Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 
JP - Všechny fotografie jsou chráněny autorskými právy a jejich další použití, či šíření bez mého svolení je trestné. Popisy míst většinou převzaty z www.hrady.cz. Ja fotky nekomprimuju, to dela pak samo rajce. :( Kdo má o nějakou fotku v normální kvalitě zájem, nechť se ozve, domluva možná. :) Díky za návštěvu. :)

reklama

stepanov  1
5 fotek, 13.12.2017, 67 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Štěpánov - V roce 1699 koupil Štěpánov Augustin Voračický z Paběnic, stal se opět centrem samostatného panství, kterým byl i za dalších majitelů až do roku 1744. Vyvstala tak potřeba nového panského sídla, někdy v rozmezí těchto 45 let byl nejspíše postaven zajímavý vrcholně barokní zámek. Stavbu tvoří dvě na sebe kolmá křídla, do jejichž vnitřního koutu byl vložen čtvrtkruhový hlavní sál. Roku 1744 koupil Štěpánov Jan Václav Leveneur z Grünwallu, který jej přičlenil k nedalekému Studenci, jehož osudy Štěpánov nadále sdílel. Zámek přestal být sídlem panstva, zařízení bylo odvezeno. Leveneurové drželi studenecké panství až do poloviny 19. století. Roku 1867 koupil panství Filip Goldreich později povýšený do šlechtického stavu s přídomkem "z Bronnecku". Barokní podoba zámku byla z části smazána při modernizaci zámku ve druhé polovině 19. století. Další rozsáhlé stavební úpravy zámku proběhly v roce 1936 a jeho podoba se z té doby dochovala dodnes. V roce 1949 byl zámek konfiskován a majitelé i využití zámku se střídalo. Posledním takovým uživatelem bylo odloučené pracoviště Středního odborného učiliště technického Chotěboř. V devadesátých letech 20.století byly upraveny interiéry zámku a v současné době je zámek na prodej.
9 fotek, 13.12.2017, 46 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Svobodné Hamry - Počátkem 17. století postavili Sobkové z Kornic poblíž svých železných hamrů jednoduchou pozdně renesanční tvrz. Po smrti Jana Sobka připadly Hamry císaři a během dalšího století se majitelé střídali, až ves s tvrzí roku 1769 koupil Jan Norbert z Pöttingu, jehož potomci je drželi až do roku 1801. Majitelé se opět několikrát vystřídali, až Hamry roku 1860 koupila rodina Nevolů. Po požáru roku 1894 byl zámek novobarokně přestavěn. Roku 1950 zámek i s dvorem převzalo místní JZD, r. 1969 přešel do majetku obce, která jej po roce 1972 rekonstruovala. Zámek se stal součástí skanzenu Veselý kopec.
nasavrky  2
11 fotek, 13.12.2017, 53 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Nasavrky - Tvrz je poprvé připomíná v r. 1545, kdy byla v držení Magdalény a Mikuláše Běškovce z Běškovic. V roce 1585 koupil panství Jan Kekula ze Stradonic. Po jeho smrti se jeho žena znovu provdala za Václava Zárubu z Hustířan. V té době, někdy okolo roku 1600 došlo také k úpravě tvrze na renesanční zámek. Roku 1622 byl statek konfiskován a prodán císařskému důstojníkovi Františkovi de Couriers. Později získali panství Schönfeldové. Dcera Josefa Františka ze Schönfeldu se provdala za Jana Adama Auersperka. V té době již zámek nesloužil jako rodinné sídlo a také byl v minulosti poškozen požárem, proto roku 1757 nechal Jan Adam zámek upravit a zřídil v něm správu panství. V roce 1849 po zrušení roboty byla správa panství přemístěna do Slatiňan a zámek sloužil potřebám nově zřízeného Okresního soudu a Berního úřadu. V roce 1931 se majitelem zámku stal Charitativní spolek sv. Kláry z Prahy. Při stavebních úpravách byl ve druhém patře přistavěn balkónek do zahrady a také bylo upozorněno na části zdiva po staré tvrzi. Roku 1939 koupila zámek Lidová záložna se sídlem v Hodoníně. Později byl zámek využíván z části k bydlení a z části zde byly provozovány služby. Od roku 1987 zde sídlila Kraská správa Chráněné krajinné oblasti Železné Hory. Již v té době bylo započato s opravami. K rekonstrukci zámku do jeho dnešní podoby však došlo až po roce 1990. Dnes je zámek v majetku obce Nasavrky.
