Důl Měděnec - Důl Měděnec je uzavřený železnorudný důl v Měděnci v Krušných horách. Výstavba vlastního dolu proběhla mezi lety 1960 a 1968, kdy byl v květnu uveden do provozu, přestože nebyl kompletně dokončen. Mezi lety 1968 a 1992, kdy byl v provozu, se v něm vytěžilo přibližně 2,7 miliónů tun rubaniny, což představuje asi 936 tisíc tun železa. Po určitou dobu se v něm získávaly také rudy mědi a stříbra. Po ukončení těžby kovových rud z důvodu vyčerpání ložiska v roce 1992, ještě krátkou dobu probíhala těžba muskovitu a granátů. Definitivně byla těžba zastavena v roce 1997. Celý dobývací prostor dolu tvořilo pět skarnových ložisek magnetitu: Měděnec, Měděnec-sever (mezi Měděncem a Mezilesím), Přísečnice (2,5 km severně od Měděnce), Fischer-Václav (500 metrů severovýchodně od ložiska Přísečnice) a Kovářská (severovýchodně od Kovářské). Těžba probíhala pouze na třech z nich. Hlavní ložisko Měděnec tvořila ve skarnovém tělese vyvinutá magnetitová čočka o délce až 600 metrů, šířce 300 metrů a mocnosti až 90 metrů s ortorulami v nadloží. Otevíraly ji dvě svislé jámy. Klecová jáma Měděnec vyhloubená během průzkumu Jáchymovskými doly a prohloubená do roku 1968 až do hloubky 224,5 metrů sloužila k dopravě lidí a pomocného materiálu, zatímco skipojáma vybavená těžním zařízením byla hluboká 279 metrů. Měla čtyři patra. Ze třetího vedl překop k ložisku Přísečnice a pod čtvrtým patrem se nacházela drtírna rudy. Ložisko poskytlo 85 % vytěžených surovin. V roce 1989 provedli zaměstnanci velký odstřel, který vedl k propadu nadložní klenby, v jehož důsledku se na povrchu vytvořila časem zatopená propadlina o průměru přes sto metrů. Příčinou propadu byla snaha získat větší množství rudy těžbou zásob z ochranných pilířů širokých 8–10 metrů mezi jednotlivými komorami širokými 30 metrů. Celková produkce dolu byla 2 672 000 tun rubaniny o průměrné kovnatosti 35,07 %, což odpovídá 937 000 tun kovového železa. Průměrný roční úhrn rubaniny se pohyboval kolem 110 000 tun. Hlavním produktem dolu byl železný koncentrát využívaný k výrobě surového železa nebo jako zatěžkávadlo pro uhelné úpravny. Od roku 1982 se však z doprovodného chalkopyritu vyráběl také měděný koncentrát s celkovým obsahem 323 tun mědi a 807 kg stříbra (z koncentrátu bylo získáno v Kovohutích Krompachy 752 kg stříbra). V posledních pěti letech provozu odebíral měděneckou magnetitovou drť z nejkvalitnější železné rudy podnik Výstavba jaderné elektrárny Temelín, který ji používal k výrobě těžkých betonů. Kromě rud se využíval také štěrk a zpracovávaly se zde nízkotavitelné strusky z chomutovských Válcoven trub a železáren, ze kterých se vyráběla zatěžkávadla, a pokusně také železné podíly z popílků tepelných elektráren v Prunéřově a louženců z niklové huti Sereď.

