Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 
JP - Všechny fotografie jsou chráněny autorskými právy a jejich další použití, či šíření bez mého svolení je trestné. Popisy míst většinou převzaty z www.hrady.cz. Ja fotky nekomprimuju, to dela pak samo rajce. :( Kdo má o nějakou fotku v normální kvalitě zájem, nechť se ozve, domluva možná. :) Díky za návštěvu. :)

reklama

filipov  1
9 fotek, 25.12.2017, 70 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Filipov - Původně zde stál dvůr Trčků z Lípy zvaný Šintloch (Šintlochy). Od r. 1711 byl v majetku kláštera ve Žďáře nad Sázavou, v té době byla vybudována kaple. V r. 1760 získal dvůr Filip Krakovský z Kolovrat, který mu změnil jméno a přístavbou křídel ho změnil na barokní zámek. Stavbu zámku dokončil jeho syn Leopold, který také založil rozsáhlý park, v jehož hlavní aleji byly sochy měsíců. V majetku Kolovratů Krakovských byl až do r. 1818. Následujících několik majitelů zámek různě přestavovali, v l. 1863 - 1865 získal současnou podobu ve slohu anglické gotiky. Posledními majiteli byla až do r. 1945 rodina Kleeborn-Eisensteinova. Dále byl majetkem státu, kdy byl užívaný Státním statkem a v polovině 70. let 20 stol. přešel do správy Státní knihovny. Nyní je po rekostrukci v zámecký hotel a sídlí v něm Alzheimercentrum Filipov.
suchdol  1
10 fotek, 25.12.2017, 54 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Suchdol - Původně tvrz poprvé výslovně doložena k roku 1402, kdy byla v majetku měšťana Petra Píška, straníka Václava IV., a obléhalo ji vojsko krále Zikmunda. Píškové drželi Suchdol až do poloviny husitských válek a poté se majitelé často střídali až do roku 1530, kdy jej od Jana Pařízka z Pařízku koupili Popelové z Vesce, kteří zřejmě provedli rozsáhlou přestavbu starého gotického sídla na renesanční zámek. Jan Popel z Vesce jej ale zanedlouho poté, roku 1571, musel pro dluhy odprodat Jiřímu Voděradskému z Hrušova. V průběhu 30tileté války byl zámek i s celou vsí několikrát vydrancován císařskými a nakonec roku 1639 i Švédy, takže když jej o osm let později získal Jindřich Volf Berka z Dubé, musel jej nechat nákladně opravit. Zároveň však připojil Suchdol k Malešovu a tak význam suchdolského zámku klesl. Centrem samostatného statku se stal znovu až roku 1738, kdy jej od Karla Jáchyma Bredy odkoupil pražský univerzitní profesor Václav Neumann z Puchholce. Václav Neumann přikročil k dalším stavebním úpravám zámku; nechal zasypat vodní příkopy a zřídit zdí obehnanou zahradu, do stejné výšky srovnat jednotlivá křídla a zakrýt je barokní valbovou střechou a znovu vybavit některé místnosti. Od roku 1776 se stal Suchdol opět součástí malešovského panství a Osteinové či poté Dahlberg-Osteinové zdejší zámeckou budovu využívali jen hospodářsky a v l. 1839-1875 v ní dokonce zřídili cukrovar, později bylo ještě zbořeno severozápadní křídlo a v jeho místech postaven kravín. Při první pozemkové reformě v roce 1925 získala zámek obec a zmíněný kravín byl přestavěn na sokolovnu. Roku 1946 byla v části zámku umístěna škola a od roku 1961 byl celý objekt postupně opravován. Vznikla zde i knihovna a obřadní síň či sídlo MNV, opravena byla sgrafitová výdoba fasád. Obecní úřad a tělocvična se v zámku nachází stále.
