Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

Letecké múzeum Slávnica (SK) - je součástí Aeroklubu Dubnica a vzniklo z podnětu jeho členů, kteří se již nemohli přihlížet jak jinde letadla chátrají a tak je postupně začali kupovat. Expozice je volně přístupná a lze tam spatřit: Mig-15, Li-2, Mi-21MF, Av-14S, Tu-134A, Su-7BM, SU-22M4, Čmelák, AN-2, Mi-2, Aero L-29 Delfín.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Bohunice (Bohunice nad Váhom) (SK) - Kaštěl byl postaven v 2. pol. 17. stol. K zámku patřil velký dvůr a zahrada s fontánou. V tomto období patřil zámek staré uherské šlechtě, rodině Mednyanských. Ti v zámeckém parku v roce 1866 nechali postavit malou novogotickou kapli, pod kterou je jejich rodinná hrobka. Současnou podobu zámek získal za významného zástupce rodiny Alojza Mednyanského v letech 1861–1864. Ve 20. letech 20. stol. získala zámek rodina Riznerovců. Žigmund Rizner si jej vybral pro jeho klidnou polohu. Žigmundova sestra byla slovenská národní umělkyně Ľudmila Podjavorinská–Riznerová, která prý právě v tomto zámku napsala své slavné dílo o vrabčákovi Čimovi. V meziválečném období se zde scházela pražská umělecká bohéma. Poté zámek chátral až do restituce, kdy byl vrácen původním majitelům. Obec odkoupila zámek v roce 2006 a nechala jej zrekonstruovat. V roce 2012 v něm bylo zřízeno muzeum regionu Bielych Karpát.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Klobušice (SK) - Klasicistní zámek v Klobušicích byl postaven 1840 a u něj byla vybudována oranžérie s exotickými rostlinami. V roce 1930 byl zámek upraven. Jeho poslední majitelé byli Šipekyovci. V letech 1959-1960 byl zámek opět upraven. V nedávné minulosti bylo do zámku umístěno muzeum obchodu, to je však již přestěhováno. V roce 2013 byl zámek zrekonstruován. Dnes je v soukromém vlastnictví.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Dubnica nad Váhom (Dubnický kaštieľ) (SK) - Kaštěl v Dubnici nechal postavit na starším základě z přelomu 16. -17. stol. Gašpar Ilešházi v letech 1637-1642. Renesanční zámek byl stavěn tak, aby byl schopen obrany, to dokládají i klíčové střílny. Byl obehnán hradbou, příkopem a opatřen také padacím mostem, který zanikl v 18. stol. Ve výstavbě a rozšiřování se pokračovalo celé 17. stol. již v barokním slohu, zejména v letech 1659 a 1676. Po Gašparově smrti zámek zdědil jeho syn Gabriel a poté Gabrielův bratr Juraj Ilešházi. Ten se zaměřil na dostavbu západního křídla již v barokním slohu, v němž v roce 1730 vznikla kaple Nanebevzetí Panny Marie. Vedle zámku vznikl rozsáhlý francouzský a poté anglický park. V polovině 18. stol. byla v parku postavena také oranžerie, která existovala až do roku 1937. Na počátku 19. stol. bylo přistavěno východní křídlo v klasicistním slohu. Po Jurajově smrti zámek zdědil jeho adoptovaný syn Mikuláš, který se pustil do celkové přestavby do dnešní podoby. V současnosti zámek rekonstruovaná část slouží jako městské muzeum, galerie a informační centrum.

Dubnická umělá jeskyně (grotta) - Byla vystavěna na počátku 19. století z tufového a z lomového kamene, její součástí je i dřevěná nástavba vyhlídkové věže v neogotickém stylu s vitrážovými okny. V průběhu druhé světové války však objekt zachvátil rozsáhlý požár a stavba začala chátrat. Byla v neutěšeném stavu prakticky až do konce dvacátého století. Významná památka města byla rekonstruována teprve v letech 2009 – 2010 u příležitosti 50. výročí přiznání statutu města Dubnica nad Váhom. Byla tu objevena původní kamenná podlaha v krbové místnosti a při odkrývání chodeb byly nalezeny úlomky plastik a původních říms. Podle některých pověstí odtud vedou tajné chodby k nedalekému zámečku a dokonce až k Trenčínskému hradu, napovídá tomu část podlahy při vstupu do bludiště, která se jeví jako klenba tajné chodby.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Sklabiňa (Sklabiňský Podzámok) (SK) - První písemná zpráva o hradě je z roku 1309, kdy je uváděn jako majetek zvolenského župana magistra Donče. Tento je považován i za stavebníka hradu. Čili oproti jiným hradům v okolí je ten Sklabiňský poměrně mladší. V roce 1339, když byla od zvolenské župy oddělena samostatná Turčianská župa, se hrad stal majetkem krále a jím dosazený hradní kastelán byl zároveň turčianským županem. V letech 1410 až 70 měl hrad v lenním držení rod Ondřeje Balického. Za jejich držení hrad dobyli a vypálili husité. Koncem 15. století se v držení hradu vystřídali Jan Ernest, král Matyáš Korvín (po r. 1487) a Jan Zápolský. Právě s držením krále Matyáše je spojeno moderní opevňování hradu. V roce 1527 připadl hrad Habsburkům, respektive Ferdinandu I., který polovinu hradu zastavil Františku Révayovi a druhou šalamounsky Ladislavu a Mikuláši z rodu Makedonských. Tento stav nevydržel dlouho neboť již roku 1540 je hrad jen v rukou Révayovců. Ti hrad v letech 1554, 1563 a na počátku 17. století rozsáhleji opravovali, rozšířili a zdokonalili v systému vojenské obrany. Na přelomu 16. a 17. století si Révayové upravili původní opevněné předbraní na pohodlný a reprezentativní palác s dekorativním vstupním portálem. Nad ním se nacházela nápisová deska upomínající na rok dostavby 1610 a stavebníka Petra Révaye a jeho ženu. Roku 1623 hrad na