Racing & Classic Expo 9.-11.11.2018, PVA Letňany.

Svébohy - Tvrz vznikla počátkem 15. století a poprvé se připomíná v roce 1411 jako majetek Petra ze Svojbohovic. Později, neznámo kdy, přešla na Pouzary z Michnic. Oldřich Pouzar si v roce 1541 nechal do zemských desek zapsat „tvrz Svébohy s dvorem poplužním a vsí celou a několik vesnic okolních.“ Toto je první písemný doklad o existenci tvrze. Po Častolarech z Dlouhé Vsi ji získal Petr Kořenský z Terešova. Ten se do její historie zapsal níže popsanou událostí o zazdění své manželky. Roku 1598 kupuje Svébohy Vincent Holzsparper z Holsteinu, který s největší pravděpodobností přistupuje k renesančnímu rozšíření dosavadní staré tvrze ( bosovaný portál ). Za účast na stavovském povstání mu byl majetek zkonfiskován a roku 1623 prodán klášteru ve Vyšším Brodě. V roce 1633 je však získávají Buquoyové, kteří Svébohy spojují s panstvím Nové Hrady a tvrz mění k hospodářským potřebám. Jednopatrová budova bývalé tvrze s dvěma bočními přístavkami ( severní zbořený ) je v současnosti v dezolátním stavu ( do první světové války zde fungoval hostinec ). Objekt v havarijním stavu a hrozí jeho celkové zřícení.

Nové Hrady - Zámek v Nových Hradech je součástí skupinky aristokratických sídel, jež byly budovány na novohradském panství v průběhu vlády šlechtického rodu Buquoy. S tímto rodem byla historie zdejšího kraje spjata po 325 let. Před příchodem Buquoyů byl na východní straně náměstí postaven „panský dům“, ve kterém od roku 1573 pobývali při svých návštěvách nových Hradů páni z Rožmberka. Protože středověký hrad ani po provedených adaptacích nevyhovoval potřebám a nárokům nových majitelů panství, rozhodla se Marie Magdalena Buquoyová přebudovat v letech 1634 – 35 právě tento panský dům. Nakonec z něho vznikla prostorná rezidence, která se stala buquoyským rodinným sídlem až do roku 1810. Začátkem 19. století byla na tehdejším východním okraji města zahájena stavba zámku, který měl nahradit již zastaralé a nevyhovující sídlo. Byl postaven podle plánů hlavního architekta Franze Werschafelda v empírovém stylu podle francouzského vzoru. Zámek tvoří trojkřídlý dvoupatrový podkovovitý komplex, ke kterému jsou na obou bocích připojeny krytým průjezdem přístavky. Budova je hlavním průčelím orientována k jihu, je dělena jedenácti okenními osami. V prvém patře je terasa, na níž vede otevřené kamenné schodiště. Mnohem bohatší severní strana s dvouramenným schodištěm a balustrádou je obrácena do navazujícího zámeckého parku. Z vnitřního vybavení zámku se do dnešní doby zachovala dispozice Zrcadlového sálu, zámeckého divadla s hledištěm pro 230 osob a zejména Modrého pavilonu, velkého okrouhlého prostoru o průměru 10 metrů, který prostupuje prvním i druhým patrem. Úprava stěn i stropu této místnosti látkovými tapetami s modrobílými pruhy vyvolává dojem vojenského stanu. Zámek byl v době svého vzniku velmi dovedně zakomponován do přírodního okolí. Z jižní stany na něj navazovala tzv. Jánská louka, která byla později rozdělena silnicí a autobusovým nádražím. Severní průčelí je obráceno do rozsáhlého zámeckého parku s jezírkem. Během další doby zámek nedoznal žádných výraznějších vnějších stavebních úprav, vyjma stavby účelových moderních pavilonů na severní straně areálu, jenž byly podřízeny funkčnímu využití stavby. Po zestátnění v roce 1945 byla na zámku nejdříve dětská ubytovna a později střední zemědělská škola, nyní v zámku sídlí Akademie věd. Vedle zámku je pracoviště Fyzikální biologie Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR.