20 fotek, 25.12.2017, 111 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Zdechovice - Ve zdejší obci stál odedávna zámek. Původně to byla jen tvrz, potom dřevěný zámek. V roce 1803 úplně vyhořel. Nový zámek byl vystaven hrabětem Karlem z Paarů. Ten ho roku 1889 prodal Dr. Otto Mettalovi, který si koupil v roce 1912 od císaře titul "von", a tak patřil do šlechtické rodiny. Mettal zámek opravil a opatřil pěknou věží s hodinami. U zámku se rozkládal park, dílem anglický a dílem francouzský. Po jeho smrti se ujímá vedení dcera Helena, která se přihlásila k Němcům a v roce 1945 byla odsunuta. V letech 1951 - 53 sloužil zámek k ubytování horníků z Chvaletic. V roce 1953 se do zámku stěhuje vojenská posádka. Pro mužstvo se postavily v parku dřevěné baráky. Dne 2. října 1968 přijíždí skupina sovětské armády, naše vojsko musí ze zámku odejít do Přelouče. Dne 12. října se do zámku přistěhoval ženijní pluk, který měl kolem 600 mužů. Zde armáda hospodařila jako doma a park byl likvidován pohonnými hmotami. V parku bylo pro armádu postaveno kino. Vojsko zde bylo do roku 1990.
58 fotek, 23.12.2017, 667 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, dokumenty, lidé, práce
Nacistická podzemní továrna Albis - Původně pivovar byl postaven v roce 1858 a veden pod názvem Litoměřická pivovarská společnost u Labského zámku (Leitmeritzer Bierbraugesellschaft zum Elbschloss A.G). Pivovar se specializoval především na tmavá piva, např. 16° special Malzbier, 16° Granator a klasikou byl Litoměřický kozel (Bockbier). Po obsazení pohraničí, se podařilo konkurenčnímu podniku Sudetské pivovarské akciové společností v Ústí n. L. získat celý majetek pivovaru a výroba byla zastavena. V květnu roku 1940 byla uvařena poslední várka „labskozámeckého“ piva a v červnu téhož roku rozprodáno veškeré technologické zařízení pivovaru. Uzavřela se nedlouhá historie výroby piva na návrší nad tokem Labe.
Dne 13.2 .1942, se mění název na Labskozámeckou správní akciovou společnost v Litoměřicích (Elbschloss - verwaltungs A.G. in Leitmeritz). Bylo dohodnuto přestavět pivovar na chladírny a dnem 29.9 .1942 byla založena nová firma s názvem Sudetské chladírny, společnost s r.o. v Litoměřicích (Sudeten Kühlhaus G.m.b.H in Leitmeritz). V nájmu chladíren se pak v 1. podzemním patře, nacházela od konce roku 1940 firma Brode, vyrábějící sladové výtažky, kypící mouku, marmelády aj. (Ernst Brode & co, Kom.Ges.), a po bombardování Berlína v roce 1942, byla do 2. a 3. podzemního patra chladíren, přemístěna výroba dřevěných leteckých vrtulí pod názvem Albis - Werke G.m.b.H Leitmeritz - pobočka berlínské firmy Propeller Schwarz - Gustav Schwarz GmbH, vyrábějící letecké součástky a výzbroj pro válečné účely. Práce na úpravách podzemních prostor (prohlubování a čištění sklepů, bourání příček, dělání betonových základů pro instalaci strojů, vyklízení zednického odpadu,...), zde tehdy prováděli vězni z KT Terezín, tzv. “komando Elbschloss“. Později bylo vytvořeno “komando Albis“, kde se již pracovalo přímo na výrobě vrtulí. Podmínky zde byly velmi špatné, pracovalo se za stálého vhánění těžko dýchatelného suchého vzduchu, ve dne i v noci na dvanáctihodinové směny, téměř bez přestávek. Denní produkce činila 50 - 60 vrtulí. Dne 14.3.1945 zde proběhla poslední směna, výroba byla ukončena a část strojů odvezena. Po osvobození převzali Albis - Werke rusové jako válečnou kořist. Po skončení války byly Sudetské chladírny 24. 5. 1945 převzaty do národní správy a to pod názvem Labskozámecké podniky Litoměřice, ze kterých se utvořil národní podnik Litoměřické mrazírny. Podnik fungoval do roku 1996, kdy byl privatizován a nadále různými firmami využíván ke komerčním účelům. V roce 2005 začala likvidace objektu.