krátkou dobu obsadilo vojsko Gábora Bethlehena. Reakcí na to bylo v r. 1630 bylo dostavěno nejmladší předhradí se dvěma polygonálními baštami při bráně. Zde se nacházela další deska s upomínkou na tuto výstavbu. V této době hrad převzal úlohu hradu Znieva. Na Sklabiňu se přestěhoval archiv cenných listin. Již v průběhu 17. století přestal nevyhovující, chladný horní hrad (jádro hradu) vyhovovat obyvatelům hradu a ti se koncentrují v obydlích kolem zámku (paláce). Na konci 17. století bylo jádro opuštěno zcela a dokonce z něj odvezeno i veškeré vybavení. Po přesídlení Turčianské stolice v polovině 18. století do Martina ztratil hrad svůj poslední význam a začal chátrat ještě o to rychleji. Z roku 1800 pochází zmínka o zřícení hradní kaple sv. Ondřeje, což jen podtrhuje tristní stav hradu. Ačkoliv definitivně zchátralo jádro hradu, byl zámek na předhradí udržován a využíván Révayovci jako letní sídlo a rodové muzeum. Definitivní zánik i zámku přinesl rok 1944, kdy byl zámek vypálen ustupujícími nacisty. Rod Révayů držel hrad až do poloviny 20. století, čili více než 400 let.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Blatnica (Blatnický hrad) (SK) - Hrad byl postaven v druhé polovině 13. století a první zmínky o něm jsou z roku 1300, kdy byl jeho majitelem Peter z Brezovice. Později se stal královským majetkem. Jelikož hrad stál mimo hlavní komunikační trasy, nebyl o něj mezi panovníky velký zájem a hrad vystřídal několik majitelů. Od 15. do první poloviny 16. století byli jeho majiteli Pongrác ze Sv. Mikuláše, Peter Komorovský, rodiny Necpalskovců, Juštovců a další. Hrad byl tvořen z dlouhého a poměrně úzkého paláce zpevněný ze severní a jižní strany půlkruhovými věžemi a byl chráněn ze severovýchodní strany strmou propastí. Na jihovýchodní přístupnější straně bylo malé nádvoří, uzavřené hradbami, se čtyřbokou věží. Hrad byl rozšířen rodem Révayovců, kteří hrad dostali do vlastnictví roku 1540 a kteří v druhé polovině 16. a na začátku 17. století, vybudovali velké předhradí s novými budovami. Na konci 17. století se hradu zmocnili povstalci Imricha Thökölyho a na počátku 18. století také kuruci Františka Rákócziho II. Po utišení povstání hrad ztratil na významu a upadl. V roce 1744 byl ještě opraven, ale od roku 1790 nebyl obydlen a pomalu zpustl.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Gbeľany (Château Gbeľany)(SK) - První zmínka pochází až z roku 1756, kdy se zde uvádí barokní kaštěl (slovensky kaštieľ - jeden z typů šlechtických sídel na Slovensku u nás označovaný jako zámek). Z roku 1771 se zachoval první známý výčet mobiliáře, v němž se zmiňuje zámecká kaple, která se podle místních pamětníků nacházela v přízemí poblíž vstupní brány. V té době Gbeľanské panství vlastnili Serényiové (slovensky Szerényiovci). V roce 1812 majetek získali Nyáryové (Ňáriovci, Nyáry, Nyáryovci, Nyáriovci) ze Sučian, kteří se usadili v Gbeľanském zámku. Někdy v polovině 19. století vznikl kolem zámku také park. V roce 1863 se novými majiteli stali bratři Jan a Ferdinand Zay a v roce 1883 gróf Juraj Majláth ze Zavaru (1854-1924), který si vzal za ženu Šarlotu Zichyovou (1855–1924). Jejich syn Ferdinand Majláth (1891-1929) se v roce 1926 oženil s Hubertou Széchenyiovou (1908-1978) a spolu se pustili do rekonstrukce. Ve věku 38 let však Ferdinand náhle zemřel na infarkt. Poslední zeměpán Gbeľanského panství, Dr. Ferdinand Majláth, má mohylu u lesíka Dielec. Na počátku druhé světové války se rodina ze zámku odstěhovala. Majláthové panství vlastnili až do roku 1945. Poté byl jejich majetek zestátněn a zámek sloužil jako škola. Po rekonstrukci v letech 1978-1982 se stal sídlem správy národního parku Malá Fatra. V roce 2011 zámek koupili noví majitelé, kteří započali jeho rekonstrukci, ale bohužel i úpravy. V zadním traktu vznikla moderní přístavba propojující zámek s dříve samostatnou, původní hospodářskou budovou, uzavírající vnitřní nádvoří. V současnosti slouží jako hotel.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Gbeľany (SK) - V roce 1812 se novými majiteli Gbeľanského panství stali Nyáryové (Ňáriovci, Nyáry, Nyáryovci, Nyáriovci) ze Sučian, kteří se usadil v barokním zámku. Někteří členové rodu si zde v první třetině 19. století nechali postavit původně dvě klasicistní kúrie (kúria-skromnější sídlo nižší a střední šlechty na Slovensku) - typickou klasicistní stavbu s vysunutým středovým portikem. Kolem poloviny 19. století měl být majitelem dodnes stojící kúrie údajně Vavřinec Nyári. Druhá, dnes již zaniklá kúria měla patřit Emanuelovi Nyárimu.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Starhrad (Varín, Starý hrad, Varín, Warna) (SK)- Starý hrad byl založen nejspíše již ve 13. století. První písemná zmínka o hradu je až z roku 1321. Hrad snad původně patřil rodu Balašových (Balass), kterým hrad na čas uzmul Matúš Čák. Právě písemná zmínka z roku 1321 deklaruje navrácení hradu rodu Balašových po Čákově smrti. Některé prameny uvádějí, že ještě v roce 1323 na něm sídlil zvolenský župan Donč a teprve potom, z králových rukou dostali Balašovi hrad zpět. Od roku 1446 patřil hrad rodu Pongrácových, kteří hrad rozšířili výstavbou paláců a později spodního hradu (níže položeného předhradí). Podobně jako ostatní významní šlechtici té doby si i Pongrácovi postavil zámek a na hradě zůstali jen správcové. Hrad tak nějakou dobu sloužil jen jako případné útočiště v nebezpečí, ale hlavně ztrátou významu po vystavění blízkého Strečna, který převzal strážní funkci postupně chátral. Po stavovském povstání na začátku 18. století opuštějí Pongrácovi hrad definitivně a to je také začátek jeho úplného konce.