Carbonia Cup - Autodrom Most - 17.07. 2019

Poutní kostel sv. Anny - Historie zdejšího kostela i celé obce je spjata s místní studánkou, jejíž voda prý vykazovala zázračné léčivé účinky. Studánce se říkalo Sudějovka (údajně od slova soudit se) – podle pověsti kvůli tehdejším soudním přím okolních panství o tuto lokalitu. Studánka byla už od dob třicetileté války pověstná svou léčivou vodou, díky níž se sem stahovali poutníci nejen z Čech, ale i z Moravy a dokonce až z Uher. V druhé pol. 17. stol. byla u studánky postavena dřevěná kaple sv. Anny, kterou vybudovali jezuité, jimž patřil sousední Žandov. Od roku 1724 kapli nahradil nynější zděný barokní poutní kostel, který nechal postavit tehdejší majitel panství hrabě Karel Jáchym Breda. Jeho slavnostní vysvěcení proběhlo o svátku sv. Jakuba 25. července 1725 a druhý den o svátku sv. Anny se zde konala hlavní pouť. Od té doby se tu až do současnosti koná pouť každoročně, a to vždy v neděli po sv. Anně. Ke kostelu byly následně vybudovány a v r. 1742 dokončeny ambity se třemi kaplemi a bočními zvonicemi. Ambity však v následujících desetiletích zchátraly, a jelikož se nenašly prostředky na jejich opravu, musely být v r. 1819 zbořeny. Voda z léčivé studánky byla vyvedena před kostel a nad ní byla v r. 1843 vystavěna vlastní kaplička. Nynější podoba kaple se studánkou pochází z let 1934-1946 a najdeme ji stojící kousek před kostelem od jeho levé věže. V průběhu 19. a začátkem 20. stol. došlo k několikerým opravám kostela a jeho vnitřního vybavení, avšak v dobách socialismu začal kostel chátrat. V 90. letech 20. stol. navíc došlo k jeho vykradení, při kterém kostel přišel o cenné sochy ze svých oltářů i o výzdobu oltářů v kaplích. Od roku 1998 se obec vrhla do generální opravy celého areálu, která započala statickým zajištěním kostela, jelikož hrozilo jeho zřícení. Náročné a nákladné opravy jsou umožněny především díky přispění Ministerstva kultury ČR prostřednictvím Programu záchrany architektonického dědictví. Kromě oprav exteriéru celého areálu dochází i k restaurování interiéru kostela včetně jeho dochovaného vybavení. V r. 2008 nechal arcibiskup Miloslav kardinál Vlk zařadit místní kostel mezi poutní kostely pražské arcidiecéze, jehož důsledkem je především duchovní přínos pro věřící.