Nové Hrady - Gotický hrad z 1. poloviny 13. století, poprvé zmiňován roku 1279. V držení Vítkovců – pánů z Landštejna, později Rožmberků. V 15. století několikrát dobyt a vypálen, v 16. století poškozen výbuchem střelného prachu a zemětřesením. Tehdy zanikl velký bergfrit, který byl vetknut do obvodové zdi. Také byl později srovnán se zemí poškozený gotický palác v jižní části dispozice. Roku 1605 opraven a mohutně opevněn. V roce 1619 hrad dobyt císařským generálem Karlem Bonaventurou Buquoyem. V majetku Buquoyského rodu až do roku 1945. Poté patřil městu a sloužil jako byty.

Tvrz Žumberk - Žumberk byl již ve 13. století centrem šlechtického statku, panské sídlo zde vzniklo nejpozději ve 14. století. V polovině 14. století drželi ves s poplužním dvorem páni z Hrádku, od poslední čtvrtiny 14. století byl jejím majitelem vladycký rod ze Žumberka, jehož nejstarší známý člen Pavlík je poprvé připomínán v roce 1383. Na konci 15. století vystavěl zřejmě Ludvík ze Žumberka novou tvrz, neboť stávající sídlo již pravděpodobně nevyhovovalo jeho nárokům. Tato tvrz se v přestavěné podobě dochovala do dnešních dnů. Páni ze Žumberka drželi ves do začátku 16. století, po nich krátce následovali páni z Rajholce a především Pouzarové z Michnic. V roce 1600 zemřel Jindřich Pouzar, jeho dědicové Dlouhoveští z Dlouhé Vsi prodali v roce 1602 statek Petru Vokovi z Rožmberka. Po něm jej od roku 1610 drželi jeho úředníci Theobald a Jan Hockové z Zweibrucku, od rozdělení majetku roku 1612 pouze Theobald. Ten byl však souzen za padělání úředních dokladů, Žumberk tedy přešel na Švamberky, dědice Rožmberků, kteří jej připojili k novohradskému panství, jež v roce 1620 získali Buquoyové.
Buquoyové žumberskou tvrz v 17. století příliš nevyužívali, v polovině 18. století již nevyhovovala jejich nárokům, takže byla využívána pro byty pro vrchnostenské zaměstnance a v roce 1817 byla prodána čtyřem poddaným, kteří si ji rozdělili.[5] Poplužní dvůr severně od budovy tvrze byl rozdělen na osm samostatných poddanských hospodářství v 80. letech 18. století, několik dalších chalup poté vzniklo i v opevněném areálu mezi kostelem a budovou tvrze a při hradbách, díky čemuž vznikl později šířený omyl o opevněné vsi. Tvrz postupně chátrala. Po roce 1945 zůstala v majetku státu, v letech 1969–1974 byla kompletně zrekonstruována, od té doby zde sídlí muzeum venkovského lidu s expozicí malovaného lidového nábytku z jižních Čech, které je doplněno o historickou část o dějinách Žumberka a okolí. Od roku 1997 bylo zrekonstruováno opevnění včetně čtyř bašt (ve dvou z nich se nachází přístupné lapidárium), pátá dochovaná bašta je v soukromém vlastnictví a byla opravena po roce 1990. Tvrz je nyní v majetku Jihočeského kraje a spravuje ji Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích.

Borovany - Borovanský klášter byl založen jako první pohusitský v Čechách v roce 1455. V letech 1760–1770 byla proboštem Augustinem Dubenským vystavěna nová honosná budova prelatury ve stylu pozdního baroka. Svému účelu však sloužila jenom krátce, neboť v roce 1785 byl klášter josefínskými reformami zrušen. V roce 1787 získali Borovany včetně bývalého kláštera Schwarzenberkové a prelaturu začali využívat jako zámek. Po druhé světové válce až do roku 1997 zde sídlila škola, po jejímž přestěhování do nového komplexu zůstal objekt prázdný a nevyužitý. V roce 2005 proběhla nákladná rekonstrukce a vrací se sem život. V prvním patře východního křídla sídlí od roku 2008 městská knihovna a v přízemí funguje kavárna.