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Budatín (Budatínský hrad) (SK) - Nejstarší částí hradu je mohutná nepravidelně oválná věž, která byla postavena na pravém břehu Váhu, v rovinaté poloze přímo naproti centru Žiliny. Věž stávala v dřevohliněné ohradě a plnila funkci kontroly brodu přes Váh na cestě k Jablunkovskému průsmyku a současně funkci mýtné a celní stanice. Hospodářským zázemím tohoto hradu, nazývaným ještě na počátku 14. století jen jako věž, byla nejpozději od poloviny 13. století osada Závodí. Po roce 1321, po smrti Matúše Čáka, zabral hrad král Karel Robert. V roce 1336 zde působil jako kastelán předek Sulovských ze Sulova, jistý Eliáš. Patrně někdy v této době byla věž obehnána kamennou hradbou s palácem a vznikl tak hrad v pravém slova smyslu. Královským majetkem zůstal Budatín až do r. 1437, kdy jej císař Zikmund Lucemburský daroval Jiřímu z Hatné. Za něj bylo při věži vybudováno nové stavení. Na severu a západě hrad obklopilo nové velké předhradí neznámého vzhledu. Od roku 1460 je hrad v majetku Kašpara Szunyoga. Tento rod hrad v polovině 16. století raně renesančně přestavěl a později, v první polovině 17. století zesílil jeho opevnění zřízením bastionů. Ani ty však nezabránily v roce 1684 dobytí hradu Thökölyho povstalci. V roce 1798 umírá Jan Szunyog a hrad získává rod Csáky. V roce 1849 byl hrad Csákyům za podporu maďarské revoluce dobyt císařským vojskem. Až do roku 1870 poté zůstal hrad v troskách. Tehdy byla provedena dílčí oprava hradu s výjimkou barokního paláce na západě, jež byl počátkem 20. století zbořen úplně. Naopak na přelomu 19. a 20. století byl obnoven hrad celkově a dá se říci, že velmi kvalitně. Od roku 1956 slouží hrad (zámek) potřebám Povážského muzea.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Divinka (Suňogovský kaštieľ, Szunyoghovský kaštieľ ) (SK) - První známá písemná zmínka o Divince pochází z roku 1393, kdy se uvádí pod názvem Kysdywyne. Ves patřila hradu Lietava, potom panství Budatínu a část zemanským rodinám. V 16. století již byla celá Divinka ve vlastnictví zemanů. Kaštěl (zámek) v Divince vznikl někdy na přelomu 16. a 17. století. Pravděpodobně jej nechali postavit Suňogové (Suňogovci, maďarsky Szunyogh) podle vzoru svého rodového sídla v Jasenici (pokud je tomu opravdu tak, kaštěl v Divince vznikl nejdřive v 1. třetině 17. století, protože sídlo v Jasenici bylo dokončeno v roce 1618). Jelikož kaštěl býval v těchto dobách většinou opevněný, lze předpokládat, že obrannou funkci mělo i toto sídlo. V roce 1723 nechal Mikuláš Suňog z Jasenice a Divinky se svou manželkou Barbarou Kadašovou z Tašnádu kaštěl upravit a rozšířit o severní křídlo. Později kaštěl v Divince obýval jejich syn František s rodinou, zatímco v Jasenickém kaštělu žil jeho bratr Štefan. Zemanská větev rodu žila v Divince a Jasenici až do 1. třetiny 19. století. Po 2. světové válce byl zámek zestátněn. V 80. letech 20. století prošel rekonstrukcí, po níž byl využíván jako muzeum a knihovna.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Hričov (SK) - Hričovské zboží se ověřeně připomíná roku 1208 jako majetek nitranského biskupství. Zmínka týkající se přímo hradu je však až z roku 1254 v listině, která registruje, že král Belo IV. dává hrad "magistru Tolušovi (Bartolomějovi), synovi Farkaše". Po jeho smrti byl hrad darován hrad v roce 1265 Mikulášovi z rodu Beychových. Hrad se v té době nazývá Hrichou ("castrum Hrichou").V roce 1282 hrad kupuje župan Byter Balaš. Hrad však dobyl Matúš Čák a rod Balašů se opět stává pány na Hričově až po jeho smrti v roce 1321. Avšak již v polovině 14. století je hrad opět majetkem krále, který ho uděluje do zálohy. Tak ho v roce 1392 získal rod Kapolaiů a v rove 1397 Sudivoj z Ostrorogu. Podobně jako Reviště a Lednici daruje král Zikmund i Hričov své druhé manželce královně Barboře Celské a hrad je podřízen jejímu správci. Hradu se pak zmocňují husité a někdy kolem roku 1460 se hrad dostává do zálohy Františku Hágimu (hrad mu však nejdříve musel dobýt Blažej Maďar. V roce 1469 se stává majitelem panství Blažej Podmanický. Rok po jeho smrti, v roce 1481 získává hrad Viliam Tettauer. V květnu 1500 daruje Vladislav II. hrad Michalovi Imrefymu. V roce 1527 Hričov dobyl hrad Ján Katzianer. Ján a Rafael Podmaničtí dobyli v roce 1536 Hričovský hrad zpět a král Ján Zápoľský jim za to hrad daroval. Po smrti Rafaela Podmanického (1558) se stal Hričov opět majetkem královské komory. Další majitelkou hradu se pak stává Anne Likarka. Zakrátko se však Anna Likarka stěhuje na Bytčanský zámek i když jí Hričov patří do roku 1563. Majiteli panství se stávají Thurzovi. Ti nikdy na Hričově nesídlili a hrad v průběhu 1.století postupně upadal.