O rok později byla podzemní část zasažena požárem. V současnosti budovy chátrají a čelí nájezdům sběračů kovů; na povrch navíc také prosakují informace o záměru investorů vybudovat zde nákupní centrum – tedy žádná pozitivní budoucnost pro tuto jinak skvostnou dominantu Litoměřic. ( zdroj: M. a P. Němcovi (albis-werke-2007.mysteria.cz))
28 fotek, 16.12.2017, 207 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Dolní Beřkovice - Tvrz v Dolních Beřkovicích, původně jen v Beřkovicích, se uvádí až za Radslava II. Beřkovského ze Šebířova ve 2. polovině 15. století. V r. 1513 přenesl své sídlo do nedalekého Liběchova. Beřkovští ze Šebířova drželi Beřkovice až do r. 1597, kdy je Mikuláš Beřkovský prodal míšeňskému rytíři Zikmundu Vilémovi z Blevic a z Nosovic. Ten si Beřkovice zvolil jako své hlavní sídlo. Beřkovická tvrz neodpovídala jeho potřebám a proto dal na místě tvrze v r. 1606 vybudovat renesanční zámek. Přestože byl v r. 1853 přestavěn, zachoval si svoji původní dispozici i vzhled. Čtyři uzavřená křídla zámku tvořila téměř pravidelný čtverec, z něhož v rozích vystupovaly šestihranné věže. Blevicové na novém zámku dlouho nevydrželi. I když Zikmund zemřel v r. 1621, pro účast na stavovském povstání byl jeho majetek zkonfiskován. V roce 1627 koupila Beřkovice Polyxena Pernštejnská z Lobkowicz a od tohoto roku vládli v Beřkovicích ze svého sídla v Roudnici nad Labem hlavní členové roudnické větve Lobkowiczů. Majoritní pán roudnických statků Ferdinand Josef Lobkowicz předal tehdy již Dolní Beřkovice svému mladšímu bratru Josefovi a ten založil novou větev lobkovického rodu, zvanou dolnobeřkovickou. Josef z Lobkowicz přestavěl zámek v tehdy módním pseudogotickém stylu. V majetku Lobkowiczů zůstal zámek až do r. 1948. Po tomto roce připadl zámek státu a až do poloviny 60. let v něm byla umístěna místní škola. Poté byl zámek pečlivě renovován a svým vzhledem se přiblížil podobě, jakou měl na počátku 17. století. Později sloužil jako byty a sklady. V 90. letech 20. stol. byl v rámci restitucí vrácen původním majitelům Lobkowiczům.V současné době zjevně chátrá.
chlumin  1
11 fotek, 16.12.2017, 85 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Chlumín - První zprávy o Chlumínu pocházejí z let 1310 – 1332, kdy byla zdejší tvrz v držení pražské patricijské rodiny Velfloviců. Později vystřídal řadu majitelů. V roce 1559 se v držení Chlumína uvádějí Kyšperští z Vřesovic, kteří na místě staré tvrze vystavěli novou renezanční tvrz, která se již nazývala zámkem. Ten dále často střídal majitele. V letech 1675 – 1726 patřil Chlumín Údrčským z Údrče, kteří na přelomu 17. a 18. století zámek barokně přestavěli. Další úpravy byly prováděny v průběhu 18. století za Anny Marie Toskánské, která Chlumín koupila. V roce 1802 zřídili tehdejší majitelé Chlumína, Chotkové, na zámku školu a současně zde bylo sídlo farního úřadu. Jako škola sloužil zámek až do začátku 20. století. Po roce 1945 sloužil zámek k obytným a hospodářským účelům státního statku. V 80. letech 20. století byl zámek opraven, nyní opuštěn a chátrá.
