Velké Dvorce - Předchůdcem vsi byl poplužní dvůr zmiňovaný v roce 1548, v roce 1591 tu stál poplužní dům s mlýnem, pilou a ovčínem a v roce 1596 se zde už zmiňuje i ves. Poplužní dvůr nahradil v té době už neobyvatelnou Přimdu. Ves a poplužní dvůr Velké Dvorce přešly z rukou Adama ze Švamberka na jeho dceru Kryzeldu, která je v roce 1606 prodává bratrům Janovi Šebestiánovi a Jiřímu Petrovi ze Švamberka, svým příbuzným. Syn Jiřího Petra panství prodává sasko-launberském knížeti Jindřichu Juliovi, který ho dál prodává Janovi Husmanovi z Najedu. Zboží se tak stává součástí tachovskému panství. Z neznámých příčin přešel na rod Lindello, který ho prodává v roce 1675 Janovi Václavu Novohradskému z Kolovrat. Ten ze vsi udělal centrum stejnojmenného statku a v roce 1690 zde založil zámek, na němž žil do počátku 18. století. Zámek měl podobu čtyřkřídlé patrové budovy se vstupem v čtyřpatrové věži umístěné v ose hlavního křídla. V roce 1750 byl zámek přestavěn a doplněn před jižním průčelím. Potomkům Jana Václava patří až do roku 1829, kdy přechází na Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat. Tento člen rodu proslul jako vzdělanec, politik, vlastenec, příznivec založení Národního muzea, kterého byl neúnavným mecenášem. Jeho smrtí, a zároveň vymřením libštejnské větve, v roce 1861 přešel majetek na linii Krakovských z Kolovrat; po smrti Leopolda Filipa Krakovského z Kolovrat v roce 1863 přešel na jeho syna Leopolda Filipa. V druhé polovině 19. století proběhla na zámku klasicistní přestavba, při které byla snesena vstupní čtyřpatrová věž, zámek byl opatřený jednoduchou fasádou a mansardovou střechou. Dalšími majiteli byli synové Leopolda Filipa Alexandr (zemřel r. 1927) a Jindřich, kterému byl po roce 1945 zámek zabaven a stal se státním majetkem. V roce 1906 zde proběhla poslední přestavba, kdy byl přistavěn balkón, terasa s balustrádou a na severovýchodním nároží polygonální věžovitá přístavba. Během první světové války je v zámku zřízen lazaret. Za druhé světové války se začíná s úpravami zámku pro ubytovnu příslušníků Hitlerjugend. Na konci války se na zámku postupně vystřídali vlasovci, později američtí vojáci. Po válce měl být v zámku zřízen domov důchodců, ale úpravy pro tento účel nebyly dokončeny. Poté zde proběhla v roce 1967 rekonstrukce střechy. Po roce 1989 je zámek navrácen Jindřichu Krakovskému z Kolovrat , který ho prodává po roce 1992. Objekt je dnes v majetku soukromé firmy a nadále chátrá.

Pevnůstky „LO vzor 37“ úseku E 22 Stříbro, byly součástí Československého opevnění z let 1936 – 1939. Opevnění byly lidově nazývány řopík (označení vzniklo ze zkratky ŘOP - Ředitelství opevňovacích prací). Tato opevnění v oblasti Stříbra byla součástí tak zvané Plzeňské čáry. V bezprostředním okolí Stříbra bylo po roce 1936 vybudováno 12 pevnůstek (LO vzor 36) a další pevnůstky (LO vzor 37) byly vybudovány po roce 1937 na spojnici Kladruby, Stříbro, Butov.

objekt LO. vz.37 E-22/24/A-180 Z
objekt LO. vz.37 E-22/21/A-160 Z
objekt LO. vz.37 E-22/20/A-140 Z