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Sobášný (Svatební) palác (SK) - Společenský a hospodářský růst významu panství a zámku v Bytči, který s sebou do tohoto kraje přinesl uherský feudál František Thurzo v 70. letech 16. století si za necelých 30 let vynutil vystavění samostatného reprezentačního sídla, které by sloužilo slavnostním příležitostem, setkání šlechty, ale hlavně pro svatební oslavy a hostiny šesti dcer palatína Jiřího Thurza, syna Františkova. Právě díky svatebním účelům získal tento palác či zámek postavený v roce 1601 nedaleko samotného zámku (kaštieľa) v Bytči i své jméno – Sobášný (Svatební) palác. O době výstavby paláce a jeho účelu vypovídá i nápis vytesaný do kamenné desky nad vstupním portálem: „Slovutný a velkomožný pán Jiří Thurzo z Betlenoviec, župan Oravské stolice, přednosta královských číšníků v Uhersku a rádce Jeho posvátného císařsko-královského Veličenstva dal tento palác postavit z otcovské lásky pro svatební slavnost svých milých dcer, od Pána Boha mu darovaných – jestli je bude chtíti tak dlouho Pán Bůh živit – léta Páně 1601“. Nad touto deskou je vytesán dvouhlavý černý orel s roztaženými křídly. Jedná se o polepšený znak Thurzů. Dle toho lze ale soudit, že tento znak mohl být vytesán až po r. 1607, kdy byl Thurzům znak polepšen. V roce 1647 palác vyhořel. Byl sice opětovně opraven, ale již nesloužil svému původnímu účelu, nýbrž jako sklady, sýpka, kůlna. V roce 1856 budova opětovně vyhořela. Noví majitelé, rodina Popperů, palác uvnitř zcela přestavěli a adaptovali na administrativní budovu, kterou si pronajímal okresní soud. Nyní je po kompletní rekonstrukci a sídlí v něm muzeum svateb.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Bytčanský zámek (SK) - Původně zde stával menší hrad (obytná věž s dvorcem) postavený ve 13. století, patřící nitranskému biskupství. V roce 1563 se zmocnil zdejšího panství spolu s hradem František Turzo, člen významné podnikatelské rodiny (podnikali v těžbě a výrobě mědi), který zde v letech 1571-1574 vybudoval na místě starého gotického hradu nový zámek – opevněný areál s dalšími funkčními stavbami. Vzhled starého hradu s obytnou věží v opevnění je znám z historických rytin. Stavbou renesančního zámku pověřil František Turzo italského mistra Kiliána z Milána (jeho postava je zvěčněna na fresce v přízemí na kruhovém schodišti). V činnosti svého otce pokračoval i jeho syn Juraj Turzo, který za aktivní účast v boji proti Turkům získal významné místo na císařském dvoře. Jako uherský palatin dal v roce 1601 vybudovat tzv. Svatební palác, prostornou budovu v předhradí, věnovanou slavnostním rodinným příležitostem, hlavně svatebním hostinám jeho šesti dcer. Do dějin zámku se v období renesance zapsal také další italský mistr A. Pocabello, který jej opravil po ničivém vpádu hajduckých vojsk v letech 1605-1612. Při těchto úpravách byla postavena i arkáda na nádvoří ústřední budovy, která překryla staré fresky z období vzniku zámku. Po vymření Turzovců, kteří zřídili v Bytči knihovnu a měli zde i klenotnici se sbírkou vzácných gobelínů, se osudy zámku změnily. Ten se dostal roku 1624 do rukou Eszterházyů, kteří vlastnili Bytču až do poloviny 19. století. Protireformačně naladění Eszterházyové využívali zámek nejdříve jako hospodářské stavení, jeho vzhled obohatili jen v roce 1736 cyklem postav v arkádě – fresky znázorňují v nadživotní velikosti uherské a evropské panovníky, známé vojevůdce a hrdiny z antické mytologie. Roku 1862 panství s majetkem odkoupila obchodnická rodina Popperovců, která uskutečnila nevhodné úpravy: samotný zámek přestavěla na byty, Svatební palác na okresní soud. Tzv. klasicistickou budovu, která vznikla kolem roku 1830 přestavbou renesanční budovy, funkčně přičlenili k okresnímu soudu a sloužila také pro potřeby města. Nyní v zámku sídlí archviv a zámek značně chátrá. Na zámku se konal 7. ledna 1611 soud s pomocníky hraběnky Alžběty Báthoryové, Čachtické paní, známé svými údajnými sadistickými zvěrstvy. Soudcovský sbor tohoto zajímavého trestního případu odsoudil pomocníky k trestu smrti. Samotnou Čachtickou paní nesoudili, v rozsudku se uvádí jen, že ji nechali ve vězení na Čachtickém hradě, kde zůstala až do své smrti v roce 1614. Na zámku sloužil jako voják strážného oddílu Juraj Jánošík, který se zde seznámil s uvězněným kysuckým zbojníkem Tomášem Uhorčíkem. Ten Jánošíka po propuštění z císařského vojska přemluvil, aby se dal ke zbojníkům. Jánošík si poté vytvořil vlastní družinu a stal se legendárním hrdinou, který „bohatým bral a chudým dával“. Nakonec jej začátkem března 1713 chytili v Liptovském Mikuláši, odsoudili a popravili na šibenici.