Cuknštejn - Tvrz postavili ke sklonku 15. století vladykové z Michnic na pozemcích své tvrze Světví. Tu držel v roce 1488 Vilém z Michnic. Tehdy Cuknštejn snad ještě nestál, ale jistě byl postaven již roku 1491, kdy se Vilém psal "seděním na Cukenšteině". Vilémův strýc Oldřich Pouzar z Michnic, který přejal po jeho smrti roku 1496 všechny jeho statky, držel potom tvrz Cuknštejn s poplužním dvorem, mlýnem a vsí, vsi Světví, Kropšlák, Krncov, Konracšlák, dvůr a ves Michnice, dvůr Valtyhuf (mezi Michnicí a Rožmitálem), ves Klení s podacím, tvrz Svébohy, dvůr a ves v Třičměřích, Vesci, Pěčíně, ve Velikém Třebci dvory kmecí, vesnice Lniště a Římov, dvůr a ves Sedlec, dvory kmecí v Otěvěku, Strachovicích, Tmelnici a Kočíně. K tomu vyženil Nalžov, kde povznesl stříbrné doly a koupil zboží Olešnické. Býval úředníkem na Pražském hradě, kde dal po požáru roku 1543 zhotovit zvon do chrámu sv. Víta a jiný zvon do kostela Panny Marie před Týnem. Býval často na sněmech a různých veřejných jednáních a zemřel roku 1545 na Hradčanech, kde je také v chrámu sv. Víta pochován.

Komařice - Komařický zámek je v jádře gotickou tvrzí, jejíž přestavbou v letech 1565 – 1566 vzniklo dnešní renesanční sídlo. Tehdy Komařice patřily Kořenským z Terešova. Zámek v roce 1598 vyhořel a v roce 1621 tu opět plápolaly ohnivé plameny – do stavby totiž uhodil blesk. Kořenští zpustlý zámek raději prodali vyšebrodskému klášteru; stalo se tak roku 1623. V minulém století sloužil různým podnikům a institucím např. jako sklady, byla zde však také škola, byty či pohostinství. V restituci byl zámek navrácen rodině Chalušově. ámek je dvoupatrový objekt s jedním kratším křídlem. Přiléhající hospodářský dvůr využívalo zdejší zemědělské družstvo. Na budově lze spatřit mnoho zachovalým stavebních prvků. Vstup je orámován bosovaným portálem se znakem Jiřího Kořenského z Terešova a jeho manželky Kristýny z Dráchova. Na několika místech vidíme zbytky renesančních sgrafit. Nádvorní strana je zdobena arkádami, které však byly v 19. století zazděny. Vynikají tu ovšem sluneční hodiny jako součást fresky Panny Marie. Vížka, která zámek ukončuje na severozápadní straně, obsahovala také kapli zasvěcenou sv. Bernardovi (zřízena kolem 1650).

Olešnice - je poprvé v historických pramenech připomínána v listině datované 16. 6. 1186. V této době zde však tvrz nestála. Její založení je třeba klást do 14. století, kdy tu sídlili Koňatové z Olešnice a tvrz bývala centrem jejich malého panství. Od roku 1499 po dobu zhruba čtyřiceti let tu hospodařili Krajířové z Krajku a poté až do konfiskace po Bílé hoře rod Pouzarů z Michnic. A byli to právě oni, kteří někdy ve druhé polovině 16. století přistoupil k úpravám staré tvrze na pohodlnější renesanční zámek. Součástí byl také pivovar adaptovaný v 18. století na kostel. Vlastnické přesuny po roce 1620 sem přivedli v roce 1680 Buquoye. V roce 1727 potom zámek získalo město České Budějovice, jemuž náležel s přestávkou ve druhé polovině 20. století až do roku 2001. V budově v průběhu minulého století sídlila např. škola, různé úřady, za války tu byl krátce schován budějovický archiv. Dnes je zámek ve vlastnictví obce Olešnice a postupně se opravuje, sídlí v něm pošta a posilovna.