59 fotek, 14.12.2017, 41 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Litomyšl zámek - V raném středověku stával na místě dnešního litomyšlského zámku pomezní hrad Slavníkovců. Zmiňuje se o něm Kosmas ve své kronice při popisu hranic slavníkovského panství r. 981. Poté, co bylo r. 995 knížectví Slavníkovců vyvráceno vojenskou mocí Přemyslovce Boleslava II., náležela Litomyšl pod vládu pražských knížat. Řeka Loučná se tehdy nazývala Trstěnice, tj. řeka s rákosím a trstěnická stezka byla významnou obchodní cestou spojující Čechy s východní Evropou. Těsně před polovinou 12. století uvedl Vladislav II. s pomocí olomouckého biskupa Jindřicha Zdík a do Litomyšle premonstrátský řád, jemuž daroval celou okolní krajinu k užívání a kolonizaci. Mniši se usadili přímo na hradní vyvýšenině, kterou Jindřich zdík přezval na olivetskou horu, a postavili si zde rozlehlý komplex klášterních budov. Někdejší hrad, pokud tu ještě stál, ztratil asi tehdy již svou obrannou funkci. Roku 1344 se stal klášter základem biskupství pro východní Čechy a západní Moravu, zřízeného zde Karlem IV. Když r. 1419 po smrti Václava IV. husitské revoluční hnutí ovládlo zemi, přitáhl r. 1421 před Litomyšl Jan Žižka v čele velkého vojska. Město i s okolím přijalo čtyři artikuly pražské, biskupovo sídlo na návrší nad městem zůstalo zatím ušetřeno. Až když je r. 1425 dobyli po Žižkově smrti sirotci, biskup Aleš z Březí uprchl a tím litomyšlské biskupství prakticky zaniklo. Budov byly pobořeny a do Litomyšle byli dosazováni husitští hejtmané. Poslední z nich, Vilém Kostka z Postupic, se přidal nakonec ke straně Zikmundově a r. 1436 dostal od něho Litomyšl s celým někdejším biskupským jměním do dědičné zástavní držby. Kostkové z Postupic vládli na Litomyšli a okolním panství více než sto let. Palác v Litomyšli (biskupský), se stal jejich sídlem. Po požáru r. 1460 musel být palác obnoven a byl i nadále opravován a zpevňován. Nepoužívané budovy v okolí paláce i pozůstatky dalších klášterních i biskupských staveb byly koncem 15. století odstraněny a v blízkosti paláce zřízeno Nové čili Horní město, kde se pod ochranou Kostků usazovali čeští bratři z Čech a Moravy a kde r. 1503 byla založena i českobratrská tiskárna. Když se Bohuš III. Kostka zúčastnil r. 1547 odboje proti Ferdinandovi I., byl nucen postoupit litomyšlské panství královské komoře a sám dožil v Brandýse nad Orlicí, který mu byl ponechán. Litomyšlské panství, které zahrnovalo vedle Litomyšle na 50 vsí a rozlehlé lesní komplexy, pak Ferdinand I. dával do zástavy věřitelům královské pokladny. V r. 1552 se stal na 15 let jeho zástavním pánem Jaroslav z Pernštejna, jenž je však záhy předal dalším zástavním držitelům. Od r. 1567 pak obdržel Litomyšl do zástavy Jaroslavův bratr Vratislav. Šlo o členy jednoho z nejmocnějších panských rodů, spřízněného sňatky s Kostky z Postupic. Vratislav z Pernštejna, od r. 1566 nejvyšší kancléře Království českého si za hlavní sídlo zvolil zástavní Litomyšl. Když se Vratislav z Pernštejna stal zástavním pánem na Litomyšli, nenalezl zde vlastně žádné sídlo vhodné k obývání, neboť dosavadní kostkovský palác, zasažený požáry města v l. 1546 a 1560, byl značně poškozen. Původně se počítalo s opravou či nejvýš menší přestavbou paláce. Místo toho se však Vratislav nakonec rozhodl k úplné přestavbě. Zbytky někdejšího paláce Kostků z Postupic nebyly však úplně rozbořeny, nýbrž bylo jich použito jako základů severního křídla zámku. Celá stavba zámku, na první pohled jednolitá a zcela pravidelná, je tak vlastně rozčleněná a tvoří několik na sebe