Klášter cisterciáků Panny Marie s kostelem Nanebevzetí Panny Marie - Klášter založen mezi lety 1197–9 Slávkem z Oseka. Roku 1206 byl položen základ k chrámu Panny Marie, o dva roky později byl vysvěcen hlavní oltář a hřbitov. Areál komunity se rozrůstal o další budovy, které sloužily naplňování řehole, ubytování pocestných i bezplatnému ošetřování nemocných. V nově založené zahradě pěstovali mniši zeleninu i dosud nevídané druhy ovoce. O rozkvětu kláštera svědčí také okolnost, že se jeho opatem stal energický Slavko z roku Hrabišiců, stejnojmenný vnuk zakladatele této cisterciácké komunity, písemně doložený v pramenech v letech 1238-1239. Za jeho vlády byla dokončena výstavba klášterních budov. Po dlouhých letech strávených vedením kláštera odešel opat Slavko do Pruska obracet tamní pohany na křesťanskou víru a stal se v této diecézi biskupem. Ve třicátých letech 13. století se stal opatem vnuk zakladatele, také Slávek. Klášter získával nové statky, horečně se budovalo, a osečtí cisterciáci se dokonce pokusili o vlastní filiaci v Nížkově. Filiace se nezdařila a v době povstání kralevice Přemysla proti otci klášter doplatil na příslušnost k rýzmburskému zakladatelskému rodu. Straníkem krále Václava I. byl totiž i bratr opata Slávka Boreš z Rýzmburka, který porazil Přemysla v bitvě u Mostu. Horkokrevný mladík se poté pomstil vypleněním kláštera v Oseku. Po královském smíření se klášter z újmy rychle vzpamatoval a začal opravovat poškození a také dále rozšiřovat svůj majetek. Boreš z Rýmburka se roku 1260 zúčastnil českouherské bitvy u Kressenbrunnu a tam ukořistil pro klášter vzácnou relikvii – ostatek sv. Jana Křtitele. V sedmdesátých letech třináctého století se Boreš zřejmě podílel na vítkovském povstání proti králi a klášter se opět dostal do potíží. V době po smrti krále Přemysla Otakara II. celý konvent po dalším drancování na tři roky odešel do Míšně, aby za vlády Václava II. opět zažil dobu hospodářské prosperity a míru. Jan Lucemburský na základě již předchozích panovnických snah učinil osecký klášter klášterem královským a až do husitských válek se cisterciákům dařilo zachovat majetek a klid na svém území. V červenci roku 1421 husitská vojska Pražanů klášter dobyla a vypálila. Mniši naštěstí situaci předvídali a včas vyhledali útočiště v míšeňském klášteře Altzella. Pokračováním kláštera byl návrat cisterciáků zhruba v polovině 15. století. Šlo o období permanentních problémů, které se stupňovaly. V roce 1579 zemřel opat Baltazar a administrátorem kláštera se stal Ondřej Wiedemann, opat v Sedlci a na Zbraslavi. O rok později bylo osecké opatství zrušno papežem na návrh Rudolfa II. a jeho majetek přešel do správy pražské arcibiskupské konsistoře. Osečtí mniši byli nuceni odejít na Zbraslav. Arcibiskup Karel z Lamberka si klášter velmi oblíbil a často a rád v něm pobýval. Dokonce se pokusil jej natrvalo přičlenit k arcibiskupským majetkům. Dokonce za tím účelem nechal zničit klášterní archiv, dokumentující, co všechno si mohou cisterciáci v případě obnovy kláštera nárokovat. Jednomu z klášterních písařů se povedlo uchránit před spálením tzv. Codex Damascus, tedy rukopisný kopiář všech pro klášter důležitých listin. Takže Lamberkova snaha vyšla naprázdno. K obnově klášterního života v Oseku došlo až v roce 1626, o což se velmi přičinil pražský arcibiskup Jan Lohelius. Ten byl mimo jiné veden snahou odčinit barbarský přístup svého předchůdce Karla z Lamberka. K volbě nového opata mohlo být přikročeno až v roce 1650. U kostela Nanebevzetí Panny Marie byla v letech 1726–1732 uspořádána terasovitá zahrada s plastikami I. Reichmana a vybudován i barokní pavilon. Areál velkoryse přestavěl Octavio Broggio. Za josefinských reforem hrozilo klášteru zrušení, tehdejší opat Mauritius Elbel však dokázal fungování kláštera uhájit. Za opatů Elbela a Venusiho také došlo k některým dalším úpravám v areálu kláštera (opat Elbel dal např. vymalovat do současné podoby velký sál v opatství), k rozšiřování klášterních sbírek a podporování vědecké práce členů konventu. V klášteře tehdy působila celá řada hudebně nadaných mnichů. Například Jakob Trautzl, Nivard Sommer či Joachim Cron. Za opata Zahrádky byla obnovena klášterní nemocnice. Za druhé světové války byl opat Scharnagl donucen nacisty k odprodeji části klášterního hospodářství. Scharnglův nástupce, opat Eberhard Harzer byl po skončení války internován a připravoval se jeho odsun do Německa. Spolu s ním bylo uvězněno několik dalších mnichů, kteří byli brutálně vyslýcháni s cílem prokázat jim kolaboraci s nacisty. Ač jim nic prokázáno nebylo, byli určeni na nucenou práci v uhelných dolech v okolí Oseka (klášterní provizor Dionýsius Heger během důlních prací tragicky zahynul). Opat Harzer se pokusil klášter udržet v chodu tím, že jmenoval převorem českého cisterciáka, P. Zikmunda Jana Kapice, který byl za války nacisty perzekvován. P. Kapic měl rovněž být národním správcem klášterního majetku. Tato snaha vyšla naprázdno a P. Kapic se pouze stal administrátorem oseckého děkanství (v roce 1947 jej zde doplnil Lužický Srb, P. Mickel, O.Cist.). Po roce 1948 byl přeložen do Bíliny. Z českých cisterciáků se v blízkosti kláštera udržel pouze P. Nivard F. Krákora, O.Cist., který spravoval až do své smrti v roce 1975 farnost Mariánské Radčice. P. Mickel po roce 1948 působil ve farnostech Vtelno, Vysočany a Židovice a později v Hrobu. V 60. letech byl několik let ve vězení, a na sklonku života byl opět administrátorem farnosti Vtelno. Zemřel v roce 1980. Do oseckého kláštera byli v roce 1946 na základě dohody cisterciáků a diecéze povoláni salesiáni. Cisterciáci, většinou německé národnosti, byli postupně odsunuti do Německa. Salesiáni (kněží, klerici, asistenti a koadjutoři) zde působili jako kaplani v duchovní správě, především na inkorporovaných cisterciáckých farách. Současně však zde založili pro celou českomoravskou salesiánskou inspektorii institutum theologicum pro vlastní bohoslovce, jejichž počet brzy přesáhl 45. V roce 1950 pak jejich činnost v Oseku z důvodu zákazu v rámci Akce K skončila a oseckému klášteru nastala další etapa vývoje, protože zde byl zřízen internační tábor pro řeholníky. Později zde byly internovány řeholní sestry. Některé jsou pochovány na oseckém hřbitově. Sestry zde ještě v devadesátých letech dvacátého století po určitou dobu žily, ač do kláštera se již vrátili opět cisterciáci. Po roce 1990 se začalo s obnovou cisterciáckého působení v klášteře. Postupně se zde vystřídalo několik řeholníků a řeholních kandidátů. V roce 2007 bylo v opatském kostele poprvé po několika desetiletích udíleno kněžské svěcení. V roce 2008 tvořili komunitu dva cisterciáci – opat Jindřich Bernhard Thebes O. Cist. a P. Charbel J. Schubert O.Cist. Od září 2008 se opat přestěhoval do hospicu Goppeln v Německu, kde 27. března 2010 zemřel, a P. Charbel byl přemístěn do jednoho z klášterů v Rakousku. V současné době tedy není v klášteře mnišská komunita, funguje pouze společenství oblátů kláštera. Na přelomu let 2013/2014 byl klášter svěřen řádem do užívání litoměřické diecéze s tím, že se do něj mohou mniši kdykoliv vrátit.

Třebívlice - První doklad o Třebívlicích je z r. 1318, kdy se zde nacházely dvě tvrze. Horní tvrz beze zbytku zmizela. Dolní tvrz, postupně renezančně upravenou, dal v 80. letech 18. století tehdejší majitel František Klebesberg přestavět na barokní zámek. V roce 1837 byl ale třebívlický zámek zbořen a na jeho místě postavena klasicisní budova. Tehdy vznikla při zámku zahrada a park. František Klebesberg se v roce 1843 oženil s vdovou po meklenburském maršálkovi, Amálií vod Brosige-Lewetzow, která měla z prvního manželství tři dcery, z nihž Ulrika se stala poslední láskou Johana Wofganga Goetha. Po rozchodu s Goethem zůstala Ulrika svobodná a jako nejstarší dcera zdědila po své matce Třebívlice. Zemřela zde roku 1899 ve věku 95 let. Po smrti Ulriky zdědil Třebívlice její synovec Vojtěch Rauch, a ten je roku 1900 prodal městu Most, které zde zřídilo dětskou ozdravovnu. V roce 1920 byla v zámku zřízena škola, která je zde doposud.