Ostrolovský Újezd - Krátce před r. 1569 koupil Újezdec (s Dvorcem) od Petra Boubínského z Újezda Kryštof Kořenský z Terešova a vystavěl si v Újezdci renesanční tvrz. Při dělení jeho pozůstalosti převzal Újezdec jeho syn Vilém. Vdova po něm Lidmila Kořenská z Vlčkovic koupila v r. 1613 tvrz s dvorem a pivovarem a vesnice Újezdec, Čeřejov, Rankov a Jedovary. Roku 1614 se stal majitelem statku Lidmilin druhý manžel Lukáš Kořenský z Terešova. Po jeho smrti (1640) získal statek jeho synovec Václav František a po něm v r. 1681 jeho mladší syn Jan Lukáš. Od něho koupilo Újezdec r. 1692 město Budějovice. V kupní smlouvě se tvrz neuvádí. Na začátku 18. století byla renesanční tvrz přestavěna na barokní zámeček. V roce 1711 byl k němu přistavěn špýchar. Zámeček stojí na začátku obce při silnici. Je to patrové, dvoukřídlé stavení se sedlovými střechami a s průčelím obráceným k jihu, s bosovanými nárožími, stavebně nevýznamné. Na zdech zbytky sgrafitové výzdoby. Uprostřed dvou oken v patře je štukový oválný rám, freska se nedochovala (při opravě fasády nahrazena novou). Vstupní pravoúhlý kamenný portál s mělce profilovaným ostěním. Pozdější přístavek na západní straně je zajištěn opěráky. Po 2. světové válce sloužil zámeček postupně jako škola, pak jako skladiště a počátkem posledního desetiletí 20. století byl prázdný, neudržovaný. O roku 2002 v soukromém vlastnictví a postupně opravován.

Poříčí - Boršov nad Vltavou - První připomínka na Poříčí je z přelomu 14. a 15. stol. kdy se uvádí Bušek z Poříčí a později jeho bratr Jindra. V průběhu 15. a 16. století se na Poříčí vystřídala řada držitelů. Tvrz je prvně doložena v r. 1562, kdy ji Blažej z Pibru prodal Janu Kolikrejtarovi z Kolikrejtu. Od r. 1596 byl majitelem Štěpán Vamberecký z Rohatce a r. 1617 jej koupil Jan Vrábský Tluksa z Vrábí. Majetek mu byl však po Bílé hoře konfiskován a Poříčí získal dominikánský klášter v Budějovicích. V pol. 17.stol. dominikáni přestavěli původní tvrz na zámek. Po zrušení kláštera v r. 1785 spravoval zámek náboženský fond a v r. 1794 byl prodán Václavu Dannerovi. Další majitelé pocházeli vesměs z řad budějovických měšťanů. V druhé pol. 20. stol. sloužil zámek jako byty. Po roce byl zámek dlouhá léta opuštěný a chátral, nepomohla ani nešťastná privatizace a několikeré úvěrové podvody. V roce 2018 nový rakouský majitel zahájil celkovou rekonstrukci, po jejímž dokončení mají na zámku být byty (zčásti startovací pro děti z dětského domova) a komunitní centrum pro obec a okolí.

Součástí oslav 100. výročí vzniku Československa je výstava na Letné. K vidění byla armádní technika ze současnosti i minulosti, stejně jako technika hasičů, policistů či záchranářů.

Ohňostroj Společné století - Oslavy 100 let vyniku republiky, 28.10.2018 v 19:18, doba trvání 10 minut a 10 sekund.

V pasáži Černá růže v centru Prahy se koná malá výstava veteránů jako upoutávka na sraz vozů Rolls-Royce & Bentley, který se koná 18.5.2019 v Dubči a na akci Veteráni pod zámkem 25.5.2019 u zámku v Dobřichovicích. Na auta se můžete podívat do 1. listopadu.

Legiovlak je ambiciózní projekt Československé obce legionářské, který si předsevzal vytvořit věrnou repliku legionářského vlaku z období let 1918–1920, kdy na Transsibiřské magistrále v Rusku probíhaly válečné operace čs. legií. Vlak křižuje od května 2015 celou Českou republiku a jeho cesta skončí až v roce 2020.