Zámek Vrskmaň

Vičice - Na konci šestnáctého století vlastnilo Vičice několik různých majitelů. Karel Hruška z Března svou část roku 1591 prodal Linhartu Štampachovi ze Štampachu, který později přikoupil ještě další část od Arnošta z Zettelbergu, a teprve Jan Jindřich ze Štampachu panství roku 1614 sjednotil, když dokoupil zbývající díl od Viléma z Doupova.Panské sídlo vzniklo ve Vičicích poměrně pozdě. August Sedláček datuje výstavbu tvrze až po roce 1609, kdy vesnici vlastnil Jan Jindřich ze Štampachu. Na štítě renesanční tvrze však býval letopočet 1598, který napovídá, že tvrz vznikla o něco dříve. Jan Jindřich ze Štampachu přišel o celý majetek v konfiskacích na konci stavovského povstání a v roce 1623 ho do zástavy získal Jaroslav Bořita z Martinic, od kterého ho koupil jeho zeť Florián Žďárský ze Žďáru. V roce 1670 byly Vičice připojeny k ahníkovskému panství, u kterého zůstaly až do zrušení poddanství. V roce 1702 zámek navštívil císař Josef I., který zde poobědval a zúčastnil se lovu v okolních lesích. Na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století zámek patřil Franzi Preidlovi a Emanuelu Karschovi, vlastníkům prunéřovského pivovaru. Po roce 1950 připadl zámecký areál státnímu statku, v jehož majetku postupně zchátral. Po roce 1990 zámek koupila březenská firma Sady a školky Vičice a zámek chátrá.

Škrle - Od začátku třináctého století patřila Škrle cisterciáckému klášteru v Oseku, u kterého zůstala s několika kratšími přestávkami až do roku 1850. Kdy zdejší tvrz vznikla a kdo ji postavil, není známo. První zmínka o ní je až z roku 1621, kdy byla po porážce stavovského povstání zkonfiskována Bohuslavu z Michalovic a vrácena klášteru v Oseku. Pak zřejmě zanikla a na jejím místě postavili cisterciáci v polovině osmnáctého století malý barokní zámek s opatskou kaplí. Jeho budova stojí dodnes u mostu přes Chomutovku. Hospodářská stavení, která na hlavní objekt navazovala, však již zmizela. Zachovaná část je dvoupodlažní a půdorys má tvar písmene "L". Průčelí zámečku je orientováno do návsi a bylo původně pětiosé. Je poměrně jednoduché s plastickým rámováním oken a bosáží nároží. Střecha byla dříve mansardová, dnes je valbová. Nad vstupem je opatský erb s písmeny "AFCO" a letopočtem 1750. Stavitelem byl pravděpodobně Jakub Schwarz z Ústí nad Labem, který v té době pro osecký klášter pracoval. Přízemí zámku má většinou křížové nebo valené klenby, patro je plochostropé. V zámečku bývaly kanceláře i byt správce statku a také hostinské pokoje pro osecké řeholníky. Během let začalo být v zámečku málo místa a byl proto roku 1841, jak to dokládá další erb, rozšířen o čtyři průčelní osy. Stavitel respektoval barokní architekturu, takže přístavba se odlišuje jen použitým materiálem. Původní stavba má všechna ostění pískovcová, u přístavby jsou ostění provedena v omítkových kašírovaných rámech. Roku 1875, kdy Škrle byla již pětadvacet let samostatnou obcí, byl obcí zámeček od kláštera odkoupen za čtyři tisíce zlatých a byla v něm zřízena místní škola. Působila v něm po dlouhé roky. V zámku byly také byty a do roku 1960 i kanceláře obecního úřadu, později národního výboru. Po roce 1948 objekt postupně chátral. V roce 1963 vzniklo v obci Myslivecké sdružení, které se později zapojilo i do obnovy a zprovoznění kulturního domu v bývalém zámečku. V sedmdesátých letech minulého století tam bylo také pohostinství. V polovině osmdesátých let byly opraveny podlahy a provedeny některé další vnitřní úpravy. Fasády a výměny oken se bývalý zámek dočkal až v roce 1999.