Jednokomorová cihlářská pec ve tvaru komolého jehlanu, částečně zapuštěná do terénu, měla topeniště se čtyřmi vstupy. Vlastní komora pece měla dva transporní otvory a před pecí se nacházel dřevěný přístřešek s pultovou střechou. Cihelna pochází z roku 1781 a produkovala až 160 tisíc cihel ročně ještě roku 1947. Surovina byla těžena z ložiska v bezprostřední blízkosti pece. Připomíná je jáma obdélného půdorysu zarostlá lesem. Zajímavá je skutečnost, že těžba přídavné suroviny z nedalekého pahorku, přispěla k odhalení unikátní národní přírodní památky Kamenná slunce, ležící nedaleko. Zdejší jíly byly používány jako tzv. ostřivo ke korekci cihlářské hlíny. Při vypalování keramiky vyhoří a finální výrobky jsou pórovité a vylehčené. Ačkoli se jedná o naprostý technický unikát, pec nezadržitelně chátrá.

Kamenná slunce jsou unikátní národní přírodní památkou, pozůstatkem sopečného komínu, který vznikl explozí žhavého magmatu. Výbuch dal vzniknout trychtýřovitému hrdlu, zaplněnému sopečnými vyvrženinami. Tzv. kamenná slunce vznikla chladnutím jílových jader, která paprskovitě rozpraskala. Tzv. slunce se zachovala s velikostí jader od 0,3 cm až do 30 cm, přičemž celá slunce mají průměr od několika cm do 1 m. Přírodní památka byla odkryta v důsledku těžby ostřiva pro výrobu cihlářských výrobků v nedaleké cihelně. Lokalita, o rozloze 0,8 ha, je chráněna od roku 1953, je ale poškozována návštěvníky. Z botanického hlediska je vyjímečná výskytem stepních druhů rostlin.

Lotus Track Day, Autodrom Most 11.7.2019.

Dělostřelecká tvrz Bouda je jednou z pěti stavebně dokončených tvrzí v České republice budovaných v rámci československého opevnění proti Německu. Nachází se v nejjižnější části Orlických hor v Bukovohorské hornatině v masívu stejnojmenné hory. Vchodový srub K-S 22a byl na podzemní systém napojen za pomoci kolejové svážnice. Stavebně je svážnice součástí vchodového srubu. Jedná se o 18 metrů dlouhou chodbu klesající ve sklonu 25 procent. Na hranách 26 schodových stupňů byla instalována dvojice kolejí o rozchodu 600 mm, po kterých jezdila dvojice speciálních vozíků sloužících k vodorovné přepravě klasických železničních vozíků po schodišti. Oba byly napojeny lany na výtahový stroj v horní stanici svážnice a jezdily kyvným způsobem - jeden nahoru a jeden dolů přičemž se navzájem vyvažovaly. Po celé délce 780 metrů dlouhé hlavní galerie je instalována pevnostní dráha o rozchodu 600 mm.
- Svážnice, která spojuje samotný vchodový objekt a podzemí tvrze
- Odvodňovací štola, do které je samospádem svedena kanalizace z přilehlé výškové úrovně podzemí
- Dvojice minových komor sloužící k zavalení přilehlé části chodby v případě obsazení vchodového objektu nepřítelem
- Pozůstatek posuvného železobetonového uzávěru z období okupace
- Vstup do tvrzové filtrovny
- Pozůstatek druhého posuvného železobetonového uzávěru z období okupace
- Skladiště paliv a maziv s přilehlým elektrárenským sálem
- Areál muničního skladiště M1 se skladovacími prostorami, laboračními místnostmi a místností vodního hospodářství
- Dvojice směrových štol nedokončených skladovacích sálů z přelomu čtyřicátých a padesátých let
- Dvojice kabelových komor
- Překladiště pěchotní munice a odbočka k pěchotnímu srubu K-S 24 Libuše
- Kasárenský areál s kuchyní, ošetřovnou (vlastní vstup z chodby ke K-S 24), sociálními zařízeními a velitelstvím
- Železniční výhybna a opravna vozíků
- Odbočka k dělové věži K-S 22 Horymír
- Překladiště pěchotní munice a vyrovnávací šachta

Vchodový objekt K-S 22a Krok - Vchodový objekt československé dělostřelecké tvrze byl vždy zásadně budován na skrytém místě na odvráceném svahu v dostatečné vzdálenosti od hlavního obranného postavení. Nebylo předpokládáno jeho přímé zapojení do bojů, naopak i během nich mělo probíhat nerušené zásobování tvrze. V objektu se nachází vjezd pro nákladní automobily, vchod pro pěší, překladiště na pevnostní dráhu o rozchodu 600 mm, nasávání vzduchu pro centrální filtrovnu, dopravní kancelář a místnosti obvyklého zázemí. Byl vyzbrojen jedním těžkým kulometem vz. 37 v pravé vnější střílně a lehkým kulometem vz. 26 v levé vnější střílně, ve střílně v prvních pancéřových vratech, v prvním zalomení vjezdu a ve dvou pancéřových zvonech na střeše objektu. Objekt byl vybetonován 2. - 14. 10. 1937 ve IV. třídě odolnosti. Kubatura betonu je 4860 m³. Během okupace došlo k vytržení pancéřových zvonů, což objekt značně devastovalo. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let došlo k odstřelení jeho čelní masky a jejímu následnému dobetonování podle původních plánů firmou Baraba Litice. Díky této opravě je K-S 22a jediným vchodovým objektem v rámci československého opevnění, který si uchoval svou původní podobu. V současné době se zde nachází vstup do muzea.

Dělostřelecká otočná věž K-S 22 Horymír - Objekt věže byl vybudován pro hlavní zbraň tvrze, dvojice 10 cm houfnic vz. 38 umístěné v dělostřelecké otočné a výsuvné věži. Jeho betonáž proběhla 22. 11. - 7. 12. 1937 ve IV. třídě odolnosti a kubatura betonu je 2 680 m³. Na podzemní systém tvrze je napojen svislou schodišťovou a výtahovou šachtou. Kromě otočné věže byl vyzbrojen ještě lehkým kulometem vz. 26 v pancéřovém zvonu. Soustrojí věže nebylo nikdy osazeno. Unikátním dnes tento objekt činí fakt, že jako u jediného u něj nikdy nedošlo k zabetonování šachty. Pancéřový zvon byl vytržen během okupace.