Bezdružice - Dnešní zámek stojí na místě menšího středověkého hradu, který na místě nejvyššího nároží vznikl již koncem 13. století a jehož část byla v 16. století přestavěna. Do současnosti se zachovalo nádvoří s dvěma křídly gotických budov vystavěných patrně ve 14. a 15. století. Nádvoří je přístupné průjezdem, který vznikl úpravou gotické brány. Nákladnou renesanční přestavbou prošel objekt za posledních Kolovratů a Elpognarů. Budovy kolem nádvoří byly tehdy minimálně o jedno patro vyšší. V roce 1711 je tato část zámku popisována jako značně zpustlá stavba, z níž byla stržena střecha a započalo se s jejím bouráním. Renesanční sídlo, obklopené podle starých popisů parkánem a přístupné branou přes příkop s padacím mostem, bylo vypáleno Švédy. Přestavby zahájené před rokem 1711 strhly starý goticko-renesanční objekt, který byl zčásti demolován a použit k výstavbě nových barokních částí zámku. Zámek v té době prý ještě obklopovala vysoká zedˇ s cimbuřím. Zásadní, pozdně barokní přestavbou prošel objekt v letech 1772 - 1776 za knížete Karla Tomáše Löwensteina. Tato přestavba vtiskla zámku dnešní podobu a její rozsah byl finančně velmi náročný. Potomci Löwensteinů vlastnili zámek až do konce druhé světové války. V roce 1815 strhla vichřice střechu a i s částí krovu. 19. září 1868 postoupil majitel bezdružický zámek k bezplatnému užívání rakousko-uherským úřadům. Roku 1901 byla část starého hradu zničena výstavbou vodojemu a v roce 1952 převzalo zámek ČKD Praha a upravilo jej pro rekreační účely. Poslední velká oprava proběhla v letech 1999–2015.

Slavice - Zámek nahradil starou tvrz někdy v průběhu 17. století. Poprvé je uváděn v prodejní smlouvě, kterou obec Slavice a "zámeček neboli lusthaus s parkem a ovocnou zahradou" získala Maxmiliána Terezie z Collato, rozená z Althanu. Poté získal Slavice Jan Weikard Michael Václav ze Sinzendorfu, jehož potomkové panství vlastnili do konce 18. století. Nikdy nebyl určen jako trvalé obydlí panstva, ale jako sídlo vrchnostenských úředníků a pro ubytování hostů. Klasicistní přestavbu kolem roku 1820 inicioval správce G. Grosam. Další přestavbou zámek prošel po roce 1925, po pozemkové reformě. Při této přestavbě získal zámek dnešní historizující vzhled. Přistavěna byla věž v průčelí stavby, zahradní průčelí bylo doplněno lodžií se dvěma věžemi. Tehdejší majitel v zámku soustředil významnou sbírku historického nábytku. Sbírka byla po roce 1945 rozkradena, zámek byl zestátněn, chátral a nějakou dobu dokonce sloužil jako sociální bydlení. Nyní je v soukromých rukou a dále chátrá.

Štola Svatý Gottwill - štola Gottwill, česky nazývané Boží vůle. Tato štola patří k nejdelším ve středověkém hornictví, délka chodby je 175 m.

Štola Svatá Barbora - Další štolou Centrálního stříbrského revíru je štola Sv. Barbora. Nachází se opět těsně při pravém břehu řeky Mže. Má přímo raženou chodbu v délce asi 32 m. Výška chodby je 1,5 až 1,8 m, šířka je okolo 0,5 m.

Lhotka - Původně byla ve Lhotce tvrz, posléze v jejím místě postaven barokní zámek. První písemná zmínka pochází z roku 1374, kdy byl jejím majitelem vladyka Racek. Spolehlivé zprávy jsou dochovány teprve z poloviny 16. století, kdy bylo sídlo domovem Rendlů z Úšavy. Vystřídaly se zde postupně rodiny Gutštejnů, Tuchárů, Perglarů a další. Patrová barokní budova, postavená snad Kašparem Leopoldem Perglárem kolem roku 1700, je obdélníkového tvaru s valbovou střechou. Roku 1823 byla Lhotka koupena knížetem Alfredem Windischgrätzem. Ten ji přiřadil k tachovskému panství. Zámek po válce využíván zemědělským podnikem jako sušárna brambor a kanceláře. Zámek v havarijním stavu a narušenou statikou prochazí rekonstrukcí.

Nové Sedliště - Pozdně barokní zámek v Novém Sedlišti si nechal postavit bohatý sklářský podnikatel František Koller roku 1792 poté, co zdejší panství roku 1787 koupil od Josefiny Schirndingové ze Schirndingu. Sám Koller zde pak žil do roku 1796. Poté se v držení zámku vystřídalo více nevýznamných majitelů. Po 2. světové válce ho využíval Státní statek Tachov, nyní je soukromým majetkem.