Blatno - Ves Blatno vznikla ve 14. století, snad současně s farním kostelem a komendou německých rytířů na pozemcích řádového statku Chomutova. Budova komendy, kde r. 1403 bydle bývalý zemský komtur Albrecht z Dubé, byla postupem času přestavěna na hrad s věží, poprvé uváděný v r. 1455. Ale již v r. 1404 převzal Blatno král Václav IV. a dal je do správy chomutovskému purkrabímu. R. 1420 dostal statek do císaře Zikmunda Vilém Zajíc z Házmburka a r. 1424 jej zapsal pánům z Plavna. Král Ladislav zastavil Blatno v r. 1454 Mikuláši Hasištejnskému z Lobkovic a r. 1455 zapsal hrad majiteli chomutovského panství Janu Caltovi z Kamenné hory, který připojil Blatno k Chomutovu. Zdejší hrad byl za neznámých okolností před r. 1460 rozbořen a opuštěn. V r. 1560 prodal chomutovské panství jeho tehdejší majitel Jan z Veitmile arcivévodovi Ferdinandovi, ponechal si však Blatno, kde zřejmě vybudoval na místě starého hradu zámek. Jeho sestry postoupily již v r. 1564 blatenský statek tehdejšímu majiteli panství Duchcova, Václavu z Lobkovic. Václavův syn Adam Havel prodal r. 1587 Blatno Bohuslavu Jáchymovi Hasištejnskému, ale ten jej vyměnil s Jiřím z Lobkovic. R. 1594 bylo veškeré jmění Jiřího z Lobkovic, obviněného a souzeného císařem Rudolfem II. pro velezradu, zkonfiskováno a až do r. 1606 jej spravovala komora. Tehdy prodal panovník červenohrádecké panství i Blatno Adamu Hrzánovi z Harasova. V těsném hospodářském i správním spojení s Červeným Hrádkem zůstal blatenský statek až do nejnovější doby. V r. 1707 se stal držitelem Červeného Hrádku a tedy i Blatna Jáchym Adam Ondřej z Lichtenštejna. Ten přistoupil ihned k likvidaci pozůstatků zámku, vypáleného a pobořeného ve třicetileté válce, a k výstavbě nového, barokního, který měl sloužil k loveckým účelům a současně za obydlí vrchního lovčího červenohrádeckého panství. Budova měla dvě křídla, tvořící v půdorysu písmeno L, hlavní - společenské a obytné a vedlejší - kratší, víceméně hospodářské, stojící na základech a sklepích bývalého hradu. V hlavním křídle byly kromě pokojů také menší sál a kaple. Zámecký objekt s prostorným nádvořím byl obehnán starým hradním příkopem. V blatenském zámku zřídil v r. 1773 rottenhanský lesmistr Jan Ignác Ehrenwerth jednoletou lesnickou školu, první na území někdejšího mocnářství, která během 18 let trvání vychovala celou řadu zdatných lesnických odborníků. Protože blatenský zámek v pozdější době zpustl a nemohl sloužit ani jako ubytovna pro lesnický personál, byl asi v 70. letech 19. století za Gottfrieda Hohenloha-Lauenburka důkladně obnoven. Tato obnova však setřela barokní charakter stavby na fasádě i v interiérech, kde se zmenšovaly místnosti a snižovaly stropy. Současně se prováděla i úprava okolí budovy; na jižní a západní straně zůstaly zachovány zbytky opevnění, tj. příkop široký približně 6 m. Po druhé světové válce využíval zmenšený zámeček do roku 1978 Lesní závod Janov, pak přešel do správy národního výboru a dnes je v něm obecní úřad.

Rokle - Klasicistní zámeček tvoří součást hospodářského dvora v severní části obce, který patřil ke kadaňským městským statkům. Postaven zřejmě koncem 18. století, v Schallerově popisu kraje z roku 1787 ještě nefiguruje. Poprvé ho dokládá katastrální mapa z roku 1842, současná podoba klasicistní z roku 1847. Po roce 1948 v majetku státu, později předán státnímu statku.

Podzemní nacistická továrna Rabštejn Janská z II. světové války s komplexy A,B,C,H. V kompelxu C je Muzeum koncentračního tábora - popisuje historii Rabštejnského údolí a komplexu. Labyrinty podzemních chodeb jsou dlouhé 4500 m. Štoly byly raženy za II. světové války vězni koncentračního tábora v letech 1944-1945. Firma WFG Bremen zde vyráběla části letadel Junkers, Messerschmidt a vrtulníky FA 223. Budování podzemní továrny si vyžádalo několik desítek životů vězňů koncentračního tábora Rabštejn. Po válce objekty převzala ČSA a sloužily jako podzemní sklad ženijního materiálu, v roce 1964 byla dokončena přestavba komplexu H na strategický sklad paliva, v roce 1968 se zde usídlila Rudá armáda až do odsunu v 90. letech, poté byl komplex armádou opuštěn, většina vnitřních nadrží byla demontována v roce 2004.