Pěchotní srub K-S 21 Kazi - Pěchotní srub leží na linii hlavního obranného postavení, nejpozději kde měl být zastaven postup útočníka. Hlavní výzbrojí objektu byly trojice dvojčat těžkých kulometů vz. 37 (dvě ve střílnách směřujících na sousední pěchotní srub K-S 20 Na Pupku a jedno v pancéřové kopuli směřující na objekt K-S 23 Teta. Lehké kulomety vz. 26 se nacházely v jedné pomocné střílně a v pancéřovém zvonu.) Objekt byl vybetonován 19. - 25. 8. 1937 ve IV. třídě odolnosti a jeho kubatura je 1 736 m³. Na podzemní systém tvrze je napojen svislou schodišťovou a výtahovou šachtou. Zvon i kopule byly vytrženy v období okupace.

Pěchotní srub K-S 23 Teta - Pěchotní srub leží na linii hlavního obranného postavení, nejpozději kde měl být zastaven postup útočníka. Hlavní výzbrojí objektu bylo jedno dvojče těžkých kulometů vz. 37 v pancéřové kopuli směřující na sousední objekt K-S 24 Libuše. Další lehký kulomet vz. 26 byl osazen v pancéřovém zvonu. V dalším pancéřovém zvonu měla být umístěna speciální pozorovací optika a objekt díky tomu měl sloužit jako pozorovatelna pro tvrz i okolní objekty opevnění a polní jednotky. Pozorovací zvon byl sice osazen, ale svůj účel nesplňoval, proto byl opět vytažen a odlit nový. Díky mnichovské dohodě a odstoupení pohraničí Německu ale již nebyl osazen, díky čemuž se na Boudě dochovala jediná původní neporušená zvonová šachta. Srub K-S 23 byl vybetonován 26. 7. - 2. 8. 1937 ve IV. třídě odolnosti s kubaturou betonu 2 098 m³. Je unikátní tím, že na něm nebyly umístěny žádné klasické střílny. Na podzemní systém tvrze je napojen svislou schodišťovou a výtahovou šachtou. Během okupace byl vytržen pancéřový zvon i kopule.

Pěchotní srub K-S 24 Libuše - Pěchotní srub leží na linii hlavního obranného postavení, nejpozději kde měl být zastaven postup útočníka. Hlavní výzbrojí objektu byla trojice dvojčat těžkých kulometů vz. 37. Dvě ve střílnách směřovaly na sousední pěchotní srub K-S 25 V sedle a jedno v pancéřové kopuli na sousední K-S 23 Teta. Ve dvou pancéřových zvonech a ve dvou pomocných střílnách byly umístěny další čtyři lehké kulomety vz. 26. Netypické je použití standardního vchodu pro pěší na úrovni bojového patra, jako je tomu u izolovaných, tj. netvrzových objektů. Důvodem je určitá odlehlost objektu a uvažované uplatnění při výpadu pěchoty na povrch tvrze. Objekt byl vybetonován 8. - 19. 7. 1937 ve IV. třídě odolnosti o kubatuře betonu 2 192 m³. Během okupace došlo k vytržení pancéřových zvonů a kopule. U stěny objektu byla odpálena silná nálož, která způsobila prohnutí přilehlé stěny a jeho posunutí po základové desce asi o půl metru. Ve schodišťové a výtahové šachtě, pomocí které byl srub napojen na podzemní systém tvrze, je místo posunu zřetelné.

Dělostřelecká tvrz Hůrka je jednou z pěti stavebně dokončených tvrzí v České republice budovaných v rámci československého opevnění proti Německu. Nachází se v severozápadním výběžku Hanušovické vrchoviny v masívu vrchu Výšina na severovýchodním okraji města Králíky. Stavba započala 5. 8. 1936 a trvala 24 měsíců. Za války bylo na objektech tvrze vyzkoušeno několik vyvíjených zbraní německé armády. Němci také začali upravovat podzemní prostory pro výrobu leteckých součástí. Po druhé světové válce se z objektu stal sklad munice. Až v roce 2008 byl celý objekt převeden na město Králíky a zpřístupněn pro veřejnost.

Vchodový objekt K-S 12a "U rybníčku" - Vchodový objekt československé dělostřelecké tvrze byl vždy zásadně budován na skrytém místě na odvráceném svahu v dostatečné vzdálenosti od hlavního obranného postavení. Nebylo předpokládáno jeho přímé zapojení do bojů, naopak i během nich mělo probíhat nerušené zásobování tvrze. V objektu se nachází vjezd pro nákladní automobily, vchod pro pěší, překladiště na pevnostní dráhu o rozchodu 600 mm, nasávání vzduchu pro centrální filtrovnu, dopravní kancelář a místnosti obvyklého zázemí. Byl vyzbrojen jedním těžkým kulometem vz. 37 spřaženým s protitankovým kanónem vz. 36 v levé vnější střílně a lehkým kulometem vz. 26 v pravé vnější střílně, ve střílně v prvních pancéřových vratech, v prvním zalomení vjezdu a ve dvou pancéřových zvonech na střeše objektu. Objekt byl vybetonován 11. - 18. 5. 1938 ve IV. třídě odolnosti. Kubatura betonu je 4730 m³. Během okupace došlo k vytržení pancéřových zvonů, hala a nakládací rampa byla k objektu přistavěna v poválečném období. V současné době se zde nachází vstup do muzea. Vchodový srub K-S 12a je na podzemní systém napojen za pomoci kolejové svážnice. Stavebně je svážnice součástí vchodového srubu. Jedná se o zařízení s mírnými úpravami sestrojené v padesátých letech na základě dokumentace vzniklé v letech třicátých. Na hranách 38 schodových stupňů byla instalována dvojice kolejí o rozchodu 600 mm, po kterých jezdí dvojice speciálních vozíků sloužících k vodorovné přepravě klasických železničních vozíků po schodišti. Oba jsou napojeny lany na výtahový stroj v horní stanici svážnice a jezdily kyvným způsobem - jeden nahoru a jeden dolů přičemž se navzájem vyvažují.