Diana u Rozvadova - Barokní lovecký zámeček Diana nechal na místě sklárny postavit František Kolowrat Libštejnský v roce 1742. Přestože neexistuje dokumentace, autorem projektu byl nejspíše Jan Blažej Santini, který pro Kolowraty přestavěl např. zámek a kostel v Rychnově nad Kněžnou. Od roku 1930 zde fungovaly Západočeské dřevařské závody Jindřicha Kolowrata, zestátněné r. 1943 a s celým panstvím převedené na Německou říši a posléze presidentským dekretem 1945 navrácené, díky prokazatelně protifašistickému postoji hraběte Jindřicha. Po roce 1948 bylo vše znárodněno a v roce 1950 závod zlikvidován a zámek přeměněn na domov důchodců. V restituci po roce 1989 se konečně majetek navrátil Kolowratům, zámek však není využit a lehce chátrá. Zámeček stojící na samotě v lese resp. anglickém parku je architektonicky složitý (což svědčí ve prospěch Santiniho autorství) s centrálním patrovým pavilonem na půdorysu rovnoramenného kříže s kupolí a postranními křídly napojenými krytými arkádovými mosty a pokračujícími do dalších příčně postavených budov. Na ústřední kupoli údajně stávala socha jelena, která dnes ovšem chybí. V kupoli, i v jiných prostorách zámku jsou údajně bohaté fresky. V aleji vedoucí k zámku stojí dřevěná kaplička svaté Žofie.

Kostel svaté Apoleny (Apolonie) je bývalý kostel, jehož ruiny se nacházejí v prostoru zaniklé osady Svatá Apolena, která stávala několik kilometrů jižně od Přimdy na Tachovsku. Kostel býval regionálním poutním místem. Roku 2007 byla jeho zřícenina prohlášena za kulturní památku. Kaple sv. Apoleny je poprvé zmiňována roku 1580, kostel byl postaven při prameni léčivé vody v roce 1670 majitelem zdejšího panství Georgem Maximilianem Lindelem. Od roku 1938 byly mše slouženy pod širým nebem, protože už tehdy byl kostel v havarijním stavu. Jeho vnitřní zařízení bylo převezeno do okolních kostelů. Okolo postupně vznikla víska, která po roce 1945 zanikla v souvislosti s vylidněním pohraniční oblasti. Kostel měl zevně obrys obdélníku, uvnitř měl půdorys kříže, s jednou věží a kupolí.

Valdorf (Walddorf) - Zámek postaven na konci 18. století jako lovecký zámeček Koců z Dobrše, původně jako přízemní kamenná stavba 16x38m ke které bylo v 19. století přistavěno dřevěné patro. Objekt byl příležitostně obýván až do roku 1945, po válce údajně vyhořel a nebyl již obnoven. Dnes patrný relikt vstupního objektu u silnice a zarostlé zříceniny obvodových zdí vlastního zámečku. Zaniklá osada se zříceninou zámku bývala součástí hraniční vsi Železná. Vesnice měla před válkou 28 chalup, po válce zůstala v podstatě nedosídlena a v 50. letech byla likvidována kvůli blízkosti hraničního pásma.

Bělá nad Radbuzou - První písemná zmínka o Bělé sice pochází z roku 1121, ale až do poloviny 16. století spadala pod Přimdu, takže zde žádné panské sídlo zřejmě nestálo. V polovině 16. století ji spolu s Újezdem Svatého Kříže odkoupili Lamingerové z Albenreuthu. V roce 1600 ji sice Rudolf II. odprodal Jeronýmovi Puchfelderovi z Presoti, ale už nedlouho poté se vrátila zpět do vlastnictví Lamingerů. Zřejmě roce 1614, patrně za Volfa Josefa Lamingera (poprvé jako majitel Bělé uváděn o rok později), byl ve městě vystavěn renesanční zámek s pivovarem. Ten ovšem v roce 1623 na základě konfiskace o majetek přišel a do majetku ho získal jeho bratr Volf Vilém Laminger. Ve stejné době došlo ke spojení se svatokřížským statkem a zámek posléze do 19. století sloužil jako sídlo panských úřadů. V průběhu své existence prošel řadou drobných úprav. V letech 1686-1796 byl v majetku Cukrů z Tamfeldu, jak dokládá erb nad vchodem do zámecké budovy. Rekonstrukci historie zámku ztěžuje nedostatek písemných pramenů. Od požáru v roce 2014 není zámek udržovaný a postupně chátrá.