267 fotek, prosinec 2017, 1 351 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, dokumenty, ostatní, práce
Základna PVOS na Jistevníku - "Klondajk" - V roce 1981 se v lesích východně od vrchu Jistevník začal ozývat hluk stavební činnosti. Na ploše více než 100 hektarů zde začala vznikat ve své době nejmodernější základna protivzdušné obrany státu (dále PVOS), určená k obraně proti všem druhům letadlových sil uvažovaného protivníka (jehož tehdy představovala Severoatlantická aliance), zejména však proti strategickým bombardérům nesoucím střely s plochou dráhou letu. Coby ceněný strategický prostředek nebyla jen běžnou součástí pohotovostního systému PVOS, čímž se odlišovala od ostatních útvarů 71. protiletadlové raketové brigády někdejší Československé lidové armády, do jejíž sestavy jinak organizačně náležela. Správný název útvaru zněl VÚ 5180 - Protiletadlová raketová skupina VEGA Dobříš, ale mezi vojáky zde sloužícími i širší veřejností se spíše vžil poetický název „Klondajk“, včetně uvedeného fonetického přepisu. Břemeno výstavby leželo na bedrech vojenských stavebních útvarů, které na budování základny pracovaly v počtu převyšujícím 1000 mužů. Přes vysoký počet pracovních sil se výstavba základny, probíhající v letech 1981 – 1985, potýkala neustále se zpožděními. Byla způsobena jak technickými potížemi (dodaná stavební dokumentace se mírně lišila od skutečně dodané technologie, popisovala starší verzi kompletu), tak i nízkou produktivitou práce, ta byla dána drsnými podmínkami, v nichž vojáci budující Klondajk žili. Na výstavbě základny se podíleli také civilní dodavatelé, neboť některé technologicky náročnější práce byly nad síly vojáků pod vedením vojenských stavbyvedoucích. Na staveništi se tak ocitly kromě klasické vojenské techniky i moderní stavební stroje, zčásti zahraniční provenience. Ukázkou práce civilních společností jsou tři obří rampy pro radiolokátory, na nichž je vyšší kvalita zpracování dobře vidět. Na podzim roku 1985 se navzdory všem protivenstvím stavba blížila ke svému konci. Silným podnětem k horečnému třísměnnému finiši stavebních prací byla skutečnost, že na nádraží v Jincích stála celé týdny na vagonech technologie, dopravená sem po železnici z tehdejšího SSSR. Zářijová kolaudace za účasti ministra národní obrany gen. Václavíka byla sice trochu předčasná, protože na ubytovacích částech základny se stále pracovalo, ale na konci září již pracovní čety opravdu vystřídali specialisté a tahače přivážející technické vybavení. Výzbroj základny se během let obměňovala, ovšem tu prvotní a zároveň zdaleka nejúčinnější tvořily tři komplety S-200 VE „Vega-E“. Každý z nich měl k dispozici odpalovací rampy pro šest řízených protiletadlových střel země-vzduch. Na rozdíl od většiny dalších prostředků PVO v Československu byla tato palebná postavení zcela stacionární. S maximálním účinným dostřelem 240 km a výškovým dostupem až 40 km se jednalo o moderní a zničující zbraň, určenou k ničení vzdušných cílů protivníka. Raketa neničila cíl primárně přímým zásahem, ale explozí v jeho blízkosti. Technicky zůstala základna PVOS na Klondajku aktivní až do roku 2001, ale již v předcházejících letech lze nalézt několik zlomových momentů, které vlastně předznamenávaly její konec. Politolog by za konec Klondajku označil nejspíš již listopadové události v roce 1989, protože všichni protivníci připadající reálně v úvahu ztratili ze dne na den status nepřítele „tábora socialismu a míru“ a záhy se stali dokonce spojenci v Severoatlantické alianci. Další provozování základen skupiny VEGA se tak náhle jevilo jako neekonomické a s ohledem na aktuální situaci ne nezbytně nutné. Tuto určitou bezradnost velmi dobře demonstrovala změna ve výzbroji, která přišla na řadu v roce 1994. Komplety dalekého dosahu S-200 byly nahrazeny sice osvědčenými, ale staršími a především méně výkonnými (střední dosah) raketami země-vzduch S-75 Volchov, které měly armády někdejšího východního bloku ve výzbroji již od počátku 60. let minulého století, a pak také o něco modernějšími komplety S-125 Něva, vyrobenými na přelomu 70. a 80. let. S-125 je systémem krátkého dosahu, tedy značně odlišný typ rakety od původní varianty výzbroje. Systémy S-200 a S-125 by se měly v podstatě doplňovat, první z nich je strategickým prostředkem, druhý pak určen pro bodovou obranu konkrétní lokality. Samotný Klondajk byl v době své slávy skutečně hájen okolními základnami S-75 a S-125, náležejícími k obrannému prstenci PVO, obepínajícímu Prahu. V organizační rovině znamenalo přezbrojení úplný zánik původního útvaru VEGA a osídlení areálu na Jistevníku dvěma útvary novými, 1. a 2. PLRS Dobříš, přičemž mírně obměněnou zkratku je třeba číst jako „protiletadlová raketová skupina“. Prvně jmenovaný útvar byl vybaven Volchovy, druhý Něvami. V roce 1997 byl útvar používající již opravdu staré Volchovy přezbrojen rovněž na systém S-125 Něva.Nasazení Něvy vzhledem k jejím citovaným vlastnostem ukazovalo na to, že cílem změny je spíše udržet existenci tohoto typu vojska za podstatně nižších finančních nákladů ve srovnání s původní výzbrojí S-200, byť i za cenu toho, že se útvar stane „jen“ jedním z článků protivzdušné obrany Prahy. Toto přezbrojení by bylo tedy možné označit za konec Klondajku z hlediska strategického. Definitivní tečku za aktivní historií Klondajku znamenal podzim roku 2001, kdy byly zbývající komplety Něva odvezeny k delaborování a armáda opustila základnu nadobro.