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Nový Světlov - Majitelé světlovského panství původně sídlili na hradě Starém Světlově, ale když byl v době česko-uherských válek zničen, postavili bratři Zbyněk, Ctibor a Jaroslav z Landštejna před r. 1480 nad soutokem Olšavy a Kaménky u Bojkovic hrad Nový Světlov. Byl vybudován v pozdně gotickém slohu a převzal strategickou funkci Starého Světlova i někdejší bojkovické tvrze; tvořil jej nepříliš rozsáhlý hradní palác s věží. V r. 1527 byl hrad prodán Burianu z Vlčnova. Nový majitel se při bojích o trůn po smrti Ludvíka Jagellonského (1526) postavil na stranu Jana Zápolského, a proto mu byl hrad spolu se statkem zkonfiskován, ale brzy nato zase vrácen. Burianem vymřel rod z Vlčnova po meči. Po krátké držbě Bilíků z Kornic přešel hrad do rukou Kateřiny z Vlčnova, která v době vzrůstajícího tureckého nebezpečí opevňovala Nový Světlov novými hradbami a rozšířením předhradí, čímž se areál hradu podstatně rozšiřl. Od r. 1563 náležel Nový Světlov rodu Tetourů z Tetova, za nichž byl hrad přestavěn a podstatně rozšířen, od r. 1594 Janu Jetřichu z Kunovic. Ten jej však brzy předal své sestře Anně Marii, jejíž muž Zdeněk Žampach z Potštejna byl znám svým tvrdým postojem k pOddaným. V r. 1605 přečkal hrad bez větších škod ničivý vpád Bočkajovců. V r. 1610 získal panství Hanuš Petřvaldský z Petřvaldu, který je v r. 1613 prodal Františku Serenyimu. Serenyiové se sice aktivně účastnili stavovského povstání v 1. 1618 - 1620, ale po Bílé hoře nebyli zvlášť tvrdě potrestáni; po zaplacení pokuty 5000 zl. moravských jim bylo panství ponecháno. V r. 1656 byli dokonce povýšeni do šlechtického stavu. Podstatné škody utrpěl hrad při trojím útoku turecko - tatarských vojsk v r. 1663, ale hrad dobýt se jim nepodařilo stejně jako Švédům v l. 1645 - 1646, kteří po několikerém marném obléhání 5 nepořízenou odtáhli; byl totiž důkladně opevněn a odolal i pozdějším kuruckým útokům v l. 1703 - 1709. o těchto nepřátelských náporech byl hrad v druhé polovině 17. století upravován. Gabriel Serenyi, který převzal světlovské panství po Františkově smrti, zemřel v r. 1664 a zanechal syny Františka a Jana Karla, kteří se O zděděný statek rozdělili. Jan Karel dostal Světlov. V r. 1803 koupila panství za 277 000 zl. Žofie Haugvicová z Biskupic (U 1835), která vytvořila na světlovském hradě, zejména v posledních letech svého života, příznivé kulturní ovzduší. Byla ctitelkou hudby a jí vyškolení hudebníci hráli při koncertech díla Mozartova a Beethovenova. Zajížděl sem i Josef Mánes, který učil její dceru Jindřišku malovat. Jindřiška Haugvicová, provdaná za karvínského velkoprůmyslníka Larische-Mönnicha, zdědila Nový Světlov r. 1835. Dostatek finančních prostředků umožnil ve 40. letech 19. sto letí přestavbu hradu na zámek v tehdy módním tudorském slohu; přestavbu provedl vídeňský architekt Eduard Kuscher. Je to jednopatrová půlkruhovitá budova s cimbuřím a čtyřbokou věží po straně. Ital Vitalino Fumugalli přeměnil jižní část obory v anglický park se subtropickou flórou, kde ve sklenících i v zimě dozrávaly citróny, pomeranče a fíky. Na přelomu 19. století se pak majitelé Světlova rychle střídali; v r. 1906 byl prodán uherskému šlechtici Aladaru Kereczenyimu, od něhož jej v následujícím roce koupil Jiří Lubomierski. V r. 1924 získala panství v exekuční dražbě Pozemková banka v Praze, v r. 1926 se stalo jako součást zbytkového statku vlastnictvím manželů Ladislava a Jarmily Zbořilových, za nichž byl pustnoucí zámek znovu upraven. Nyní v soukromém vlastnictví.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Luhačovice - Luhačovice se v pramenech poprvé připomínají v r. 1412, kdy zde již stávala tvrz. V 1. 1412 – 1517 však byla osada součástí světlovského panství, tvrz přestala plnit funkci panského sídla a ve válkách mezi Matyášem Korvínem a Jiřím z Poděbrad pravděpodobně zanikla. V r. 1590 se Luhačovice staly majetkem rodu Bartodějských z Bartoděj. Po B9lé hoře propadly konfiskaci a získal je kníže Maxmilián z Lichtenštejna. ten je v r. 1629 prodal Gabrielu Serenyimu, v jehož rodě zůstaly až do r. 1945. V první polovině 18. století byl majitelem panství hrabě Volfgang Serenyi, který v místech tvrze vybudoval v 1. 1730 – 1738 barokní zámek a přistavěl k němu kapli. Jde celkem o nevýraznou jednopatrovou budovu s jednoduchou barokní fasádou. V zámku sídlí škola.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Uherský Brod - Původně hrad vybudovaný za Přemysla Otakara II. Pobývali zde panovníci (Karel IV., Zikmund, Matyáš Korvín). R. 1512 byl opuštěn a chátral. V r. 1645 zpustošen Švédy. Na poč.18. st. zde postavili Kounicové barokní lovecký zámeček zvaný Baráník. Zámecká stavba postavená na přelomu 17. a 18. stol. podle návrhu D. Martinelliho - dokončen pouze sloupový sál se zaklenutými křížovými klenbami. Součástí muzejních budov jsou též dvě bašty (16. stol.), městské hradby se zámeckou bránou (13. stol.) a muzejní dostavba z let 1931 - 1947. Muzeum, jehož zřizovatelem je MK ČR, dokumentuje poznání dějin společnosti a kultury na úsecích života a díla J.A. Komenského.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Hluk - První písemná zmínka o hlucké tvrzi pochází z roku 1303, kdy je tvrz popisována jako dřevěná budova ležící na pravém břehu říčky Okluky. Z této dřevěné stavby se později stává zděná tvrz. Roku 1460 ji získávají páni ze Zástřízl a po nich tvrz přejímají páni z Kunovic, vlastníci mnohých sídel na Slovácku. Posledními šlechtickými majiteli byli Liechtensteinové, kterým hlucká tvrz patřila od roku 1625 až do 20. let minulého století. Poté získala celý objekt tvrze obec.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Bílovice - Tvrz se poprvé připomíná v r. 1552, i když existovala určitě dříve. Nejpozději byla vybudována po r. 1490, po spojení obou částí Bílovic. V r. 1592 získali statek Ledeničtí z Ledenic. V r. 1617 byl opět rozdělen na dvě části a díl s tvrzí získal Jan Skříčovský z Pozdětína. K novému spojení obou částí statku došlo po r. 1666, kdy Bíloice byly dány lénem Adolfu Skydinskému ze Skydině. V 1. 