryla mansardová střecha. Vstup do přízemí vedl od severu dveřmi uprostřed trojosého průčelí. Po válce byl majetek posledních majitelů Lehrmannů zkonfiskován a dán do péče národní správě, z níž poté přešel na správu státních lesů. Zámecká budova sloužila po roce 1948 nejprve horskému pastevnímu družstvu, poté byl využíván místním jednotným zemědělským družstvem. Jednotné zemědělské družstvo nenakládalo s budovou zámku jako s památkou, naopak se v padesátých letech 20. století snažilo o zrušení její státní památkové ochrany. K tomu sice nedošlo, nicméně stavba byla využívána zcela nevhodně pro potřeby provozu družstva, takže není divu, že počátku devadesátých let 20. století se dožila ve značně zdevastovaném stavu. Dnes patří kaceřovské obci a i když je opatřena novou střešní krytinou, zbylá část je v neutěšeném stavu.

Lítov - Pozdně barokní zámek (čp. 1) si dal postavit v Lítově nejspíše brzy po r. 1766 Adam Löw. Je to obdélná dvouposchoďová budova s valbovou střechou a věžičkou (lampiónem) s cibulkou uprostřed, s podstřešními mansardami s římsami, volutami a barokními okny. Hlavní vnější stěny jsou zdobeny půloobloukovými římsami a lizénami. Od poloviny 19. století byl zámek už jen sídlem správce panství. Je to obdélná dvoupatrová budova s valbovou střechou a věžičkou s cibulkou uprostřed, s mansardami s římsami, volutami a barokními okny, stěny zdobeny poloobloukovými římsami. Nyní v soukromém vlastnictví a slouži k bydlení.

Arnoltov - Ves Arnoltov byla součástí panství Kostelní Bříza, až na počátku 17. století vytvořili Stenbachové samostatný statek - roku 1616 se Engelhart ze Stenbachu píše s přídomkem na Arnoltově. Znovu se ves objevuje v pramenech koncem 20. let 17.století, kdy již patřila Vilému Winklerovi z Heimfeldu, který se na saské straně aktivně zapojil do bojových akcí roku 1631, za což byl o dva roky později odsouzen ke ztrátě majetku. Tehdy zde již stálo panské sídlo výslovně uvedené roku 1655. To sloužilo majitelům statku (opět Winklerům, po nich Millachům, Wildensteinům a Kawanaghům) až do roku 1750, kdy jej koupil Jan František z Turby a připojil je zpět k panství Kostelní Bříza. Sídlo přestalo být využíváno, chátralo a někdy na počátku 19. století bylo strženo. Kolem roku 1834 nechali majitelé panství při právě budované karlovarské silnici postavit nový vrchnostenský dům zvaný Špígl. Budova sloužila zpočátku k občasným pobytům panstva, později byla přestavěna na zájezdní hostinec pojmenovaný „U zlatého zrcadla“. Po roce 1945 byla budova zkonfiskována a v jejím využívání se střídaly různé organizace především ke správním účelům. Koncem 80. let 20. století to byl Agrokombinát Sokolov, který chtěl zámeckou budovu strhnout a na jejím místě postavit nový motorest. K tomu naštěstí nedošlo, po roce 1990 zámek získala sokolovská firma Stani, která zbankrotovala a věřitelé dali zámek do dražby. Dražba neuspěla, pravděpodobně díky v té tobě již známým plánům na výstavbu sousedící dálnice. Nyní chátrá.