Areál byl rozdělen do tří úseků. Úsek „A“ je možné považovat ve stručnosti za kasárna. Obsahoval kromě obytných budov také sklady, kuchyni s jídelnou, štáb, kinosál, kotelnu a psinec. Úsek „B“, nacházející se na jihozápadním okraji areálu, byl především autoparkem logistiky (tedy nikoliv bojových vozidel) a to poměrně rozsáhlým. Nechyběla ani požární stanice. Úsek „C“, obehnaný betonovou zdí. Zahrnoval tři palebná postavení pro 17., 18. a 19. PLRO a celou řadu podpůrných budov a zařízení. Z nich daleko nejnápadnější jsou tři gigantické rampy, připomínající trochu pasoucí se veleještěry, které sloužily jako pevná postavení techniky tří radiolokačních baterií (každá z nich příslušela jednomu palebnému oddílu). Dále se zde logicky nacházel sklad raket, plnící stanice pro kapalné složky raketového paliva, klasická stanice PHM a další autopark, tentokrát určený pro bojovou techniku. V případě Klondajku pak byly do technického oddílu integrovány také servisní pracoviště pro opravu a seřizování raket a chemické laboratoře, tedy objekty, které jsou v případě jiných systémů PVO obecně často zřizovány odděleně, mimo základnu.

http://www.brdskelisty.cz/vojenstvi/zakladna-pvos-na-jistevniku-klondajk.html
53 fotek, 8.12.2017, 196 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, krajina, práce, příroda
Jordán (Brdy) - Jordán je jedním z nejznámějších vrchů Středních Brd. Stejně se jmenuje i vojenská cílová plocha, která se rozkládá v jeho severních svazích, ve východních svazích Dlouhého vrchu (775 m) a západních a severních svazích vrchu Houpák (794 m). Po založení brdské střelnice v r. 1926, byla právě jordánská plocha jedním ze dvou míst v Brdech (tím druhým byla Baština - Brda), kde se později testovaly prvky československého opevnění. Byl zde vybudován (dokončen v r. 1936) pěchotní srub CE. Pěchotní srub "CE" je masivní betonový objekt ve II. třídě odolnosti. (Pozn.: II. třída odolnosti měla odolat palbě protivníkových děl až do ráže 240 mm) Jeho výstavba byla zadána Litické akciové společnosti v Praze, která po připravných pracích na jaře 1936 provedla v květnu toho roku vybetonování objektu. Betonáž trvala pouhých devět dní, pracovalo zde 250 dělníků a spotřebovalo se 4800 q cementu a 861 q armovacího železa. Kompletně vybavenou pevnost si 11.11.1936 přišel prohlédnout sám tehdejší československý prezident Edvard Beneš. Zkoušky odolnosti srubu "CE" postřelováním dělostřelbou byly uskutečněny koncem června 1937. Výsledky byly úspěšné, strop a stěny pevnosti odolaly i zásahům z 30 cm moždíře. (Pozn.: V polovině třicátých let Německá armáda neměla srovnatelnou zbraň stejného účinku) Po provedených zkouškách byl srub opraven a sloužil k testování vnitřního vybavení, například ventilace a také samozřejmě k výcviku osádek těžkého opevnění. Osádku tvořil 1 desátník, 3 svobodníci a 18 vojínů. Posledními úpravami prošel objekt CE v poválečných letech. Byla zde upravena střílna na místě původní zbraně L1 do podoby, v jaké je vidět dnes (85 mm tankový kanón). Pevnostních staveb je ovšem na ploše Jordán více, nad opevněním ve svahu jsou dvě opevnění vz.36, později přibyly i ty, které zde vystavělo nacistické Německo (pozorovatelna v dolní části), které brdskou střelnici využívalo také (pod názvem „Truppenübungsplatz Kammwald“). Samotná dopadová plocha sloužila nejen pro dělostřelectvo, ale i pro nácvik leteckého bombardování s pumami do 100 kg a ke zkouškám vyvíjeného leteckého zbraňového systému (kulometu) „Plamen“. V tomto prostoru došlo i k řadě leteckých nehod. Pěchotní srub si zahál ve Svěrákově Obecné školy a dále se zde točily i večerníčky o medvíďatech pana Chaloupky.

Cestou k Jordánu se nachází bývalé vojenské letiště pod Hejlákem, jde o rozsáhlou, betonovými bloky zpevněnou plochu o rozměrech přibližně 520×60 metrů a vybudované bylo během druhé světové války. Leží v nadmořské výšce 630-645 metrů nad mořem. Přistávací plocha je tak celkem výrazně skloněná, což muselo pilotům přinášet nevšední zážitky. Po druhé světové válce bylo letiště pod Hejlákem využíváno jen krátce. V dalších desetiletích pak sloužilo jen sporadicky, obvykle navíc spíše jako seřadiště vojenské techniky. Některé zdroje uvádějí, že z tohoto letiště měl opouštět vlast prezident Beneš v roce 1938. To by však znamenalo, že je starší, než se všeobecně předpokládá a patrně se nejedná o pravdu.