Bernartice - Goticko-renesanční tvrz byla poprvé zmíněna r. 1413 jako pozůstalost Jana z Bernartic. R. 1626 byla již pustá. Dvoupatrový čtykřídlý objekt s malým nádvořím dodnes ve své hmotě obsahuje původní zdivo paláce gotické tvrze z 15. století. Ovšem jeho současná podoba je až výsledkem renesanční přestavby, z níž se už ale bohužel nedochovaly dvě polygonální věže či bašty, které původně zpevňovaly jižní a severní nároží. Stejně tak zanikl i starý vyzděný příkop, doložený ještě na konci 18. století.

Ohrada - Barokní lovecký zámek dal postavit v letech 1708–1713 kníže Schwarzenberg podle návrhu architekta Pavla Ignáce Bayera. V roce 1842 zde bylo založeno lovecké muzeum s rozsáhlými sbírkami trofejí a vycpanin a patří tak mezi naše nejstarší muzea vůbec. Vedle zámku je zoologická zahrada Hluboká, ta byla poprvé otevřena v roce 1939 jako součást sousedního zámku. Dnes má zde svůj domov okolo 350 druhů / 3000 exemplářů zvířat.

Hluboká nad Vltavou (Frauenberg, Frohnburg) - Přibližně v místech, kde stojí dnešní zámek stál dříve hrad Froburg (Frohnburg). O původu dnešního názvu zámku Hluboká se vedou dodnes spory. Jedni tvrdí, že hrad získal svůj název díky svému umístění hluboko v lesích, jiní naopak prosazují názor, že se tak stalo kvůli výstavbě na skále nad hlubokým vltavským údolím a někteří se dokonce domnívají, že název je odvozen od studně, která je na zámku hluboká snad 125 m. O prvním období stavby a o jejím založení se ví velice málo. Její vznik se datuje do poloviny 13. stol. Stavebníkem byl zřejmě český král – většina autorů soudí, že to byl král Václav I (1230-1253) a krátce po založení byl dán zástavou soudci Čéčovi z Budějovic. Další zmínka je v zápisu kronikáře, že roku 1265 král (Přemysl Otakar II. – syn Václava I., králem se stal ve 20ti letech a vládl 1253-1278) Hlubokou Čéčovi odňal. V tomto roce byly založeny České Budějovice, což je často dáváno s odnětím hradu Čéčovi do různých souvislostí. V roce 1278 získal panství Záviš z Falkenštejna spolu s rukou královy vdovy Kunhuty (druhá manželka Přemysla Otakara II.). Již od Přemysla Otakara II. patřil hrad do majetku krále a z různými přestávkami, tomu bylo i za Karla IV či Jiříka z Poděbrad až roku 1562. Roku 1562 prodal král Ferdinand I. Hlubokou do dědičného vlastnictví pánům z Hradce, kteří hrad přestavěli na renesanční zámek. S přestavbou začali již v roce 1563. Po bílé hoře byl v rukou nejprve Španělského majitele za něhož vzniklo kolem zámku nové opevnění a od roku 1661 byl zámek ve vlastnictví Schwarzenbergů. Zámek koupil Jan Adolf I. Schwarzenberg. Na přání knížete Adama Františka, Adolfova vnuka, přestavěli na počátku 18. století P. I. Bayer a jeho nástupce A. E. Martinelli zámek do podoby barokní. Ve druhé třetině 19. století se rozhodli kníže Jan Adolf II. s manželkou Eleonorou přestavět Hlubokou ještě jednou, tentokráte do podoby romantické. Projekt vypracoval architekt Franz Beer a ten také stavební práce, zahájené roku 1840, po dvacet let řídil. Staré budovy byly zbourány a místo nich nově vystavěn malebný zámek ve stylu tudorské gotiky připomínající zámek Windsor. Jeho náročnou vnější a vnitřní výzdobu dokončil roku 1871 Beerův nástupce Ferdinand Deworetzky. Schwarzenbergové zámek vlastnili po plných 286 let až do roku 1947. Bývalá jízdárna, stáje a kočárovny byly v polovině 20. století upraveny na Alšovu jihočeskou galerii se stálou expozicí jihočeského gotického umění a holandského malířství 16.-18. století a sezónními výstavami českého umění 20. století.