Areál bývalé plynové teplárny ve značně rozebraném stavu díky zlodějům kovů, kteří to tam vzali ve velkém s tím, že i bourali pece. Občas také místní překvapí kouř z komína, což nejsou duchové, ale prozměnu tam zloději mědi opalují kabely. Areál je v insolvenci.

Lojovice - Tvrz v Lojovicích se poprvé připomíná v r. 1509, kdy byl jejím majitelem Petr Břízský z Břízy. Manželka Jana Břízského, Anna Břízská z Losu r. 1596 odkázala svůj majetek dceři Alžbětě Beřkovské z Břízy, která se svým manželem Jindřichem Beřkovským ze Šebířova přestavěli lojovickou tvrz v renesanční sídlo. Pozůstatky tvrze jsou dodnes patrné ve zdivu pravého křídla zámku. Od roku 1622 se majitelé Lojovic rychle střídali až je r. 1710 získal lékař Jan František Löw z Erlsfeldu. Löwův syn Jan Josef započal r. 1750 s přestavbou renesanční stavby a vystavěl trojkřídlý jednopatrový barokní zámek. Byl kryt mansardovou šindelovou střechou s vykýřky. Mohutnější pravé křídlo završila věžička. Součástí novostavby byla kaple P. Marie, která zabírala větší část levého zámeckého křídla. U zámku byla zřízena zahrada obehnaná kamennou zdí. Jan Josef Löw z Erlsfeldu r. 1779 Lojovice prodal a opět se majitelé rychle střídali. Roku 1869 získal zámek továrník František Ringhoffer a zámek sloužil jako jedno ze sídel členů rodiny. Do dnešní podoby byl zámek upraven v l. 1902 – 1903, kdy byla zrušena kaple a přeměněna v obytné místnosti, šindelová krytina byla nahrazena taškovou a byla opravena barokní fasáda. Po roce 1948 zámek sloužil léčebným účelům a bylo zde umístěno jedno z oddělení fakultní nemocnice v Praze. Později zde byla umístěna léčebna drogově závislých. V současné době je zámek opraven, je v soukromých rukou.

Církvice - Zámek zde vybudoval r. 1713 Sázavský klášter, který získal Církvici před r. 1672 od majitele červenohrádeckého panství Blasia Eugena Salazara de Montealbano. Zámek byl určen pro klášterní úředníky a pro případ pobytu sázavských mnichů v Církvici. Poprvé se připomíná v polovině 18. století v tereziánském katastru jako vrchnostenský dům se čtyřmi obytnými místnostmi. V r. 1772 prodal opat Sázavského kláštera Leandr Kramář církvický dvůr se zámkem Františku Posseltovi. Od něho získal Církvici v r. 1783 Emanuel Zádubský ze Schönthalu.Tito první světští majitelé církvického statku, k němuž náležela jen jedna vesnice, přestavěli nevelký vrchnostenský dům v dnešní zámek. Z původní stavby se zachovala jen část obvodového zdiva v přizemí zámecké budovy. Při přestavbě byla zřízena v zámku i kaple, jejíž kněžiště vystupuje z jižní strany objektu. V průběhu 19. století patřil zámek řadě majitelů. Nejdéle ho vlastnila hrabata z Rummerskirchen (1814—1872). V r. 1889 koupil církvický velkostatek i se zámkem od A. Linharta hrabě Leopold ze Šternberka, majitel velkostatku v nedalekých Zásmukách. Církvický zámek přestal sloužit jako šlechtické sídlo a bydleli v něm jen šternberští hospodářští úředníci, kteří spravovali církvický dvůr. Za první pozemkové reformy v r. 1926 byl církvický dvůr rozparcelován a zámek zůstal i nadále prostou obytnou budovou. Po r. 1945 přešel do majetku státu. V současné době je ve správě MÚ Kolín a jsou v něm sklady. Pro nové využití byly upraveny jen interiéry zámku, vnější vzhled se však nezměnil.