Po celé délce hlavní galerie a v obou dělostřeleckých galeriích je instalována pevnostní dráha o rozchodu 600 mm. Na galerii se ve směru od vchodového srubu nacházejí:
- Odvodňovací štola, do které je samospádem svedena kanalizace z přilehlé výškové úrovně podzemí
- Dvojice minových komor sloužící k zavalení přilehlé části chodby v případě nouze
- Vstup do tvrzové filtrovny
- Areál elektrárenského sálu a skladiště paliv a maziv
- Areál muničního skladiště M1 se skladovacími prostorami, laboračními místnostmi a místností vodního hospodářství
- Železniční výhybna, dopravní skladiště a opravna vozíků
- Kasárenský areál s kuchyní, ošetřovnou, sociálními zařízeními a velitelstvím
- Odbočka k dělostřeleckému srubu K-S 11 Na svahu
- Odbočka k dělostřelecké věži K-S 12 Na kótě
- Překladiště pěchotní munice pro pěchotní sruby K-S 10 U boží muky a K-S 13 U lomu

Dělostřelecká otočná věž K-S 12 "Na kótě" - Objekt věže byl vybudován pro jednu z hlavních zbraní tvrze, dvojče 10 cm houfnic vz. 38 umístěné v dělostřelecké otočné a výsuvné věži. Jeho betonáž proběhla 23. - 30. 3. 1938 ve IV. třídě odolnosti a kubatura betonu je 2 620 m³. Na podzemní systém tvrze je napojen svislou schodišťovou a výtahovou šachtou. Soustrojí věže nebylo nikdy osazeno, pro něj určená šachta je v současné době uzavřena železobetonovou deskou.

Dělostřelecký srub K-S 11 "Na svahu" - Objekt srubu byl druhým objektem určeným pro umístění hlavních zbraní tvrze. Konkrétně se jednalo o trojici 10 cm houfnic vz. 38 umístěných ve střeleckých místnostech. Jejich palba byla orientována západním směrem do prostoru Kladské kotliny. Houfnice nebyly nikdy osazeny a v období mobilizace na podzim 1938 byly nahrazeny 7,5 cm horskými kanóny vz. 15 stojícími před vlastním objektem. Jedna dvojice lehkých kulometů vz. 26 se nacházela v pomocných střílnách, druhá v pancéřových zvonech. Betonáž ve IV. třídě odolnosti proběhla na dvě etapy 6. - 10. 9. a 4. - 13. 10. 1937, kubatura betonu je 5350 m³. S podzemním systémem je objekt spojen dvěma svislými šachtami - schodišťovou a výtahovou. Během okupace na objektu probíhaly postřelovací zkoušky podkaliberních protibetonových střel Röchling, zkoušky ženijních náloží, a bojovým výbušným plynem, díky čemuž je značně poničen. Oba pancéřové zvony byly vytrženy v padesátých letech.

Pěchotní srub K-S 10 "U boží muky" - Pěchotní srub leží na linii hlavního obranného postavení, nejpozději kde měl být zastaven postup útočníka. V hlavní výzbroji objektu se nacházela dvojice protitankových kanónů vz. 36 spřažených s těžkým kulometem vz. 37. Na sousední pěchotní srub K-S 13 U lomu pálila tato zbraň samostatně, na opačnou stranu ve směru na objekt K-S 9 Mezi lesíky byla její palba doplněna vedle umístěným dvojčetem těžkých kulometů vz. 37. Kruhovou palbu by umožňovala ve střeše umístěná otočná kulometná věž vyzbrojená rovněž dvojčetem těžkých kulometů vz. 37. Ta však nebyla nikdy dodána. Jedna dvojice lehkých kulometů vz. 26 se nacházela v pomocných střílnách, druhá v pancéřových zvonech na střeše objektu. Srub byl vybetonován 1. - 12. 6. 1937 ve IV. třídě odolnosti při kubatuře betonu 2856 m³. Na podzemní systém tvrze je napojen svislou schodišťovou a výtahovou šachtou. Během okupace byl objekt silně poničen postřelovacími zkouškami. Pancéřové zvony byly vytrženy v padesátých letech.

Pěchotní srub K-S 13 "U lomu" - Pěchotní srub leží na linii hlavního obranného postavení, nejpozději kde měl být zastaven postup útočníka. V hlavní výzbroji objektu se nacházely dva protitankové kanóny vz. 36 spřažených s těžkými kulomety vz. 37. Jeden mohl vést palbu ve směru na sousední srub K-S 10 U boží muky, palbu druhého ve směru na K-S 14 U cihelny zesilovalo dvojče těžkých kulometů vz. 37 umístěné v pancéřové kopuli. Jedna dvojice lehkých kulometů vz. 26 se nacházela v pomocných střílnách, druhá v pancéřových zvonech na střeše objektu. Třetí pancéřový zvon byl pozorovací. Betonáž ve IV. třídě odolnosti probíhala 8. - 17. 7. 1937 při kubatuře betonu 3250 m³. Na podzemní systém je objekt napojen svislou schodišťovou a výtahovou šachtou. Pancéřové zvony i kopule byly vytrženy během okupace. Ve stejném období byl srub rovněž postřelován střelami Röchling.