Myslkovice - Barokní jednokřídlový zámek z konce 17. století byl patrně postaven na místě pozdně gotické tvrze. Dnešní podoba je výsledkem pseudoslohové úpravy z 19. století. Roku 1877 koupil zámek hrabě Wratislav z Mitrovic na Dírné. Na zámku zemřel 19. srpna 1901 český politik, ekonom a vysokoškolský pedagog Josef Kaizl. V roce 1948 byl majetek rodu včetně zámku zestátněn a po roce 1989 opět postupně vrácen, včetně zámku. V roce 2006 odkoupila zámek od Eugena Wratislava obec Myslkovice. Od roku 2006 probíhá postupná obnova a úprava celého areálu. K zámku náležel poměrně prostorný hospodářský dvůr, který se rozkládal severovýchodním směrem od zámku. Z hospodářského dvora se nedochovaly žádné budovy. Poslední křídlo bylo zbouráno v dubnu 2015. Kamenná barokní kašna na nádvoří není úplně v dobrém technickém stavu. V současné době slouží zámek jako restaurace a kulturní zázemí obce.

Brandlín - Do historických listin vstupuje Brandlín ve 2. polovině 14. století, kdy se po něm psal rod, který patrně sídlil na zdejší blíže neznámé tvrzi. Po pánech z Brandlína patřilo panství od konce 15. století Olbramův ze Štěkře, kteří si v Brandlíně postavili novou renesanční tvrz. V 1. polovině 17. století patřila krátce i Hozlauerům z Hozlau a Černínům z Chudenic, později se tady majitelé střídali velmi rychle. Lze předpokládat, že každý si obydlí upravoval podle svých představ. V 18. století náležela tvrz ke zboží kláštera Zlatá Koruna a po roce 1785 ji vlastnil náboženský fond. V letech 1816 – 1845 ji spravoval Kryštof André a po něm do roku 1861 Jan Nádherný. I tito dva přispěli k přetvoření tvrze na současný zámek. Poslední přestavby jsou známy z let 1934 a 1958. Nynějším majitelem zámku (od r. 2008) je pan Petr Vojáček, který je automobilovým mistrem v závodech do vrchu a pyšnit se může vavříny i zlatem z domácích i evropských šampionátů (šestinásobný mistr republiky v závodech do vrchu a držitel tří zlatých volantů).

Zámek Dříteň - Obdélná patrová barokní budova s navazujícími hospodářskými stavbami sv. od středu obce. Původní malovecká tvrz, se ještě roku 1616 popisovala jako „starožitná, mnohými potřebami a pokoji k bytu pohodlná“, nedlouho poté však vyhořela a půl století zůstávala bez využití. Teprve v letech 1668 až 1774 byla pohořelá tvrz podle projektu Giacoma Antonia de Maggi rekonstruována na obydlí pro vrchnostenské úředníky. Později zde byla umístěna škola a po jejím přestěhování do jiné budovy v roce 1982, byl zámek prázdný. V restitucích navrácen původním majitelům a následně opět bez využití a chátrá. V r. 2010 byl zámecký areál odkoupen obcí od posledních majitelů a od roku 2011 započato s rekonstrukcí. Od roku 2014 areál příležitostně přístupný.