9 fotek, 8.12.2017, 143 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Jince zámek - Na místě zámku stávala tvrz. Vlastní zámek je z poloviny 18. stol. Jedná se o trojkřídlou patrovou budovu, střední trakt je o patro vyšší než obě křídla. Zahradní průčelí je více členité s vysokými okny půlkruhově ukončenými s nadokenními římsami. Zámek byl v 19. stol. přestavěn na pivovar. Zámecká kaple sv. Josefa byla zcela zrušena. Zámek je v soukromém vlastnictví a chátrá.
35 fotek, 8.12.2017, 169 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, práce
Dřevouhelná vysoká pec Barbora - založena hrabětem z Vrbna a Bruntálu r. 1805. V blízkém okolí obce Jince se nacházelo 9 nalezišť, v nichž probíhala těžba železné rudy pomocí šachet a štol až do 19. století. Stavba byla započata 10. července 1805 a do provozu byla uvedena r. 1810. Specializací huti bylo odlévání litinových trubek. Vyráběly se zde ale i další strojní součásti, kouskové železo pro hamry, litinové hlavně a dělové koule, ale také nádobí nebo kamna. Hrabě Vrbna současně zavedl také domáckou výrobu různých hřebů a cvočků, tzv. cvočkařství. Zdejší naleziště rudy však nebyla příliš bohatá a tak zpracování železa postupně oslabovalo. Dřevouhelná pec navíc nemohla obstát v soutěži s moderním hutnictvím na koksové bázi a proto její provoz r. 1874 skončil. Poslední podnik na zpracování železa byl r. 1925 v Jincích založen Františkem Homolkou, který už se zabýval výrobou za pomoci lisů a ražení. Tato továrna zanikla v r. 1940. V areálu pece byla r. 1886 zřízena pila, jejíž provoz byl ukončen až r. 1951. Poté objekty sloužily jako skladiště zemědělského družstva. V současné době je areál v soukromém majetku. Objekt pece je bez využití a chátrá, okolní pozemek slouží jako cvičiště pro psy. Jediná plně zachovaná technická památka tohoto druhu ve střední Evropě.
lochovice  2
7 fotek, 8.12.2017, 77 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Lochovice - Pozdně gotická tvrz připomínaná r. 1532, přestavená po r. 1571 na renesanční zámek. Za třicetileté války vypálen. Noví majitelé lochovického panství, Netoličtí z Eisenbergu, kteří je koupili r. 1754, zámek opravili a nechali vyzdobit zámeckou kapli rokokovými a klasicistními malbami. R. 1787 koupil panství Jakub Černý z Edelmuthu a od něho r. 1818 hrabata Lützowové z Dreylützova. Tehdy byl v zámku též byt ředitele panství a k budově přiléhal anglický park. Ani tito majitelé, ani jejich nástupci pak už zámek podstatněji neupravovali. Zámek je čtyřkřídlý, jednopatrový, na severní straně s dvěma okrouhlými věžičkami, sahajícími dnes však jenom do výšky prvního patra. Nástavby na věžičkách v podobě mnohohranu jsou až pozdějšího data. Průjezdem, sklenutým valeně s lunetami, se vstupuje do čtverhraného zámeckého nádvoří, lemovaného v přízemí arkádami, nad nimiž jsou v poschodí místnosti s pravidelně rozdělenými okny. Valy a příkopy byly zarovnány a proměněny v zahradu. Po válce znárodněn, na zámku sídlilo ředitelství Státního statku, sloužil kulturním a společenským potřebám obce. Moderní přestavba po r. 1945 celkovou renesanční kompozici zámku poněkud porušila. Po r. 1989 vrácen v restituci.