napojených celků. Začala slavnostním položením základního kamene 18. března 1568. R. 1574 bylo započato se stavbou kaple, která byla dokončena a vysvěcena r. 1577, a až potom se přestavoval starý palác na severní straně a budoval příčný trakt, oddělující velké a malé nádvoří. Vnější stavba tohoto příčného traktu byla pravděpodobně dokončena r. 1580 a až potom mohla být severní stěna velkého nádvoří vyzdobena figurálními sgrafity, plánovanými ovšem jistě již při zahájení stavby. Vnitřek severní stěny byl dohotoven asi do konce r. 1581. Stavba tedy proběhla patrně v l. 1568 – 1581, přičemž drobné dostavby se prováděly ještě po smrti Vratislava z Pernštejna (v říjnu 1582), a to nejméně do července 1587. Stavitelem zámku byl od r. 1568 až do své smrti v květnu 1575 císařský stavitel Giovanni Battista Aostalli, jako druhý stavitel se již r. 1570 připomíná vedoucí stavby Pražského hradu ve službách císaře Maxmiliána II. Ulrico Aostalli, který do Litomyšle nejprve dojížděl s Giovannim Battistou jako poradce, po jeho smrti pak asi sám převzal vedení celé stavby. Zámek měl v celém obvodu i v hospodářském dvorku všechny stěny ozdobeny psaníčkovým sgrafitem, v jehož obdélníkových polích jsou zobrazeny ve stylizovaných podobách rostlinné motivy, zvířata, lidské masky i celé lidské postavy v pestrých, vynalézavých variacích. Jde celkem asi o 8 000 psaníček, z nichž žádné se přesně neopakuje. Psaníčkové sgrafito bylo v pozdějších dobách zakryto hladkou omítkou; letopočet 1781 v omítce na severní straně dokládá opravy zámku po požáru r. 1775. R. 1935 byla restaurována jižní průčelní stěna; zachovalé části obnovil sochař A. K. Pochobradský z Prahy; zničené části nahradil novými, proti duchu originálu geometricky rýsovanými obrazci. Západní stěnu do zahrady obnovili s využitím motivů zachovaných částí r. 1953 pražští restaurátoři Böswart a Erhard, kteří zase dali sgrafitu proti výraznému tónu originálu silně zdrobnělý rukopis. Přes svou vnitřní stavební složitost působí zámek navenek dojmem pravidelnosti, jejíž obrovitost a monumentálnost je však dovedně zastřena teple nahnědlou kresbou sgrafit, přesně volenou gradací okenních ostění a malebnou rozmanitostí štítů. V tom tkví základní kompoziční motiv této vzácné architektury. Každá strana má přitom funkčně zdůvodněný odlišný vzhled. Lehkost a vzdušnost vstupního průčelí jsou zdůrazněny prolomenými arkádami a navíc slunečními hodinami, obnovenými ne zcela vhodně v r. 1729. Západní průčelí obrácené k městu působí monumentálně a vznešeně. Průčelí východní, nejméně pravidelné, s výstupky kaple a věže po stranách a s arkýřem v ploše stěny, skýtá pohled seversky romantický, připomínající malebnost pozdní gotiky. Architekt Giovanni Battista Aostalli navázal v této funkční nepravidelnosti na české výtvarně tradice a nedržel se přísně racionálních geometrických renesančních schémat. Litomyšlské štíty patří k nejdokonalejším specifickým projevům vyspělé české renesance; jsou nejúplnějším odkladem toho, jak byly zamýšleny a provedeny moravské zámky tohoto typu. Sgrafita na průčelní stěně nádvoří byla znalci před první světovou válkou považována za jeden z nejcennějších výtvorů v této technice v celém tehdejším Rakousko-Uhersku. Spojení italských arkádových dvorů s českými štíty a sgrafity v řešení Giovanniho Battisty Aostalliho vytvořilo ze stavby litomyšlského zámku jeden z nejcennějších skvostů nejen české renesance, nýbrž české architektury vůbec. Stavba zámku je o to cennější, že pozdější stavební úpravy se nedotkly takřka v ničem jeho podstaty ani vnějšího vzhledu. Řada