Svatá Hora - je významný barokní areál a poutní místo na vrchu (586 m) u Příbrami. Areál Svaté Hory tvoří obdélný komplex ambitů o rozměrech 80 × 72 m se čtyřmi kaplemi v rozích, uvnitř na vysoké kamenné terase stojí původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, přestavěný a rozšířený v letech 1660–1673 za účasti architekta Carla Luraga. K severnímu křídlu ambitů přiléhá bývalá jezuitská rezidence a klášter a od severozápadního rohu komplexu vedou do Příbrami kryté schody. V letech 2015 a 2016 prošla Svatá Hora rozsáhlou rekonstrukcí. Součástí poutního komplexu je budova kláštera, původně postavená jako residence jezuitů. Dnes zde žije komunita Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristé), kteří tu mají provincialát a starají se o duchovní správu místa a několika farností v okolí. Pramen v blízkosti poutního kostela naznačuje, že místo bylo cílem poutí velmi dávno. Roku 1348 daroval Karel IV. Příbram pražskému arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic, který zde prý často pobýval. S tím patrně souvisí stavba původního kostelíka i soška, která byla v kapli jeho hradu v Příbrami. Když byl hrad 1574 zbořen, dostala se do měšťanských rukou. Za třicetileté války byla Příbram silně zpustošena a po roce 1620 se v Příbrami usadili jezuité, kteří sošku přenesli na Svatou Horu. Od roku 1648 byl poutní areál velkoryse přestavěn pod vedením C. Luraga a protože byl cílem velkých poutí, byl různě přestavován a upravován až do 20. století. V roce 1732 byla Svatá Hora místem velké barokní slavnosti, když byla poutní socha Panny Marie Svatohorské slavnostně korunována. Po bitvě na Bílé hoře se novým držitelem konfiskovaného panství v nedaleké Březnici stal Přibík Jeníšek z Újezda, který v rámci rekatolizace přivedl do města jezuity. Ti zde nechali postavit rezidenci, spravovali poutní místo na Svaté Hoře, pořádali poutě a roku 1649 nechali podél cesty do Příbrami vystavět 16 křížů ve vzdálenosti od sebe 1 km. Později byly na místě křížů vystavěny oboustranné výklenkové kaple, ve kterých byly obrazy znázorňující tajemství růžence (radostný, bolestný a slavný). Těchto kaplí se dochovalo osm. Cesta z Březnice na Svatou Horu vedla od kostela svatého Františka Xaverského a svatého Ignáce z Loyoly přes kamenný most, kde stojí první kaple v řadě. Druhá kaple stojí na okraji města u silnice směrem na Chrást. Ta byla opravena v roce 1929 a je ozdobena keramickými reliéfy Václava Fürsta. K 1. lednu 1965 byla prohlášena kulturní památkou. Poutní cesta dál vedla na Modřovice, Třebsko, Narysov a Zdaboř do Příbrami a na Svatou Horu. Dochované jsou dále kaple v řadě třetí až sedmá, a pak ještě devátá, která je v obci Třebsko. Císař Josef II. sice pouti zakázal, zákaz se však nepodařilo prosadit a koncem 19. století zde bývalo o hlavní poutní slavnosti 7. července 20 až 25 tisíc poutníků. Roku 1861 byl areál předán redemptoristům, kteří zde s výjimkou let 1950–1990 působí dodnes.Změna politické situace po roce 1948 a s ní související pronásledování katolické církve se projevila i na poklesu počtu poutníků. Zatímco ještě v roce 1948 připutovalo 80 000 poutníků, tak o čtyři roky později v roce 1952 to už bylo jen 5000 poutníků. Celý areál poutního místa vyžadoval v průběhu věků soustavnou péči a několikrát i velkou opravu či rekonstrukci. Mnoho se podařilo zachránit a udržet až do naší doby, mnohé vzalo za své jako např. nástěnné malby na východní, Pražské bráně z roku 1732. 27. dubna 1978 v odpoledních hodinách vypukl na Svaté Hoře veliký požár, který zcela zničil střechu kláštera, proboštství a severní části ambitů včetně věže s hodinami; velmi byly poškozeny i věže nad kaplí Mníšeckou a Plzeňskou a stejně tak i nástropní malby této části ambitů. Kromě těchto maleb bylo vše obnoveno do roku 1982 (k 250. výročí korunovace milostné sošky Panny Marie). Nástěnné malby v ambitech se vzhledem k povětrnostním podmínkám udržují jen s největším úsilím a vysokými náklady. Restaurátorské práce jsou zde prováděny soustavně, nejnovější úpravu dostala bazilika v roce 1988, kdy byla podle návrhu akad. arch. Josefa Vlčka položena nová mramorová podlaha, instalován nový oltář, křeslo, ambon i osvětlovací tělesa a znovu osazen nákladně zrestaurovaný slavný Stříbrný oltář. Od 24. března 1990 je duchovní správa Svaté Hory opět svěřena kněžím Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele – redemptoristům. Prvním administrátorem a zároveň rektorem kláštera byl P. Josef Břicháček. Zároveň se stala Svatá Hora sídlem provinciála redemptoristů. Roku 1993 byly zrekonstruovány Svatohorské schody, které byly v podstatě zříceninou, protože od Druhé světové války nebyly udržovány a navíc byly poničeny požárem. Bohužel, dnes je jejich největším nepřítelem vandalismus. Dalšími velkými událostmi posledního desetiletí 20. století byla oslava 650. výročí milostné sošky Panny Marie Svatohorské v roce 1998 a setkání mládeže českých a moravských diecézí v srpnu 1999. V době své mise navštěvoval velmi často Svatou Horu apoštolský nuncius v Československu (1990 – 1992) a v České republice (1993 – 2001) arcibiskup Giovanni Coppa.Po pádu komunismu navštěvují Svatou Horu poutníci a turisté z celého světa.