154 fotek, prosinec 2017 až červenec 2018, 1 057 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování, lidé, ostatní, práce
Podzemní továrna Richard (přesné nacistické označení je B5-Richard) je soustava tří bývalých hlubinných vápencových lomů (označovaných jako Richard I., Richard II. a Richard III.) u Litoměřic nacházející se pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří, kterou nacisté za druhé světové války přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro zbrojní výrobu. Jedná se o prostorově rozsáhlý komplex podzemních prostor v celkové délce (která je ale odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů. Jedná se o největší podzemní továrnu z dob druhé světové války na českém území. S výstavbou továrny začali nacisté již v polovině roku 1944 a plánované ukončení její stavby bylo stanoveno na srpen 1945. Do práce bylo nasazeno 1200 civilních zaměstnanců včetně lidí tzv. totálně nasazených. Dále zde pracovalo několik tisíc vězňů (asi 4000 denně), a to jak z blízkého koncentračního tábora v Terezíně (asi 4 km jihovýchodně odtud), tak i vězňové z menšího litoměřického koncentračního tábora, pobočky Koncentračního tábora Flossenbürg. O tom, že se jednalo o velmi rozsáhlou a pro Třetí říši důležitou stavbu, svědčí i to, že stavba měla vlastní průmyslový vodovod natažený až z řeky Labe, vlastní plynovou přípojku, dále dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště na normální rozchod a řadu dalších pomocných provozů a technických zařízení v podzemí i na povrchu. Do práce byla zapojena řada stavebních a důlních strojů a mnoho jiných specializovaných mechanismů. Řízením stavby a celkovým dozorem nad všemi pracovníky byla pověřena ozbrojená nacistická organizace SS. Poslední stavební práce probíhaly ještě dne 4. května 1945. Již na podzim 1944 začaly podzemní výrobní haly sloužit svému účelu, začaly se zde vyrábět součásti spalovacích motorů pro tanky a stíhače tanků. Koncem války sem byla přesunuta i část výroby elektronek, v komplexu Richard II. měla být zahájena výroba materiálu pro další elektrotechnickou výrobu. Nacisté dále plánovali do komplexu Richard III. přesunout část výroby paliva pro nejmodernější proudové stíhačky Messerschmitt Me 262. O výrobě paliva pro rakety se dlouho spekulovalo a tato teorie nebyla nikdy plně potvrzena, nicméně elektronky měly téměř jistě sloužit především pro hromadnou výrobu naváděcích a radiolokačních systémů, které se užívají především v letectví. Dne 5. května 1945 byli vězňové místního koncentračního tábora propuštěni na svobodu (byl to prý jediný koncentrační tábor, který nebyl osvobozen, ale byl údajně dobrovolně rozpuštěn samotnými nacisty), nicméně i zde vládl velký chaos, zmatek i nervozita způsobená blížícím se koncem války. Dne 7. května 1945 se nacisté pokusili na poslední chvíli celý komplex Richard vyhodit do povětří, a to pomocí prý až 4 kilometry dlouhého elektrického vedení, které snad sahalo až někam k Terezínské křižovatce. Dodnes nebylo zcela věrohodně vysvětleno proč výbuch vůbec nenastal. Elektrické vedení snad na poslední chvíli přesekl jeden z polských dělníků. Litoměřice včetně stavby a továrny Richard byly osvobozeny Rudou armádou dne 7. května 1945. O poválečném hledání továrny Richard byla napsána dokonce celá kniha, jejíž autorkou byla tehdejší zpravodajská důstojnice Rudé armády Marie Alexandrovna Fortusová. Její líčení hledání továrny Richard není mnohými badateli považováno za zcela věrohodné. Snad nejpozoruhodnější stať v knize tvoří popis vnitřku podzemní továrny. Po válce sice o podzemní prostory projevilo zájem hned několik místních podniků a institucí, z nichž nejvýznamnější byl Památník Terezín, nicméně k sanaci prostorů a jejich dalšímu využití už nikdy pořádně nedošlo. V současné době je v Richardu II. a v několika málo chodbách Richardu I. umístěno úložiště nízko a středněaktivních odpadů (kupř. zdravotnický materiál), převážná většina ostatních štol v části Richard I. a III. nezvratně chátrá a postupně se hroutí. Z tohoto důvodu není objekt od roku 2002 pro veřejnost nijak přístupný. Od roku 2009 litoměřická radnice vede kroky k tomu, aby mohla být podzemní továrna zpřístupněna, avšak projekt brzdí nedostatek financí. Bezpečné zpřístupnění by nejen bylo velmi nákladné, ale vedlo by i ke zničení charakteru podzemního prostoru. V současné době podzemí spěje k zániku a jeho oficiálnímu zavalení.
zdiby  2
69 fotek, červenec 2012 až listopad 2017, 176 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování
Zdiby - Na místě současného zámku stávala původně renesanční tvrz, vystavěná po r. 1608. V budově dnešního zámku se z ní dochovaly tři sklepní prostory a část současného přízemí. Tvrz byla poničena za třicetileté války. Stavba byla přestavěna v letech 1659-1669 na ranně barokní zámek. Tehdy dostal trojkřídlou podobu. Další přestavbou prošel roku 1797, kdy se změnil v jednokřídlou budovu. V této podobě zámek v podstatě zůstal do roku 1948. Roku 1877 koupil zámek Martin Stejskal, pražský podnikatel v pivovarnictví. Od té doby byl zámek s hospodářským dvorem a přilehlým pivovarem v majetku tohoto rodu, až do doby "Vítězného února", kdy jim bylo vše zkonfiskováno. Po roce 1948, v letech komunistického "spravování", přešel zámek do správy Státního statku Zdiby, který zde měl sídlo. Později patřil Státnímu statku Ďáblice a následně Státnímu statku Odolena Voda. V této době nastala devastace zámku. Nejprve byly zničeny chráněné renesanční krby, malby a rozkraden inventář. Dočasné umístění Učňovského střediska a později „adaptace“ na byty zaměstnanců k devastaci objektu jen přispěly. Dalším vlastníkem byl Hudební fond. Historickou ironií je, že posledním uživatelem byl Státní ústav pro rekonstrukci památek. Přes jehož smělé plány na adaptaci byl vydán na zámek v roce 1989 demoliční výměr. K demolici však nedošlo. V roce 1992 byl objekt zámku předán v restituci potomkům původních majitelů, kteří započali s rekonstrukcí. Došlo však jen ke snížení budovy o jedno patro a k provizornímu zastřešení..V roce 1994 byla stavba z finančních důvodů zakonzervována. Rekonstrukcí procházel i přilehlý pivovar. Zámecká budova i přes zakonzervování nadále rychle chátrá.