„U Micků“- Týnec nad Sázavou - V roce 1899 na místě bývalé školy byl postaven honosný dům mlynáře a místního zastupitele Jindřicha Micky. Měšťanský dům „U Micků“, který má fasádu a východní průčelí vyzdobené freskami a sgrafity od akademického malíře V. Klusáčka. Dům byl postaven v novorenesančním slohu. Malíř Karel Klusáček(1865-1929) byl přítelem Mikoláše Alše, byl zakladatelem spolku Mánes a Volných směrů. Od poloviny 20. do konce 90. let minulého století v domě sídlila pošta. V současné době je bez využití.

Racing & Classic Expo 9.-11.11.2018, PVA Letňany.

Svébohy - Tvrz vznikla počátkem 15. století a poprvé se připomíná v roce 1411 jako majetek Petra ze Svojbohovic. Později, neznámo kdy, přešla na Pouzary z Michnic. Oldřich Pouzar si v roce 1541 nechal do zemských desek zapsat „tvrz Svébohy s dvorem poplužním a vsí celou a několik vesnic okolních.“ Toto je první písemný doklad o existenci tvrze. Po Častolarech z Dlouhé Vsi ji získal Petr Kořenský z Terešova. Ten se do její historie zapsal níže popsanou událostí o zazdění své manželky. Roku 1598 kupuje Svébohy Vincent Holzsparper z Holsteinu, který s největší pravděpodobností přistupuje k renesančnímu rozšíření dosavadní staré tvrze ( bosovaný portál ). Za účast na stavovském povstání mu byl majetek zkonfiskován a roku 1623 prodán klášteru ve Vyšším Brodě. V roce 1633 je však získávají Buquoyové, kteří Svébohy spojují s panstvím Nové Hrady a tvrz mění k hospodářským potřebám. Jednopatrová budova bývalé tvrze s dvěma bočními přístavkami ( severní zbořený ) je v současnosti v dezolátním stavu ( do první světové války zde fungoval hostinec ). Objekt v havarijním stavu a hrozí jeho celkové zřícení.

Nové Hrady - Zámek v Nových Hradech je součástí skupinky aristokratických sídel, jež byly budovány na novohradském panství v průběhu vlády šlechtického rodu Buquoy. S tímto rodem byla historie zdejšího kraje spjata po 325 let. Před příchodem Buquoyů byl na východní straně náměstí postaven „panský dům“, ve kterém od roku 1573 pobývali při svých návštěvách nových Hradů páni z Rožmberka. Protože středověký hrad ani po provedených adaptacích nevyhovoval potřebám a nárokům nových majitelů panství, rozhodla se Marie Magdalena Buquoyová přebudovat v letech 1634 – 35 právě tento panský dům. Nakonec z něho vznikla prostorná rezidence, která se stala buquoyským rodinným sídlem až do roku 1810. Začátkem 19. století byla na tehdejším východním okraji města zahájena stavba zámku, který měl nahradit již zastaralé a nevyhovující sídlo. Byl postaven podle plánů hlavního architekta Franze Werschafelda v empírovém stylu podle francouzského vzoru. Zámek tvoří trojkřídlý dvoupatrový podkovovitý komplex, ke kterému jsou na obou bocích připojeny krytým průjezdem přístavky. Budova je hlavním průčelím orientována k jihu, je dělena jedenácti okenními osami. V prvém patře je terasa, na níž vede otevřené kamenné schodiště. Mnohem bohatší severní strana s dvouramenným schodištěm a balustrádou je obrácena do navazujícího zámeckého parku. Z vnitřního vybavení zámku se do dnešní doby zachovala dispozice Zrcadlového sálu, zámeckého divadla s hledištěm pro 230 osob a zejména Modrého pavilonu, velkého okrouhlého prostoru o průměru 10 metrů, který prostupuje prvním i druhým patrem. Úprava stěn i stropu této místnosti látkovými tapetami s modrobílými pruhy vyvolává dojem vojenského stanu. Zámek byl v době svého vzniku velmi dovedně zakomponován do přírodního okolí. Z jižní stany na něj navazovala tzv. Jánská louka, která byla později rozdělena silnicí a autobusovým nádražím. Severní průčelí je obráceno do rozsáhlého zámeckého parku s jezírkem. Během další doby zámek nedoznal žádných výraznějších vnějších stavebních úprav, vyjma stavby účelových moderních pavilonů na severní straně areálu, jenž byly podřízeny funkčnímu využití stavby. Po zestátnění v roce 1945 byla na zámku nejdříve dětská ubytovna a později střední zemědělská škola, nyní v zámku sídlí Akademie věd. Vedle zámku je pracoviště Fyzikální biologie Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR.