Carbonia Cup - Autodrom Most - 14.10. 2018

Vršovice u Loun - Zámek byl vybudován někdy po roce 1628 na místě původní tvrze bratry Volfem Illburkem a Vilémem z Vřesovic. Před zámeckou budovou tehdy vzniklo nádvoří, obestavěné hospodářskými budovami dvora, do něhož se vcházelo branou. Druhá brána vedla do zámku a byly na ní erby Vřesovců. Po Volfově smrti v r. 1634 musel Vilém Vršovice pro dluhy prodat své největší véřitelce Benigně Kateřině z Lobkovic. Po ní je zdědil její vnuk polní maršál Adam z Pappenheimu, který zahynul v r. 1647 v souboji u Prahy. Jeho vdova Marie Estera prodala Vršovice r. 1663 za 42 000 zlatých Sylvii Kateřině z Badenu. Z té doby se zachoval popis zámku. Byla to budova stavěná do čtverce, v přízemí měla osm místností a tří klenuté sklepy, v patře předsíň, komnatu s komorou, světnici s komorou, kabinet, velkou jídelnu a kapli. Na štukových stropech byla fresková malba. Za jídelnou zůstalo ještě několik nedokončených a nezařízených světnic. Pod šindelovou střechou bylo devět místností pro čeleď. Nad hlavní branou do zámeckého dvora stála věž s barokní bání, pobitá plechem. Panství spravoval hejtman, který sídlil na zámku. Rod z Badenu vlastnil vršovické panství přes sto let. V letech 1735–1736 dal Ludvík Jiří z Badenu zámek dostavět a všech dvaadvacet světnic v zámku vybavit novým nábytkem. V sedmileté válce a ve válce o bavorské dědictví byl zámek několikrát obsazen pruskými vojsky (1757, 1759, 1762). Kromě výpalného a rekvizic však větší škody neutrpěl. Vršovický zámek býval svědkem velkých a hlučných honů, které pořádali nejprve markrabata z Badenu a po nich Schwarzenberkové. Ludvík Jiří z Badenu založil v okolí Vršovic bažantnice, v nichž se chovaly tisíce bažantů. Po jeho smrti zdědila Vršovice r. 1761 Alžběta Augusta, rozená ze Schwarzenberka, která je postoupila v r. 1783 knížeti Janu ze Schwarzenberka. Schwarzenberkové drželi zámek s vršovickým dvorem až do první pozemkové reformy v r. 1924. Tehdy byl vytvořen z vršovického dvora zbytkový statek. Po r. 1945 se stal majitelem zámku MNV ve Vršovicích a zámek sloužil bytovým účelům. Zámek je v soukromých rukou a chátrá, vlastníkem je majitel pohřební služby a chce tam udělat muzeum pohřebnictví (nejspíše jen v opravované budově v předzámčí).

Podzimní sraz Rolls-Royce & Bentley clubu + Lotus Club CZ a přátelé 13.10.2018. Prohlídka sbírky vozů člena RR&B clubu v Libereckém Technickém muzeu, zámek Hrubá skála, Mariánská vyhlídka, projíždka českým rájem s cílem v Sobotce.