1718- 1809 byli jejich držiteli Bevierové z Freiriecku. Poté bylo léno přenecháno za 60 139 zl. Hraběti Ferdinandu z Laurencin-Beaufortu. V místech staré tvrze byl kolem r. 1800 vybudován nynější zámek, budova se středovým rizalitem, upravovaná v průběhu 19. století i v nejnovější době. Kolem zámku se rozprostírá přírodní anglický park. Od r. 1831 až do konfiskace v r. 1945 patřil zámek rodu Logothettů. V r. 1854 zde byl hostem malíř Josef Mánes, který tu také nakreslil několik kreseb (mj. Veroniky Čudové) a krojových studií.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Buchlovice - Historie zámku navazuje na dějiny nedalekého hradu Buchlova (https://lotusesprit.rajce.idnes.cz/buchlov/), který se jako stará středověká pevnost stal na konci 17. století pro šlechtu nepohodlným. Traduje se, že tehdejší majitel panství, Jan Dětřich z Petřvaldu, postavil zámek pro svou manželku Eleonoru z Colonna-Felsu, původem z Itálie, pro kterou byl hrad příliš chladný. Zámek je vystavěn ve stylu italské barokní vily podle anonymního projektu odkazujícího na vídeňské případně slezské architektonické prostředí. Dostavěn je roku 1707. Rod Petřvaldů vystřídali roku 1800 Berchtoldové, kteří zde žili až do roku 1945, kdy byl zámek zestátněn. V roce 1805 umístil Leopold I. Berchtold v části zámecký budov vojenskou nemocnici. 5. května téhož roku byla obec povýšena na tržní městečko. Za Leopolda II. Berchtolda byl zámek vrácen svému účelu a honosně vybaven novým nábytkem a dalším historickým mobiliářem nejen z hradu Buchlova ale i nakoupeného na aukcích. Svou současnou podobu získal zámek až v prvních dvou desetiletích 20. století, kdy citlivé úpravy provedl architekt Dominik Fey. V roce 1945 byl zámek na základě Benešových dekretů zestátněn a roku následujícího předán jako významný doklad své doby do správy Národní kulturní komise a zpřístupněn veřejnosti. Jde o jeden z nejkrásnějších komplexů svého druhu u nás. Zámek tvoří dvě protilehlé budovy, z nichž tzv. Horní zámek, nazývaný též Flora dříve sloužil hospodářským účelům (stáje, později hostinské pokoje). Uprostřed mezi budovami je dvůr s centrální kašnou. Honosný tzv. Dolní zámek zase sloužil k reprezentačním účelům a pro ubytování hraběcí rodiny.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Buchlov - Buchlov byl vybudován v první polovině 13. století. Hrad byl založen jako významný strategický bod. Funkce hradu byla hospodářská, obranná, ale hrad byl také správním střediskem. K této správě náležela i královská soudní pravomoc, tzv. lovecké právo. Původní zakládací listina se však nedochovala. Ze stavebně-historického hlediska se Buchlov řadí do přechodného románsko-gotického období. Přestože byl Buchlov neustále v majetku krále, byl často dáván do zástavy bohatým moravským rodům – věřitelům krále. V roce 1511 přestal být Buchlov majetkem krále. Král Vladislav II. Jagellonský jej daroval Arklebu Trnavskému z Boskovic za jeho významné služby proti Turkům. Arkleb hrad prodává roku 1520 Žerotínům, kteří jej drží až do roku 1544. Od nich koupil panství Jan Ždánský ze Zástřizel, jehož rod zde pobýval více než jedno století. Za Zástřizlů proběhly největší stavební úpravy, a to již v duchu renesance. Celý horní hrad byl přestavěn k reprezentačním a obytným účelům. Veškeré hospodářské budovy byly přesunuty do nově vybudovaného dnešního druhého nádvoří. Většina Zástřizlů se aktivně zapojila do stavovského povstání na straně vzbouřenců a při konfiskacích ztratila značnou část majetku. Poslední stavební úpravy proběhly, když hrad vlastnili pánové z Petřvaldu (1644–1800). V důsledku blížícího se nového tureckého nebezpečí bylo opevnění hradu rozšířeno ještě o současné první nádvoří s věžovou bránou a bastionem. Přes všechny snahy stavebníků přizpůsobit středověkou pevnost životnímu stylu 18. století, se nedařilo vyhovět novým požadavkům, a proto majitelé postupně ztrácí zájem o další úpravy. V letech 1698–1701 byl v městečku Buchlovice vybudován honosný zámek ve stylu italské barokní vily. Od roku 1751 zůstal Buchlov trvale neobydlen, avšak zásluhou posledních majitelů, hrabat Berchtoldů z Uherčic, nechátral. Berchtoldové, zejména osvícení badatelé Dr. Bedřich a jeho nevlastní starší bratr Dr. Leopold I., soustředili do jeho prostor mimořádně cenné a rozsáhlé sbírky. Z tohoto přírodovědného a historického souboru vzniklo rodinné muzeum. V r. 1945 přešel Buchlov společně s rodinnou hrobkou kaplí sv. Barbory do vlastnictví československého státu.