Tučapy - Původní tvrz se v Tučapech připomíná v roce 1404, ale ves je prokazatelně o 50 let starší. Majiteli byli drobní jihočeští šlechtici. V roce 1623 byly Tučapy zkonfiskovány Václavovi Špulířovi z Jiter, avšak jeho synové Petr a Jáchym se přiklonili ke katolicismu a statek jim byl vrácen. Poté se v držení prostřídali Obytečtí z Obytec, Matyášovci z Matyášovic a Malovcové z Malovic. V roce 1767 se novým pánem zdejšího statku stává Jiří Vavřinec z Escherichu, který provedl přestavbu tvrze na nový zámek. Po roce 1797 se zde opět vystřídalo několik prostších vlastníků. Nejvýznamnějším z nich byl určitě hrabě Bedřich Všemír Berchtold z Uherčic ( 1781 – 1876 ), který proslul jako horlivý vlastenec, lékař a cestovatel a pomáhal také založit Národní muzeum. V zámku byl umístěn domov důchodců, dnes je prázdný.

Nové Město na Moravě - Zámek v Novém Městě na Moravě nechal na místě původní tvrze vystavět Vilém Dubský z Třebomyslic v roce 1589. Z této stavby se dodnes dochoval půdorys a klenby v přízemí. Z půdorysu je zřejmé, že se jednalo o obdélníkovou stavbu s věží uprostřed. V roce 1643, když byl zámek v majetku Šimona Kratzera ze Schönsperka, ho vyloupili Švédové. Po jejich odchodu byl zámek přizpůsoben hospodářským účelům. V roce 1723 jej těžce poškodil požár a postupně pustl, až jej v roce 1745 dala představená správy nadace Miniati di Campoli přebudovat v barokním slohu. Zachován zůstal obdélníkový půdorys, ale areál byl zvětšen a rozšířen, takže vznikl čtyřkřídlý zámek. Také interiér byl zbarokizován a v předním traktu byla zřízena kaple. Přední část sloužila příležitostným pobytům představených správy nadace, zadní část se stala sídlem patrimoniálních úřadů a po roce 1848 správy velkostatku. V roce 1874 došlo k další přestavbě zámku, tentokrát ve stylu neorenesance. Tím se výrazně změnil vzhled průčelí a interiérů a střecha byla pokryta břidlicí. Dnes zde sídlí Horácká galerie. Dokumentuje dílo nejvýznamnějších osobností regionálního umění.

Podzemní pískovna Indiánka - Původ pískovny Indiánky lze odhadnout odobně jako založení dalších menších či větších povrchových a hlubinných pískoven v blízkém (podkovovitý lom Bažantnice) i vzdálenějším (celý pískovcový pás mezi Hloubětínem a Letňany) na 2. polovinu 19. století. Tedy období, kdy docházelo k masivnímu rozšiřování Prahy a potřebě stavebních hmot, mezi které patřil také místní písek. Těžba pravděpodobně skončila v polovině 20. století a objekt zůstal opuštěný a nevyužívaný až do počátku 21. století, kdy se v něm zabydlelo několik lidí bez domova. Protože postupně došlo k zavalení několika vstupů, v současné době zůstává přístupný pouze jediný. Lom v pískovcovém masivu je tvořen v zásadě jedinou chodbou, vedoucí přibližně rovnoběžně s úbočím lomu, na jeho východní straně. Tato chodba se po délce (cca 50 m) rozšiřuje do čtyř menších sálů se stropem podpřeným neodtěženými pískovcovými pilíři. Podle skupiny speleologů (Jiří Bruthans, Michal Kolčava, Štěpán Křtěnský, Petr Novák, David Kaifoš), která v roce 1994 pískovnu zaměřila, byly nazvány sály postupně Vstupní síň, Myslivecká síň a Bezdomovcova síň (poslední sál zůstal bez názvu). Z hlavní chodby o výšce okolo 2 m vybíhá nepravidelná změť slepých odboček převážně východním směrem.