Klášter a zámek v Doksanech - Ženská premonstránská kanonie v Doksanech vznikla v těsné souvislosti se založením mužského konventu téhož řádu v Praze na Strahově. Byl vysloven předpoklad, že následnost nebo dokonce současnost obou založení byla odvozena z příkladu mateřské kanonie ve Steifeldu. Stejně jako v případě Strahova jsou zakladateli kláštera v Doksanech kníže Vladislav II. a jeho manželka Gertruda. Vladislav II. povolal první konvent premonstrátek z Dünwaldu v diecézi Kolín nad Rýnem. V polovině XII. století již konvent v Doksanech působil a po smrti Vladislavovy manželky kněžny Gertrudy, kníže poslal do doksanské kanonie dceru Anežku.Položení základního kamene se uskutečnilo v r. 1144. V r.1185/86 bylo dokončeno obvodové zdivo lodi. Existenci chóru dokazuje záznam kronikáře Vincentia o uložení ostatků Jindřicha Břetislava do doksanské baziliky. Konventní budovy umístěny na jih od baziliky. Dokládá to existence portálu v západní zdi jižního ramene transeptu, kterým se vstupovalo do ambitu. Následovaly škody za vlády Přemysla Otakara I. i ve zlých dobách po smrti Přemysla Otakara II. Budovy konventu byly opraveny až v letech 1300 - 1305. Další poničení následovalo poničení následovalo za husitské revoluce v r.1421. V r.1426 se několik řeholnic vrátilo, přesto v r. 1436 nařídil císař Zikmund zabrání několika statků, které byly majetkem kláštera. Teprve Ladislav Pohrobek povolil zpětné získání majetku, jiný panovník, Vladislav Jagellonský, dával opět majetek kláštera do zástavy. Větší úpravy kostela a jeho znovuvysvěcení se uskutečnilo v r.1522, ale na dalších úpravách se pracovalo i v osmdesátých letech XVI. století. Během třicetileté války byl klášter několikrát vydrancován. V r. 1626 dostaly své statky, zastavené Vladislavem Jagellonským premonstrátky zpět. V zahradě nalezený kámen s letopočtem 1628 určuje dobu, v níž byl prodloužen a nově zaklenut presbytář. V r. 1630 papež Urban III. povoluje doksanským proboštům nosit mitru. Doksanští probošti byli od r.1628 členy českého sněmu a od r.1738 měli titul opata. V r. 1667 byla dokončena budova jižně od kostela – má půdorys L. Největší zásluhu o nový rozkvět v této době má probošt Josef Míka (1669 – 1733). Ten nechal upravit klášterní chrám do dnešní podoby a opatřil velkou část jeho výzdoby. Rovněž dal přestavět nynější hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla, nechal postavit provisoriát a mimo jiné sepsal i dějiny kláštera. Klášter opět utrpěl za pruských válek a r. 1778 byl dokonce poškozen dělostřelbou. Nemovitosti patřící klášteru byly po jeho zrušení v r. 1782 odevzdány do správy náboženského fondu. Prelatury a konventu bylo využito jako vojenské nemocnice, později jako kasáren. Klášterní chrám Narození Panny Marie se stal farním kostelem. V létech 1790 – 1798 měla panství v nájmu od náboženského fondu kněžna Terezie Poniatowská, rozená Kinská. Prelaturu upravila jako panské sídlo a při východním okraji obce postavila zámeček Terespol. Roku 1799 koupil panství vídeňský obchodní dům Ochs Geymüller, který je r.1804 prodal bohatému pražskému měšťanu Janu Antonínu Lexovi, od r. 1799 šlechtici, jehož rodu, zvanému z Ährenthalu, patřilo panství do r.1945. Po skončení II. světové války doksanské panství připadlo Státnímu statku v Roudnici nad Labem. Budovy doksanského památkového objektu se dostaly do správy tohoto statku a do jeho užívání. Klášterní chrám a farní úřad zůstaly majetkem církve. Po r. 1989 zůstaly nemovitosti po Státním statku ve správě Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem – zejména někdejší konvent a prelatura. Přiléhající budovy k bazilice po renovaci s částí konventu na východní straně od baziliky s přiléhající zahradou se staly opět klášterem premonstrátek. Více detailní popis areálu: http://www.ceskestredohori.cz/clanky/nkp-klaster-doksany.htm