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Cimburk u Koryčan - Hrad dal postavit Bernard z Cimburka v letech 1327–1333 a roku 1348 na něj z původního hradu Cimburk (okres Svitavy) přesídlil. Původně se jednalo o gotický hrad. Je typickým představitelem dynamizující hradní architektury první poloviny 14. století, s výraznými prvky francouzské fortifikační architektury. Protáhlá dvouvěžová bergfritová dispozice spolu s použitím nadstandardních architektonických a kamenických postupů činí z něj památku prvořadého významu. Hrad v roce 1358 koupil moravský markrabě Jan Jindřich. V roce 1375 ho zastavil Zikmundu z Letovic a v roce 1398 uvázal Čenkovi z Drahotuš. V roce 1407 hrad přepadl a obsadil další zástavní držitel Vok IV. z Holštejna. V roce 1429 přenechal Vok V. z Holštejna hrad svému příbuznému Štěpánovi ze Zdounek a Vartnova. Za česko-uherských válek byl hrad dobyt uherským králem Matyášem. Poté proběhlo několik vlastnických přesunů, až hrad nakonec roku 1523 odkoupil Vilém z Víckova. Po roce 1523 a 1661 byl hrad přestavován. Od počátku 18. století, kdy již nehrozilo nebezpečí tureckého vpádu, byl opuštěn a chátral. Na konci 20. století se zdál osud zříceniny zpečetěn, protože neuplynula snad jediná zima, po které by se rozsah hradu v důsledku řícení staticky narušených zdí nezmenšil. Díky skupině příznivců hradu, občanskému sdružení Polypeje, nastal po roce 1994 obrat k lepšímu, i když z hlediska záchrany některých částí hradu je již zřejmě pozdě.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Bučovice - Byl postaven v letech 1575–1585 Janem Šemberou z Boskovic, ve své době jedním z nejbohatších moravských šlechticů. Stavitelem zámku s jeho renesančními arkádami byl severoitalský mistr Pietro Gabri. Stavbu realizoval s využitím plánů Jacopa Strady (nikoliv – jak se často mylně uvádí – Pietro Ferrabosco do Lagno). Zámek má prostorný dvůr vroubený ze tří stran arkádami. Štíhlých sloupů a arkád s hlavicemi (jónskými, římskými i korintskými) je celkem 96. Sokly sloupů jsou ozdobeny emblémy, kamenné veřeje dveří pak nesou znaky zakladatele zámku a jeho manželek. Na barokních úpravách zámku probíhajících od roku 1633 participoval Giovanni Giacomo Tencalla. Ten pro Maximiliána z Lichtenštejna, jenž zámek i panství vyženil s dcerou Jana Šembery Kateřinou, vytvořil i manýristickou kašnu (1635/1637) uprostřed dvora. Vodotrysk je vysoký 8,5 metru; představuje kalichovitou vázu s lupenkovitě zprohýbanou hlavicí, která přechází ve čtyři vyhloubené dračí hlavy opírající se o bedra dřepících mořských panen. Nahoře je zakončen sochou Bakchuse. V téže době byly přistavěny i čtyři rohové věže s kovovými lucernami, které však pro velkou tíhu musely být s věží postupně sejmuty. Na rozdíl od vnější až strohé fasády zámku, jeho západní křídlo v sobě skrývá několik bohatě zdobených reprezentačních sálů, které se jmenují podle jejich pozdně renesanční výzdoby. Sál pěti smyslů má na klenbě alegorie smyslů malované podle kreseb Martena de Vos. V lunetách jsou technikou chiaroscura-šerosvit namalovány antické výjevy. Další pokoj zvaný „ptačí“ má na stropě malovanou síť, v jejímž vrcholu je Amor s ptáky. Rozlohou největší je Císařský pokoj, jehož výzdobu velmi pravděpodobně provedl dvorní sochař a štukatér císaře Rudolfa II. – Hans Mont. Na čtyřech lunetách, které Mont vyzdobil vysokým štukem, se nacházejí postavy císaře Karla V., Európy, boha Marta a Venuše. Do lunet nad okny Mont umístil římské císaře – Augusta, Nera, Antonia a Marca Aurelia. Tzv. zaječí pokoj je vyzdoben freskami, kde zajíci vystupují v lidských situacích a s lidmi dokonce válčí. Uprostřed stropu je freska zobrazující hostinu zaječího páru. Venušin pokoj zdobí fresky z okruhu malířů benátské školy. Pokoje v 1. patře byly určeny především pro služebnictvo, ale nachází se zde také kaple datovaná 1637. Od roku 1681 přestal zámek sloužit jako panské sídlo a stal se administrativním centrem panství, od roku 1722 pak sídlem centrální lichtensteinské účtárny. Od té doby žádné závažnější stavební úpravy nenarušily jeho italský renesanční charakter. Tomuto účelu sloužil až do r. 1924. Hořejší patra byla přeměněna v byty pro úřednictvo. Také renesanční uspořádání zahrady bylo silně narušeno. Likvidace jejích zbytků byla dovršena v r. 1726, kdy došlo k její přeměně v užitkový sad. Dvě báně zámeckých věží byly pro přílišnou tíhu v r. 1724 odstraněny a zbývající dvě stihl stejný osud v r. 1813, takže věže dostaly dnešní nízký vzhled. V důsledku přeměny zámku v ústřední kanceláře bylo odstraněno vše, co připomínalo jeho dřívější funkci. Tak v r. 1787 bylo zbouráno pevnění, odvezena děla, tak charakteristická pro tehdejší pohled na zámek. V r. 1796 byla vybourána ze zámeckých sálů dosavadní renesanční kamna, v r. 1825 odstraněna bašta před zámkem a zasypán i příkop. Vedle lichtenštejnské kanceláře byly po r. 1848 dočasně v zámku umístěny i soudní a berní úřady. Po r. 1945 se stal zemědělsko-lesnického archívu. Dnes jej spravuje Krajské středisko státní památkové péče. Vzhledem k jeho vynikající renesanční architektuře která se svým pojetím řadí k předním dílům tohoto slohového období nejen u nás, ale i v celé střední Evropě.