K – S 25 „Na sedle" - Typově se jedná o samostatný těžký objekt určený k obraně jen obtížně prostupného zalesněného terénu. Jde o oboustranný dvoukřídlý dvouzvonový srub ve II. stupni odolnosti, postavený v rámci 5. stavebního podúseku ŽSV III Králíky. Jeho betonáž proběhla ve dnech 7. až 12. července 1937 a na jeho stavbu spotřebovala firma Litická a. s. 1 222 m3 betonu. Výzbroj objektu tvořily v pravé i levé střelecké místnosti dva sólo těžké kulomety vz. 37. Obranu týlu srubu zajišťovaly čtyři lehké kulomety vz. 26, stejné zbraně dostaly oba pancéřové pěchotní zvony. Osádku objektu mělo tvořit 27 mužů 1. roty I. praporu hraničářského pluku 19. Své odhodlání osádka zvěčnila do hesla namalovaného nad vstup do srubu: „...NIKOHO SE NELEKÁME..." ozdobeného malbou lva. V době okupace patřil tento srub mezi ty pevnostní stavby na Králicku, na kterých probíhaly četné zkoušky. Zde nejen postřelovací a za použití ženijních trhavin, ale zejména zkoušky chemických látek. Testy odolnosti objektů proti bojovým plynům se prozatím podařilo prokázat jen ve zdejším prostoru. Pro zkoušky byl objekt dovybaven – původně ustupující čs. armádou evakuované, nebo dokonce do srubu nedodané zařízení, bylo pro zkoušky dokončeno a namontováno (strojovna, filtrovna, elektrické rozvody...) a zcela zprovozněno. Rozvody filtroventilace byly pro testy upraveny a opatřeny různými měřícími sondami. Ačkoliv došlo zkouškami k poškození srubu (postřelování stěn, střílen, pancéřových zvonů, zničení jedné z hlavních střílen), okupaci přečkal v relativně dobrém stavu. V 50. letech minulého století přišel přičiněním n. p. Kovošrot o oba své pancéřové zvony. Velmi četné zbytky vnitřní výbavy – zejména rozvody vzduchu, ale i pozůstatky elektroinstalace, pancéřové dveře, zbytky lafet, vzaly za své až v 80. a 90. letech minulého století. Rekonstrukční práce v interiéru objektu započaly v roce 2005 a stále pokračují. Objekt spadá pod Muzeum Vysoký kámen.

K-S 14 „U cihelny“ je samostatný pěchotní srub těžkého opevnění. Svojí palbou měl srub chránit kromě výše uvedené silnice také sousední pěchotní sruby K-S 15 a K-S 16 i pěchotní srub K-Bg-S 13, jenž byl součástí dělostřelecké tvrze Hůrka. K betonáži samostatného oboustranného dvoukřídlého pěchotního srubu došlo ve dnech 29. září až 8. října 1936. Svou kubaturou, kdy bylo spotřebováno zhruba 2110 m³ betonu a 150 tun oceli, byl zástupcem III. třídy odolnosti, jež byla tou nejvyšší, která se u izolovaných objektů mohla vyskytovat. Na srubu byly osazeny také dva pancéřové pěchotní zvony, které byly v 60. letech 20. století odstraněny n. p. Kovošrot. Pěchotní srub se podobně jako většina dalších skládal ze dvou pater. Obě byla navzájem spojená schodištěm a ručním výtahem, který měl sloužit k dopravě munice pro minomet. Nadzemní patro objektu, někdy též nazývané jako bojové, mělo tedy sloužit k samotnému vedení boje. Nacházel se zde vstup do objektu, tři sklady munice pro zbraně, velitelské stanoviště, místnost pro telefonistu, záchody, umývárna a zejména dvě střelecké místnosti, ve kterých byly umístěny hlavní zbraně srubu. K těm patřilo pět lehkých kulometů vz. 26, těžký kulomet vz. 37 a zejména dva 4cm protitankové kanόny spřažené s těžkým kulometem. V podzemním patře (týlové patro) se nacházelo zázemí celého objektu. Byly zde ubikace pro posádku srubu, kterou mělo tvořit 43 vojáků, dále srdce objektu v podobě strojovny se skladem pohonných hmot, filtrovna vzduchu, místnosti pro skladování ručních granátů a munice pro minomet, stanoviště zemního telegrafu a vyústění studny. Ve spodním patře se nacházela také místnost pro 9 cm minomet, který se však do objektu již nepodařilo namontovat. V objektu došlo dne 3. října 1938 k tragické události. Z důvodu přijetí Mnichovské dohody spáchal sebevraždu četař Arnošt Hrad (5. dubna 1914 – 3. října 1938). Zemřel na následky střelného poranění v oblasti srdce, které si způsobil vlastní služební pistolí. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava provedla německá armáda na srubu několik zkoušek svých zbraní. Zkoušky na objektu proběhly v průběhu října roku 1940. Německé armádě srub posloužil jako cvičný terč, na který se střílelo ze vzdálenosti 400, 600, 800 a 4500 metrů. Zkoušen byl například 9 cm minomet, 5 cm minomet či 4 cm protitankový kanon. Po skončení druhé světové války byl nejprve zdevastován n. p. Kovošrot. Od roku 1970 do roku 1989 sloužil I. správě Federálního ministerstva vnitra ČSSR pro účely spojení zahraniční rozvědky. Poté pro uskladnění odpadu z n. p. Tesla Králíky.

Dělostřelecká pozorovatelna K-S-12b "Utržený " - Objekt byl vybetonován ve dnech 16. – 21. srpna 1937 jako třípatrový ve III. třídě odolnosti a byl celý vyjma zvonu zapuštěn pod okolní terén. Celková spotřeba betonu byla 1405 metrů krychlových. Původně byl vybaven jedním zvonem pěchotním a jedním dělostřeleckým pozorovacím, dvěma lehkými kulomety, radiostanicí, filtrovnou, záchodem s umývárnou, posádku mělo tvořit 18 mužů. Za okupace byl stejně jako další pevnosti poškozen zkouškami odolnosti, tehdy také zmizel pěchotní zvon.

Pěchotní srub K - S 8 "U nádraží" je oboustranný třízvonový dvoukřídlý objekt, vybudovaný ve II. stupni odolnosti v rámci 1. stavebního podúseku ŽSV III Králíky. Betonáž proběhla ve dnech 29. září až 5. října 1936 a na jeho stavbu se spotřebovalo 1 580 m3 betonu. Osádku objektu mělo tvořit 34 mužů. Srub se stal spolu s několika dalšími objekty na Králicku cílem a součástí rozsáhlého zkušebního programu řízeného na podzim roku 1940 německým OKH. Okupace tak zanechala na všech částech objektu množství stop po zkušebním postřelování, došlo k vytržení jednoho pancéřového zvonu. O likvidaci druhého zvonu a kopule se postaral n. p. Kovošrot v 50. letech minulého století. Postřelování, trhací práce, činnost povětrnostních vlivů i početných nenechavců způsobily i díky dobře dostupné poloze srubu silnou devastaci objektu. Naštěstí nedošlo k vytržení střílen hlavních zbraní a tak se pěchotní srub K - S 8 mohl zařadit mezi ty lépe dochované těžké objekty v úseku ŽSV III.