Svojanov - Hrad Svojanov založil kolem roku 1224 královský purkrabí Svéslav z Bořitova. Roku 1250 je uváděn jako kastelán hradu Kuna ze Zbraslavi. Svojanov tedy patří k nejstarším kamenným hradům v našich zemích. Roku 1265 založil král Přemysl Otakar II. nedaleké královské věnné město Poličku, s jehož dějinami se historie hradu často prolínala. Král Přemysl dal hradu Svojanovu nové v té době módní německé jméno Fürstenberg (Knížecí hora), ale toto pojmenování se neujalo. Hrad tedy plnil účel strážní pevnosti a zajišťoval ochranu nad zemskou obchodní stezkou spojující Brno s Litomyšlí. Tato tepna obchodu byla později nazývána Trstenická cesta. Po smrti Přemysla Otakara II. († 1278) hrad připadl královně vdově Kunhutě. Kunhuta majetek odkázala svému druhému manželovi Záviši z Falkenštejna a synovi Ješkovi. Falkenštejn na hradě jednu dobu pobýval se svou novou ženou Alžbětou a narodil se mu zde další syn. Po Falkenštejnově popravě (1290) hrad připadl koruně. Karel IV. v návrhu zákoníku Majestas Carolina zahrnul Svojanov mezi jedenáct hradů, které nesmí být vyjmuty z majetku koruny, ale už jeho syn Zikmund za husitských válek zastavil hrad pánům z Boskovic. Hrad prošel renesanční přestavbou, poničil ho požár a Švédi v rámci bojů třicetileté války. Po rozmachu železniční dopravy v 19. století upadl význam obchodní cesty a tím i strategická výhoda hradu a celého kraje. Od roku 1910 patří městu Polička (opět po restituci 1992).

Sedlec u Kutné Hory - Původně areál cisterciáckého kláštera se středověkým jádrem a významnými stavebními fázemi až do 1. pol. 19. století. Při hlavní bráně kláštera stával kostel sv. Filipa a Jakuba, pro potřeby konvršů, tedy laických příslušníků řádu, kteří fyzickou prací zajišťovali zázemí kláštera. Podle klášterní tradice se první zmínky ke kostelu váží k roku 1267 (jednolodí s neodděleným závěrem v šířce i výšce lodi a se západní věží). K rozšíření kostela došlo někdy po roce 1389. Od severu byla přistavěna druhá loď s polygonálním závěrem. Mezi presbytáře byla ještě postavena věž. Kostel byl zrušen společně s cisterciáckým klášterem v Sedlci v roce 1783, ale zbořen byl až v roce 1817. Architektonický vývoj kostela je dnes ještě zřetelný v rámci ohradních zdí bývalého zámku v Sedlci čp. 16 v Zámecké ulici. V jižní stěně jsou patrná osekaná ukončení klenebních přípor, zazděné portálky, velký oblouk - k Božímu hrobu - a dvě okna v závěru. V severní zdi se dochoval profilovaný portál směrem ke Karneru a podokenní římsa. Středověkého původu zřejmě z první poloviny 14. století je i torzo sýpky, pozdější sladovny pivovaru. Na konci druhého desetiletí 19. století získal panství Sedlec rod Schwarzenbergů. Bedřich Karel ze Schwarzenberga nechal budovu bývalého proboštství kláštera přestavět na klasicistní zámek (kanceláře a byty panských úředníků). V držení rodu byl do roku 1945, kdy přešel na stát, který zde zřídil kanceláře státního statku. V roce 1993 získal zámek v rámci restitučních pohledávek zpět Karel Schwarzenberg.

Korouřenská štola (dědičná štola Nejsvětější Trojice, štola sv. Jana Křtitele) - V roce 1678 se uvádí u Koroužného několik důlních děl, zejména štola sv. Trojice. Stáří štoly je patrné z jejího protáhlého profilu, který svědčí o stylu ražení tzv. "sázením ohně". To znamená, že musela být ražena nejpozději v 16. století, kdy se ještě nepoužívalo střelného prachu. Od roku 1763 tu pracovala společnost pod vedením Bernarda z Kessleru. Intenzivně se tu kutalo v letech 1767-1773. Jakkoli byly práce na štole více či méně nerentabilní, pracovalo se tu ještě v 70. letech 18. století. Roku 1773 bylo rozhodnuto o ukončení prací. Ještě v rozmezí let 1807-1810 se v Koroužném pokoušel kutat hrabě Salm. Roku 1767 se štola nazývá jako Korouženská (Koroschna Stollen). Štola je dlouhá asi 104 m, začíná ve stráni, kde je ještě dnes patrný výtok důlních vod. Následuje asi 50 m dlouhý úsek, za nímž se ocitnete na křižovatce. Rovně a vlevo jsou dvě krátké rozrážky, vpravo pokračuje štola dál. Asi 77 m od ústí se nachází zatopená šachta, hluboká kolem 20 m. Už od ústí je štola zatopena vodou.