Nové Hrady - Gotický hrad z 1. poloviny 13. století, poprvé zmiňován roku 1279. V držení Vítkovců – pánů z Landštejna, později Rožmberků. V 15. století několikrát dobyt a vypálen, v 16. století poškozen výbuchem střelného prachu a zemětřesením. Tehdy zanikl velký bergfrit, který byl vetknut do obvodové zdi. Také byl později srovnán se zemí poškozený gotický palác v jižní části dispozice. Roku 1605 opraven a mohutně opevněn. V roce 1619 hrad dobyt císařským generálem Karlem Bonaventurou Buquoyem. V majetku Buquoyského rodu až do roku 1945. Poté patřil městu a sloužil jako byty.

Tvrz Žumberk - Žumberk byl již ve 13. století centrem šlechtického statku, panské sídlo zde vzniklo nejpozději ve 14. století. V polovině 14. století drželi ves s poplužním dvorem páni z Hrádku, od poslední čtvrtiny 14. století byl jejím majitelem vladycký rod ze Žumberka, jehož nejstarší známý člen Pavlík je poprvé připomínán v roce 1383. Na konci 15. století vystavěl zřejmě Ludvík ze Žumberka novou tvrz, neboť stávající sídlo již pravděpodobně nevyhovovalo jeho nárokům. Tato tvrz se v přestavěné podobě dochovala do dnešních dnů. Páni ze Žumberka drželi ves do začátku 16. století, po nich krátce následovali páni z Rajholce a především Pouzarové z Michnic. V roce 1600 zemřel Jindřich Pouzar, jeho dědicové Dlouhoveští z Dlouhé Vsi prodali v roce 1602 statek Petru Vokovi z Rožmberka. Po něm jej od roku 1610 drželi jeho úředníci Theobald a Jan Hockové z Zweibrucku, od rozdělení majetku roku 1612 pouze Theobald. Ten byl však souzen za padělání úředních dokladů, Žumberk tedy přešel na Švamberky, dědice Rožmberků, kteří jej připojili k novohradskému panství, jež v roce 1620 získali Buquoyové.
Buquoyové žumberskou tvrz v 17. století příliš nevyužívali, v polovině 18. století již nevyhovovala jejich nárokům, takže byla využívána pro byty pro vrchnostenské zaměstnance a v roce 1817 byla prodána čtyřem poddaným, kteří si ji rozdělili.[5] Poplužní dvůr severně od budovy tvrze byl rozdělen na osm samostatných poddanských hospodářství v 80. letech 18. století, několik dalších chalup poté vzniklo i v opevněném areálu mezi kostelem a budovou tvrze a při hradbách, díky čemuž vznikl později šířený omyl o opevněné vsi. Tvrz postupně chátrala. Po roce 1945 zůstala v majetku státu, v letech 1969–1974 byla kompletně zrekonstruována, od té doby zde sídlí muzeum venkovského lidu s expozicí malovaného lidového nábytku z jižních Čech, které je doplněno o historickou část o dějinách Žumberka a okolí. Od roku 1997 bylo zrekonstruováno opevnění včetně čtyř bašt (ve dvou z nich se nachází přístupné lapidárium), pátá dochovaná bašta je v soukromém vlastnictví a byla opravena po roce 1990. Tvrz je nyní v majetku Jihočeského kraje a spravuje ji Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích.

Borovany - Borovanský klášter byl založen jako první pohusitský v Čechách v roce 1455. V letech 1760–1770 byla proboštem Augustinem Dubenským vystavěna nová honosná budova prelatury ve stylu pozdního baroka. Svému účelu však sloužila jenom krátce, neboť v roce 1785 byl klášter josefínskými reformami zrušen. V roce 1787 získali Borovany včetně bývalého kláštera Schwarzenberkové a prelaturu začali využívat jako zámek. Po druhé světové válce až do roku 1997 zde sídlila škola, po jejímž přestěhování do nového komplexu zůstal objekt prázdný a nevyužitý. V roce 2005 proběhla nákladná rekonstrukce a vrací se sem život. V prvním patře východního křídla sídlí od roku 2008 městská knihovna a v přízemí funguje kavárna.