K-S 6 "U kapličky" - Pěchotní srub K-S 6 patří mezi nejsilněji vyzbrojené objekty úseku Červený Potok. Stojí na malém návrší na okraji obce Dolní Morava. Tento oboustranný dvoukřídlý pěchotní srub byl vybetonován ve II. třídě odolnosti, celková kubatura 1 747 m³. Betonáž byla zahájena 26. října 1936 , dokončena 31. října 1936 . Plánovaný počet posádky 45 mužů. Na každou stranu směřovaly vždy dvě střílny protitankových kanónů a kulometných dvojčat. Pomocnou výzbroj tvořily lehké kulomety. Společně se srubem K-S 5 uzavíraly palbou komunikaci Dolní Morava - Červený Potok. Díky své poloze měl být srub využit též jako pomocná pozorovatelna dělostřelecké tvrze Hůrka a měl být proto vybaven i radiostanicí. V horním patře se nacházely střelecké místnosti, sklady munice, stanoviště velitele, místnost telefonisty, ubikace důstojníků a nádrže. V dolním patře byly umístěny ubikace mužstva a poddůstojníků, filtrovna, strojovna, zemní telegraf, radiostanice, sklad potravin, sklad nářadí a studna. Předpokládalo se, že pramen bude několik metrů pod povrchem, nicméně ani 15 metrů hluboko pramen nebyl. Teprve v hloubce 30 metrů byla voda nalezena. Díky své poloze se srub stal terčem mnoha zkoušek odolnosti. Poškozena byla čelní a týlová stěna a vstupní chodbička. Podle pamětníků byly německé kanóny postaveny ve vzdálenosti menší než 1 kilometr od srubu. Během okupace přišel srub o pancéřové zvony a střílny. V osmdesátých letech byly ve srubu provedeny stavební úpravy a objekt měl sloužit jako sklad chemických hnojiv. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo.

K-S 5 "U potoka" je samostatný pěchotní srub postavený ve II. stupni odolnosti. Objekt spadá pod III. ŽSV Králíky do podúseku Červený Potok. Pevnost navazovala palebnou přehradou na sousední bunkry K-S 6 a K-S 4. Hlavní výzbroj objektu pod betonem se sestávala ze dvou 4cm kanónů vz. 36 spřažených s těžkým kulometem a dvou dvojčat těžkých kulometů vz. 37. Další z hlavních zbraní byl těžký kulomet vz. 37 v prostřední kopuli. Pomocné zbraně tvořily čtyři lehké kulomety vz. 26 ve střílnách pod betonem a dva lehké kulomety vz. 26 v pancéřových zvonech. Plnou bojovou posádku tvořilo 37 mužů. V období Mnichovské krize byl objekt plně připraven k boji. Mezilehlá a obvodová překážka byla plně dokončena. Srub byl vybaven zbraněmi. Použití kulometů ve zvonech a především v kopuli by bylo vzhledem k chybějícím lafetám obtížné. Chyběly také podlážky ve zvonech a zásoba munice v bunkru ještě nebyla kompletní. Byla zde instalována filtroventilace a diesel agregát. také telefonní spojení mezi objekty a pravděpodobně i spojení zemním telegrafem bylo dokončeno. Ještě před obsazením pohraničí bylo veškeré vybavení a výzbroj z bunkru odvezeno. Válku přečkal objekt na rozdíl od jiných v úseku bez poškození. Svou roli v tom možná sehrálo že bunkr mohl být skladem pro německou armádu. V roce 1953 vytrhal n.p. Kovošrot pancéřové zvony, které byly jen slabě poškozené. Při trhání Kovošrot poškodil stropní desku, kudy začalo do objektu zatékat. Poškozeny byly rovněž i příčky v horním patře. Od roku 1994 objekt spravuje KVH Kralka, který zde zřídil muzeum a rekonstruuje bunkr do podoby z roku 1938.

Nový hrad u Hanušovic (Furchtenberg, Gabelsberg, Neuhaus) - Hrad vznikl po roce 1320 při dělení zboží hradu Bludova u Šumperka, proto název "Nový hrad". Nejdříve byl vystavěný jako malý hrádek nazývaný Furchtenberk. Před r. 1360 v držení markraběte Jana Jindřicha, za něj poprvé zmiňován i purkrabí hradu, tehdy Václav z Mladějova. Od počátku 15. stol. často zastavován, z tehdejších majitelů je četnými půhony pro loupežnou činnost na okolních panstvích znám Bernard z Cimburka. Posledním majitelem je Jiří Tunkl z Brníčka, za jehož držení hrad zanikl r. 1471 při česko-uherských válkách během tažení Matyáše Korvína na Moravu. O hodnotě pevnosti svědčí ještě dnes znatelná cílená destrukce kardinálních bodů fortifikace, zbytky bergfritu evidentně roztrhaného střelným prachem. Rozměry zaujme i torzo bergfritu o původním průměru téměř 12 m s vnitřní světlostí cca 2 m.

Rytířský turnaj králů 2019 - 29/6/2019 Park Maxe Van Der Stoela. @Rytiri.Koruny.Ceske

Letiste Praha Ruzyne 2019
Rok 2018: http://lotusesprit.rajce.idnes.cz/letiste_praha_ruzyne_2018

Automobilové klenoty II. (22.6. 2019)- Druhý ročník výstavy nejkrásnějších automobilů a motocyklů pořádaný v zeleni hostivařského golfového klubu. Výstavu doprovodila přehlídka vozidel ze slavných československých filmů.

Britská Rally Kokořín 7 - 15.06.201 - Celodenní orientační rally a sraz vozů britské výroby nejen Kokořínskem (http://www.facebook.com/rallykokorin) . Start Všenory - Olympia Wellness (http://http://olympiawellness.cz), cíl zámek Ratboř.

V garáži jste mohli vidět: Jaguar XJ220, Maserati MC12, Porsche GT3 RS, Porsche GT2 RS, Bentley Azure, BMW M4 GTS, Lotus Esprit V8 FE, Ferrari 458 Speciale, Ferrari 612 Sessanta, Lamborghini Aventador SV Roadster, Mercedes CL 500 Brabus Rocket, Pontiac Trans Am, Maybach 62S, Hummer H1.