repin  1
17 fotek, 26.11.2017, 119 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Řepín - První zmínka o vsi Řepín, která leží 13 km východně od Mělníka, je z roku 1207, kdy patřila řádu německých rytířů. Ti zde založili tvrz. V průběhu husitských válek i v dalších letech tvrz často měnila majitele. Až roku 1544 je další zpráva, kdy si nechali řepínskou tvrz zapsat do zemských desek bratři Zikmund, Jan a Jiří z Nežetic. Po porážce českých stavů na Bílé hoře propadl Řepín konfiskaci a jeho majitelem se stal Filip Fabricius Platter z Rosenfeldu. Třicetiletou válkou zpustošenou tvrz r. 1650 Jan Valderode z Eckhausenu. Ve vlastnictví tohoto rodu setrval Řepín až do konce 18. století. Na místě tvrze byl někdy kolem roku 1670 vystavěn barokní zámek, který ale přešel řadou stavebních úprav a přestaveb. V přestavbách zámku pokrčovali i další majitele, Rohanové. V roce 1876 prodal kníže Artur Rohan Řepín tereziánské akademii ve Vídní, které patřila až do roku 1918. V tomto roce přešlo vlastnictví řepínského zámku na československý stát. V roce 1945 sídlilo na zámku velitelství partyzánské brigády Národní mstitel. Od padesátých let byl v zámku umístěn domov důchodců. Nyní je zámek opuštěn, nabízen k prodeji a chátrá.
harasov  1
9 fotek, 26.11.2017, 109 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, příroda
Harasov - Hrad stával na ostrohu nad Novým mlýnem na Vrutickém potoce a byl oddělen od bosyňské pláně příkopem, za nímž bylo čtverhranné předhradí. Další dva příkopy, mezi nimiž byl val, tvořily opevnění vlastního hradu. Ze staveb se podnes zachovaly některé sklepy vytesané ve skále. Později je však užívali mlynáři, kteří si je upravovali pro svou potřebu a v polovině 19. století dali vytesat další, takže dnešní stav zdaleka neodpovídá původní dispozici. Hrad existoval na přelomu 14. a 15. století, roku 1420 připomínán jako sídlo Hrzánů z Harasova. Ze staveb dochovány některé sklepy vytesané ve skále. Dnes předělaný na kuriozní rekreační obydlí, ve stavu chátrající.
35 fotek, 17.11.2017, 59 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Pardubice - Na místě dnešního zámku původně stál od 13. století vodní hrad. Krátce po husitských válkách byl hrad přestavěn a obehnán novou kamennou hradbou s nárožními věžicemi a střílnami. Její fragmenty jsou dnes odkryty návštěvníkům zámku. V roce 1491 získal pardubické panství Vilém II. z Pernštejna, který hrad přestavěl na čtyřkřídlý renesanční palác. Palác, s přilehlými hospodářskými budovami, navíc obehnal mohutným opevněním. Vzniklo tak sídlo na pomezí hradu a zámku, jehož fortifikační systém představuje vrchol pozdně gotické opevňovací techniky. Opevnění tvořil hliněný val s nárožními rondely, na němž se dalo umístit těžké dělostřelectvo. Val přitom obepínala hradba se střílnami pro ruční palné zbraně, kterou chránil příkop a rozsáhlý zátopový pás. Směrem k městu byl postaven barbakán (zvaný Příhradek), který se zámkem spojoval dřevěný most. V renesančních úpravách zámku později pokračovali též synové Viléma z Pernštejna Vojtěch a Jan. Posledním vlastníkem zámku z rodu Pernštejnů byl Jaroslav z Pernštejna. V roce 1560 panství odkoupil král a z Pardubic se stalo královské komorní panství. V letech 1574–1579 provedl Ulrico Aostalli de Sala úpravy zámku, například sgrafitovou výzdobu fasád paláce. Význam zámku přitom byl převážně hospodářský, což se negativně podepsalo i na jeho interiérech a výzdobě. Například v 17. století v něm byl zřízen pivovar. V době barokní přestavěn Františkem Kaňkou. V druhé polovině 19. století zámek přešel do rukou soukromého vlastníka. Nejprve jím byl v letech 1863–1881 Privilegovaný rakouský berní ústav, poté do roku 1920 baron Richard Drasche von Wartinberg a jeho dědicové. Zámek poté zakoupil pardubický muzejní spolek, který zahájil jeho obnovu. V zámku se přitom nedochoval žádný původní inventář. Roku 1952 byl spolek nucen předat zámek do správy státu a rok poté byly postátněny i sbírky. To znamenalo přerušení jeho obnovy a postupné zanedbávání jeho údržby. V roce 1977 se proto dokonce zřítila část stropů v druhém patře paláce. Muzeum proto bylo přes 15 let veřejnosti uzavřeno. Celková rekonstrukce zámku tak započala až roku 1994. Pardubický zámek je renesanční zámek, který se nachází v těsné blízkosti historického centra města Pardubice. Za pánů z Pernštejna zde vzniklo sídlo, které je přechodem mezi hradem a zámkem. V takovém stavu dochování a rozloze nemá tento typ objektu ve střední Evropě obdobu. Spolu se svým okolím a Příhrádkem, který jej spojuje s původním městem, vytváří evidenční část Zámek. V současnosti je zámek vlastnictvím Pardubického kraje a sídlí v něm Východočeské muzeum, Východočeská galerie a pobočka Národního památkového ústavu. Od roku 2010 je zámek s opevněním zapsán na seznam národních kulturních památek České republiky.