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Slavkov - Kounicové přestavěli dosavadní tvrz v renesanční zámek, jehož část se uchovala v pozdějších přestavbách. Stalo se tak za Oldřicha z Kounic (1569 — 1617), který dal vyzdobit i slavkovské náměstí budovou renesanční radnice a renesančními domy. Oldřich z Kounic, čelný představitel slavkovských Kouniců, byl jednou z předních osobností moravské stavovské opozice proti Rudolfu II. Oldřichův syn Lev Vilém unikl pro své mládí pobělohorským konfiskacím a těšil se na opak přízni kardinála Ditrichštejna, který dbal o jeho katolické vychování (jeho druhou manželkou byla hraběnka Eleonora z Ditrichštejna). V r. 1642 byl Lev Vilém povýšen do hraběcího stavu s právem užívat i erbu vymřelého rodu pánů z Ústí (který pocházel z rodu Vítkovců); zemřel 31. října 1655 a byl pohřben v dominikánském kostele v Brně, který dal nově vystavět. Na svých cestách shromáždil Lev Vilém četné obrazy, sochy i předměty uměleckého řemesla, které tvořily základ pozdější proslulé kounicovské sbírky. Jeho potomci získali vynikající postavení ve státních službách. Tak již jeho syn Dominik Ondřej (1654 1705) byl v císařových diplomatických službách, zúčastnil se mírového jednání v Rijswicku a v r. 1697 a v r. 1698 se stal i konferenčním ministrem; byl i říšským místokancléřem. Dominik Ondřej přebudoval dosavadní renesanční zámek v barokní; stavba začala v 90. letech 17. století. Jejím generál ním projektantem se stal Domenico Martine z Luccy (1650 — 1718), který se ve Vídni čile stýkal s Kounici, Lichtenštejny a Harrachy. Martinelli však vypracoval nejen plán honosného barokního sídla, ale i přestavby celého města. Zámek ve tvaru U měl stát nad městem a přispět tak k přetvoření celé krajiny podle Martinelliho urbanistických představ. Přestavba zámku trvala déle než půl století. Do objektu byly pojaty zbytky zdiva pozdně románské tvrze německých rytířů i část budovy renesančního zámku. Martinelli stačil dokončit jen západní zahradní část, která byla budována kolem r. 1701, jak o tom svědčí i interiérová výzdoba provedená freskařem A. Lanzanim a štukatérem S. Bussim. Přestože Martinelli v r. 1718 náhle zemřel, je část slavkovského zámku, kterou dokončil, jednou z jeho nejzachovalejších staveb; podařilo se mu přenést styl římského baroka do středoevropské architektury. V téže době vytvářel G. Giuliani rozsáhlý soubor soch, určený především pro nově založenou zámeckou zahradu. Tyto sochy, doplněné později několika skulpturami I. Lengelachera, byly nakonec z větší časti přeneseny do zámeckého nádvoří a rozlehlá zahrada proměněna podle vkusu 19. století v přírodní krajinářský park. Další držitel zámku, Maxmilián Oldřich z Kounic, pokračoval v budování severního zámeckého křídla, jehož realizací pověřil d r. 1732 Václava Petruzziho. Poněvadž mělo být vytvořeno honosné průčelí a slavnostní společenský sál; bylo nutno změnit dosavadní úpravu západního traktu. Italský architekt Valmaggini rozšířil reprezentační čestný dvůr; na budování průčelí se snad podílel Josef E. Fischer z Erlachu, který také stavěl zámecký vodovod. V r. 1752 stála již celá zámecká budova včetně západního křídla. Její výzdoba však trvala ještě dalších 15 let. Z této doby pocházejí i iluzívní nástěnné malby Josefa Pichlera v hlavním sále, představující Herkula v boji se lvem a býkem, malby v zámecké kapli, prostupující celou výšku bočního křídla, a výzdoba přilehlé sakristie. Sochařské práce v kapli Ukřižovaný a andělé jsou dílem F. X. Masserschmidta. Výzdoba skončila v r. 1767. V té době již byl majitelem panství Václav Antonín Kounic (1711—1794), který ač původně duchovní, byl po smrti svých bratrů určen za dědice. Po studiích na několika zahraničních univerzitách vstoupil do diplomatických služeb, byl císařským komisařem na permanentním říšském sněmu v Rezně, pak vyslancem při různých italských dvorech a posléze ministrem pro správu habsburského Nizozemí v Bruselu. V r. 1748 dosáhl úspěchu při mírovém jednání v Cáchách, načež se stal konferenčním ministrem a byl za zásluhy odměněn Rádem zlatého rouna. Byl nejen ctitelem francouzských mravů, řeči a literatury, ale také Francie samé (v 1. 1750 — 1753 byl vyslancem ve Versailles); zasloužil se o získání francouzského krále za spojence Rakouska, a nabyl tím neomezené důvěry císařovny Marie Terezie. V r. 1756 se stal dvorským a státním kancléřem a kancléřem pro záležitosti italské a nizozemské. V r. 1764 byl povýšen do stavu říšských knížat. Byl též znám jako znalec a podporovatel umění (mimo jiné byl i protektorem vídeňské Akademie umění). Za císařů Josefa II. a Leopolda II. však jeho vliv poklesl. Zemřel ve Vídni 27. června 1794 a byl pohřben ve Slavkově. V následující době proslul slavkovský zámek v souvislosti s bitvou u Slavkova, k níž došlo 2. prosince 1805 mezi francouzskými vojsky na straně jedné a spojenými rusko-rakouskými vojsky na straně druhé. Císař Napoleon po vítězné bitvě ve dnech 3.—7. prosince na zámku přenocoval a zde byla také zahájena první mírová jednání. Moravská větev Kouniců vymřela knížetem Aloisem Václavem z Kounic, který zemřel v Paříži 17. listopadu 1848; zámek Slavkov s velkostatkem převzala česká větev hrabat Kouniců, která odvozovala svůj původ od Bedřicha z Kounic (+ 1635). Z ní vynikl hrabě Václav z Kounic (+ 1913), známý český politik a mecenáš. V r. 1945 přešel slavkovský zámek do správy státu.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis

Nebyla nalezena žádná alba.

JP - Všechny fotografie jsou chráněny autorskými právy a jejich další použití, či šíření bez mého svolení je trestné. Popisy míst většinou převzaty z www.hrady.cz. Ja fotky nekomprimuju, to dela pak samo rajce. :( Kdo má o nějakou fotku v normální kvalitě zájem, nechť se ozve, domluva možná. :) Díky za návštěvu. :)

Aktivní od

23. března 2009

Pohlaví

muž

Datum narození

neuvedeno

Mí oblíbení lidé na Rajčeti

reklama