Tvrz Hanička byla vybudována v letech 1936 – 1938 jako součást Československého opevnění. Od druhé poloviny 70. let 20. století začala být Hanička tajně přebudovávána na protiatomový kryt (Kahan). Z rozhodnutí ŘOP (ředitelství opevňovacích prací) byla tvrz umístěna jižně od kóty 994 Ernestinenberg (dnes 991,5 Anenský vrch) nad Rokytnicí v Orlických horách. Celkový počet objektů byl původně vypočítán na čtyři, ale postupem času se měnil od osmi až se zastavil na dnešních šesti. Jedná se o objekty R–S 76 Lom, R–S 77 Pozorovatelna, R–S 78 Na pasece, R–S 79 Na mýtině, R–S 79a U silnice, R–S 80 U potůčku a dělostřeleckou pozorovatelnu R–S 91. Ředitelství opevňovacích prací na svých výkresech označilo Haničku krycím písmenem „H“. Pevnost nebyla označována pouze jako Hanička, ale také jinými názvy, například v Denkschriftu byla označována jako Panské Pole - Herrenfeld. Celkový rozpočet tvrze v boji nebo při jejím stálém udržování nebyl nikdy vypočítán. Tvrz byla již 30. září 1938 stavebně dokončena. V roce 1940 byly na ni zkoušeny podkaliberní střely Röchling. Osádku mělo tvořit 426 mužů a měl to být Útvar zřízený dne 10. května 1938 (jako zvláštní útvar „H“, dnem 1. srpna 1938 přejmenován na VII. prapor hraničářského pluku 19). Zřizovací výnos tohoto útvaru byl MNO čj. 11.020/Taj. hl. št. ŘOP 1938 z 27. 4. 1938. Plánovaný válečný stav útvaru byl 27 důstojníků, 9 rotmistrů, 390 mužů. Velikost jednotky ubytované v podzemí na obranu intervalu byla jedna rota pěchoty. V míru měla být celá osádka ubytovaná v Mírových kasárnách Rokytnice v Orlických horách a to společně se III. praporem pluku. Po válce se o pevnost starala rokytnická posádka čs. armády. Do roku 1969 byla Hanička zdrojem pitné vody pro blízkou Rokytnici. V 50. letech n.p. Kovošrot bez povolení vytrhával na objektech pancéřové zvony a kopule, na tvrzi Hanička vytrhl 7 ze 14 zvonů. Začátkem 70. let byla tvrz zpřístupněna veřejnosti a v roce 1972 zde natáčel Otakar Vávra záběry pro film „Dny zrady“. V roce 1975 byla tvrz uzavřena veřejnosti Federálním ministerstvem vnitra ČSSR, které ji chtělo přestavět na novodobý protiatomový kryt. Práce pokračovaly i po roce 1989 až do roku 1993. V roce 1993 byla označena jako nepotřebná a byla převedena do majetku Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou. Později byla pronajata městu Rokytnice a poté převedena do jejího majetku. V roce 1995 byla Hanička zpřístupněna veřejnosti. V roce 2007 byla vyhlášena kulturní památkou.

Pěchotní srub R-S 72 "Nízká" - Oboustranný pěchotní srub postavený v arabské odolnosti se střílnou pro 90 mm minomet jako součást linie těžkého opevnění spadající do 2. stavebního podúseku - Kunvald. Pěchotní srub R - S 72 byl postaven na severní hranici tehdejší Československé republiky s Německem, jako součást linie těžkého opevnění, jehož výstavba spadala do kompetence Ženijních skupinových velitelství (ŽSV). Konkrétně objekt příslušel pod správu ŽSV X v Rokytnici v Orlických horách, do 2. stavebního podúseku - Kunvald. Dvoupatrový objekt byl budován ve 2. třídě odolnosti (čelní zeď směrem k nepříteli - 175 cm, strop objektu - 150 cm, týlové zdi - 80 cm) měly odolávat zásahům dělostřeleckých granátů až do ráže 180 mm.

Pěchotní srub R-S-74 "Na holém" - Tento pevnostní objekt byl vybudován k zajištění protitankové obrany sedla v nadmořské výšce 750 metrů, jímž prochází silnice z Bartošovic v Orl. horách do Rokytnice v Orl. horách ve vzdálenosti asi šesti kilometrů od hranic, v rámci 2. podúseku linie těžkého opevnění na hřebeni Orlických hor X. ženijního skupinového velitelství (ŽSV) firmou Hlaváček a Müller z Prahy ve dnech 1. až 8. prosince 1937. Vzhledem ke svému výhodnému umístění zároveň srub sloužil jako dělostřelecká pozorovatelna pro tvrz Hanička, která se od něho nachází ve vzdálenosti asi 1,5 km severním směrem. Železobetonový pevnostní objekt byl vybudován v nejsilnější III. třídě odolnosti, používané u izolovaných pěchotních srubů, takže jeho strop je silný 250 cm, čelní zeď obrácená směrem k nepříteli 275 cm a ostatní týlové stěny 125 cm. Před čelní stěnou byla ještě předsunuta kamenná rovnanina o síle 400 cm, opatřená dále zemním záhozem, která stěnu chránila před zásahy nepřátelských dělostřeleckých granátů. Hlavní výzbroj objektu se skládala ze dvou 4cm protitankových kanonů vz. 36 spřažených s těžkým kulometem vz. 37 a ze dvou dvojčat těžkých kulometů vz. 37 ráže 7,92mm. Vedlejší výzbroj objektu tvořily čtyři lehké kulomety vz. 26 ráže 7,92mm. Po odstoupení Sudet na základě tzv. Mnichovské dohody byl srub ve dnech 2. až 8. října 1938 vyklizen a jeho veškeré zařízení a výzbroj demontovány. Poté objekt zůstal prázdný a opuštěný až do roku 1983, kdy jej převzal jako brannou základnu pro svou činnost Klub vojenství a historie Praha. Od této doby se podařilo členům klubu srub opravit a vybavit potřebným zařízením.

Pěchotní srub R-S-73 "Na okraji"- vybudován jako izolovaný dvoukřídlý oboustranný srub v rámci prvorepublikového opevnění. Odolnost: II.