33 fotek, 17.11.2017, 56 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Hrochův Týnec - Zámek v Hrochově Týnci stál údajně již před rokem 1700 kdy byli jeho majitelé Zellerové z Rosenthalu. Dnešní budova však vznikla až po roce 1705 jako letohrádek premonstrátů z Hradiska u Olomouce. V úplnosti se zachovala dispozice přízemí s valenými a klášterními klenbami, v patře zbyla z původního vybavení zrcadlová klenba nad schodišťovou halou. Po zrušení kláštera Hradisko v roce 1784 přešel zámek do soukromých rukou. Chodba a reprezentační prostory při východním průčelí prošly historizující úpravou okolo roku 1850, kdy byl zámek majetkem Petra Karla Šlechty. Další úpravy proběhly v letech 1878 – 1879 za Josefa Krause, podnikatele z Pardubic. Určujícím prvkem původní výzdoby fasád byl vysoký pilastrový řád, který spolu s promyšlenou disposicí řadí stavbu mezi kvalitní příklady zámecké tvorby. Iónské hlavice pocházejí až z mladších úprav, stejně jako mnohé balkony na toskánských sloupech nebo mohutných volutových konzolách. Současný tvar mansardové střechy se čtyřbokou věžičkou, četné vikýře a věžovité rizality vznikly až při přestavbě za manželů Otakara a Melánie Tůmových v duchu historizující moderny v letech 1924-1925. Po roce 1945 byl v zámku umístěn Dětský domov se školou a Středisko výchovné péče. Roku 2010 získala zámek do svého majetku obec Hrochův Týnec. Od té doby zámek bez využití chátrá.
rosice  1
13 fotek, 16.11.2017, 88 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Rosice - Před rokem 1483 získali Rosice Talackové z Ještětic, za nichž zřejmě zanikla mladší tvrz a v severní části obce postavili v místech dnešního zámku novou již renesanční tvrz. Ta se poprvé připomíná v r. 1546 za Václava Talacko z Ještětic. Jeho vnuk Jindřich Talacko prodal r. 1611 tvrz Lvovi Burianovi Berkovi z Dubé. V r. 1650, za Bohuslava Ferdinanda Berky z Dubé byla tvrz přestavěna v pozdně renesanční zámek. Tato stavba byla jednopatrová a téměř čtvercového půdorysu. Po poslední příslušnici Berkovského rodu, Františce Rosalii, provdané Kinské, zdědil v r. 1714 Rosice její nevlastní bratr hrabě Václav Albrecht z Vrbna a již v r. 1718 je prodal Václavovi Oktaviánovi Kinskému. V majetku tohoto rodu pak rosický zámek zůstal až do r. 1924. V r. 1728 Štěpán Vilém Kinský dal přistavět k východní straně berkovského zámku jednopatrové barokní křídlo, na východě zakončené zámeckou kaplí. Po dokončení nového zámku byl původní zámek změněn na sýpku a skladiště, později na hostinec. Touto přestavbou získal zámek v podstatě dnešní podobu. Nástupci Štěpána Viléma Kinského postupně zámek změnili v sídlo panských úřadů a byty úředníků. V r. 1924 od Kinských převzal zámek rosický cukrovar. Zámecká jízdárna byla změněna na skladiště cukru a zámek upraven na byty zaměstnanců cukrovaru. Bývalá kaple byla změněna na skladiště a její zařízení bylo zničeno. V r. 1951 přešel objekt do majetku JZD. V průběhu 70. let byl nový zámek opraven, při čemž byly odstraněny poslední barokní prvky a barokní zastřešení kaple. Nyní v areálu patřícím obci Rosice stále působí zemědělský podnik a zejména starý zámek urychleně chátrá.
neulust  1
6 fotek, 16.11.2017, 56 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Neulust - Rokokový lovecký zámeček byl postaven za Filipa Kinského v roce 1790. Poté co chroustovické panství roku 1823 přešlo do majetku Karla Alexandra Thurn-Taxise začal zámek pustnout. Nejprve v polovině 19. stol. byla zbořena boční křídla a v roce 1906 i vlastní pavilon se zbývajícím kuchyňským křídlem. Po zámečku se nedochovalo nic, dnes na místě zůstaly jen skromné zbytky zdí domku zahradníka uprostřed původně francouzského parku upravené na vyhlídku.