Cuknštejn - Tvrz postavili ke sklonku 15. století vladykové z Michnic na pozemcích své tvrze Světví. Tu držel v roce 1488 Vilém z Michnic. Tehdy Cuknštejn snad ještě nestál, ale jistě byl postaven již roku 1491, kdy se Vilém psal "seděním na Cukenšteině". Vilémův strýc Oldřich Pouzar z Michnic, který přejal po jeho smrti roku 1496 všechny jeho statky, držel potom tvrz Cuknštejn s poplužním dvorem, mlýnem a vsí, vsi Světví, Kropšlák, Krncov, Konracšlák, dvůr a ves Michnice, dvůr Valtyhuf (mezi Michnicí a Rožmitálem), ves Klení s podacím, tvrz Svébohy, dvůr a ves v Třičměřích, Vesci, Pěčíně, ve Velikém Třebci dvory kmecí, vesnice Lniště a Římov, dvůr a ves Sedlec, dvory kmecí v Otěvěku, Strachovicích, Tmelnici a Kočíně. K tomu vyženil Nalžov, kde povznesl stříbrné doly a koupil zboží Olešnické. Býval úředníkem na Pražském hradě, kde dal po požáru roku 1543 zhotovit zvon do chrámu sv. Víta a jiný zvon do kostela Panny Marie před Týnem. Býval často na sněmech a různých veřejných jednáních a zemřel roku 1545 na Hradčanech, kde je také v chrámu sv. Víta pochován.

Komařice - Komařický zámek je v jádře gotickou tvrzí, jejíž přestavbou v letech 1565 – 1566 vzniklo dnešní renesanční sídlo. Tehdy Komařice patřily Kořenským z Terešova. Zámek v roce 1598 vyhořel a v roce 1621 tu opět plápolaly ohnivé plameny – do stavby totiž uhodil blesk. Kořenští zpustlý zámek raději prodali vyšebrodskému klášteru; stalo se tak roku 1623. V minulém století sloužil různým podnikům a institucím např. jako sklady, byla zde však také škola, byty či pohostinství. V restituci byl zámek navrácen rodině Chalušově. ámek je dvoupatrový objekt s jedním kratším křídlem. Přiléhající hospodářský dvůr využívalo zdejší zemědělské družstvo. Na budově lze spatřit mnoho zachovalým stavebních prvků. Vstup je orámován bosovaným portálem se znakem Jiřího Kořenského z Terešova a jeho manželky Kristýny z Dráchova. Na několika místech vidíme zbytky renesančních sgrafit. Nádvorní strana je zdobena arkádami, které však byly v 19. století zazděny. Vynikají tu ovšem sluneční hodiny jako součást fresky Panny Marie. Vížka, která zámek ukončuje na severozápadní straně, obsahovala také kapli zasvěcenou sv. Bernardovi (zřízena kolem 1650).

Olešnice - je poprvé v historických pramenech připomínána v listině datované 16. 6. 1186. V této době zde však tvrz nestála. Její založení je třeba klást do 14. století, kdy tu sídlili Koňatové z Olešnice a tvrz bývala centrem jejich malého panství. Od roku 1499 po dobu zhruba čtyřiceti let tu hospodařili Krajířové z Krajku a poté až do konfiskace po Bílé hoře rod Pouzarů z Michnic. A byli to právě oni, kteří někdy ve druhé polovině 16. století přistoupil k úpravám staré tvrze na pohodlnější renesanční zámek. Součástí byl také pivovar adaptovaný v 18. století na kostel. Vlastnické přesuny po roce 1620 sem přivedli v roce 1680 Buquoye. V roce 1727 potom zámek získalo město České Budějovice, jemuž náležel s přestávkou ve druhé polovině 20. století až do roku 2001. V budově v průběhu minulého století sídlila např. škola, různé úřady, za války tu byl krátce schován budějovický archiv. Dnes je zámek ve vlastnictví obce Olešnice a postupně se opravuje, sídlí v něm pošta a posilovna.