7 fotek, 16.11.2017, 130 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Domoradice - Roku 1590, kdy zdejší zboží držel Albrecht Lukavský z Lukavce, je zde prvně připomínána tvrz. Následovala celá řada majitelů, až r. 1747 získal tehdy již zpustlou tvrz Václav Kordule ze Sloupna. Ten spolu se svým synem Janem nechali zpustlou tvrz přestavět v rokokový zámek a jeho podoba v podstatě zůstala do dnešních dnů. Z původní tvrze se zachovaly základové zdi a část obvodových zdí přízemí. V průběhu 19. stol. se majitelé domoradického zámku a velkostatku rychle střídali až jej v r. 1889 koupili Jan a Anna Jílkovi ze Lhůty. Ti v letech 1895 – 1897 přestavěli zámek v pseudorenesančním a secesním stylu. Zámecká budova byla doplněna nárožními věžičkami a schodištěm do zahrady. Potomkům manželů Jílkových náležel zámek až do r. 1948. Pak byly v zámku byty pracovníků šlechtitelské a semenářské stanice a později náležel Výzkumnému šlechtitelskému ústavu pícninářskému. V současné době je zámek i s přilehlým hospodářským dvorem ve vlastnictví soukromé společnosti, je nevyužívaný a začíná chátrat.
zamrsk  1
7 fotek, 16.11.2017, 60 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Zámrsk - Tvrz je poprvé zmiňována roku 1469, kdy ji Vaňkovi ze Zámrsku vypálila uherská vojska Matyáše Korvína. Roku 1533 koupil Zámrsk s příslušenstvím Jan Lukavský z Lukavice, jeho potomci tvrz renesančně přestavěli. Od roku 1613 vlastnil Zámrsk Karel Kapoun ze Svojkova, kterému byl pro účast ve stavovském povstání zabaven. Konfiskát koupil Albrecht z Valdštejna a vzápětí jej postoupil Vincenci Muschingerovi z Gumpendorfu. Po několika dalších majitelích zdědil zámek Albrecht Libštejnský z Kolovrat, za jeho potomků, kterým patřil až do roku 1772, byl zámek přestavěn barokně. Roku 1772 zdědila zámek Josefa z Bubna, která jej rychle nechala zpustnout. Roku 1780 byl v dražbě prodán Jiřímu Jeníkovi z Gamsendorfu, který zpustlou stavbu opravil. V letech 1849-1945 patřil Zámrsk Gottlům, za nichž roku 1924 vyhořel. Zámek opravený v letech 1925-6 byl roku 1945 převzat státem, v letech 1950-60 v něm byl umístěn výchovný ústav pro mládež. Od roku 1960 až doposud je sídlem Státního oblastního archívu.
chocen  1
12 fotek, 16.11.2017, 38 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Choceň - V letech 1562 - 1574 Zikmund ze Šelmberka vybudoval renesanční zámek jako své nové sídlo. Roku 1646 byl vydrancován Švédy, několikrát vyhořel a byl upravován. Do barokní podoby nechali zámek v 18. století přestavět tehdejší majitelé, rod Kinských. Tato podoba zámku se však nedochovala, protože zámek v roce 1829 opět vyhořel. V r. 1850 byl Kinskými opraven a bylo přistaveno východní křídlo s pseudogotickou kaplí. Zámek je čtyřkřídlý obdélníkový. Na východní straně je přistavěna kaple s polygonálním závěrem. V patře zámku najdeme sdružená okna, v nádvoří na dvou stranách přízemní se nachází trojosá arkáda. Přízemí zaklenuto, nad dveřmi do chodby se nachází pamětní nápis z roku 1562.
25 fotek, 16.11.2017, 59 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Brandýs nad Orlicí - Hrad Brandýs byl vystavěn v 1. polovině 13. století. Kolem roku 1300 patřil Oldřichu z Brandýsa. Roku 1421 za pánů z Boskovic, straníků Zikmunda byl společně s nedalekým klášterem na Orlíku dobyt a pobořen husitským vojskem. V r. 1421 přešel do majteku pánů Kostků z Postupic a od r. 1505 patřil Pernštejnům. Za nich byl pobořen znovu a teprve Bohuš Kostka z Postupic po zpětné koupi dal hrad opět opravit. Ale ani přestavěný hrad neposkytoval dostatek pohodli, a proto po r. 1553 postavil Bohuš Kostka v podhradí nový zámek. Na hradě se potom zdržoval jen zřídka. Další majitel brandýského panství Karel starší ze Žerotína o opravený hrad již neměl zájem a nechal ho zpustnout. Jako pustý se opět připomíná v r. 1632. Od této doby hrad již nebyl opravován a jeho zříceniny byly rozebírány na stavbu domů ve městě. Hradní areál je opravován a udržován občanským sdružením.

Komentáře

přidat komentář

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.