drobných změn byla provedena již za Jana Friedricha Trautmannsdorfa, prvního představitele rodu, který se ujal litomyšlského panství po smrti Frebonie z Pernštejna r. 1646. R. 1661 dal zbořit velkou bránu, stojící před zámkem snad již od dob biskupství, r. 1669 dal opravit velkou věž a pobít plechem novou báň, vybudovanou místo staré, která byla zničena ohněm r.1635. Do období tohoto majitele spadá patrně též vznik robustní bosáže pilířů a severní stěny v přízemí, prováděné již v raně barokním slohu. jeden z pilířů nese také letopočet 1659. Hlavní stavební změny na zámku byly však provedeny na konci 18. a na počátku 19. století, kdy Litomyšl vlastnili po Trautmannsdorfech Valdštejnové-Vartemberkové. Jestliže ve zmiňovaném popisu zámku z urbáře z r. 1610 se psalo o „místy čtyřnásobných pokojích nad sebou“, byly myšleny kromě přízemí a dvou pater také dnes již neexistující podkrovní pokoje s okny do všech tří zastavěných stran nádvoří, jak jsou zachyceny ještě na rytině v litomyšlském tisku z l. 1700 – 1701. Ty však byly odstraněny spolu se snížením střech při úpravách nejhořejších pater po dvou velkých požárech z ledna 1768 a září 1775. Tak se stalo, že všechny prostory v obou patrech – kromě kaple – jsou radikálně přestavěny, nově přepaženy a rozděleny. V četných místnostech prvního patra se z té doby zachovaly štítové stropy a nástěnné malby malíře Dominika Dvořáka. Jen v přízemí lze nalézt nebo rekonstruovat původní dispozici a vybavení i určení většiny místností. Průčelí zámku nad arkádami bylo při těchto přestavbách opatřeno barokní věžičkou s hodinami a barokními vikýři. Všechny nákladné úpravy zámku a jeho okolí za posledních Valdštejnů-Vartemberků a náročný život šlechty prohlubovaly zadluženost panství, která se vlastně vlekla již od doby pernštejnské. Zadluženost vedla v l. 1791 – 1802 a pak znovu v období 1819 – 1891 k zavedení vnucené správy z rozhodnutí soudu. Finanční situace držitelů panství byla stále neudržitelnější, až r. 1855 došlo k vyhlášení úpadku a k dražbě zámku s panstvím. Koupil je bavorský kníže Maxmilián Karel Thurn-Taxis. Dvory byly pronajaty stejně jako pivovary a další podniky. Do zámku dosadili německé úředníky, sami zde nikdy nepobývali. Po vzniku Československé republiky byla sice v dubnu 1919 uvalena na velkostatek nejprve vnucená státní správa, ale již v květnu 1920 se změnila v pouhý státní dozor, který byl v srpnu 1922 úplně zrušen. První pozemková reforma postihla velkostatek velmi mírně. Thurn-Taxisům zůstaly tři dvory, na 400 hektarů rybníků a většina lesů. Přesto se tehdejší majitel Albert Maria Lamoral Thurn-Taxis soudil s ČSR u Mezinárodního soudního dvora v Haagu o výši náhrady. V r. 1945 byl všechen majetek Thurn-Taxisů u nás konfiskován.Litomyšlský zámek přešel do rukou státu, stal se kulturní památkou I. kategorie a r. 1962 byl zařazen mezi národní kulturní památky. Spravuje jej Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích.
27 fotek, 13.12.2017, 124 zobrazení, 5 komentářů | architektura, cestování, příroda
Skály; Štarkov - Někdejší hrad Skály v blízkosti vesnice Javorku vybudoval na mohutné skále Archleb z Kunštátu, který jej v r. 1384 postoupil synu Erhardovi a bratru Janovi. Jan snad brzy zemřel, neboť v dalších zápisech se objevuje jenom Erhard s přídomkem ze Skal. Zastával úřad nejvyššího moravského sudího a za něho byly hrad i panství v opravdovém rozkvětu. Po jeho smrti, po r. 1415, nastaly o hrad spory, neboť v r. 1420 žalovala jeho dcera Žofka, provdaná za Jana Tovačovského z Cimburka, Kunu z Kunštátu z lysické větve, že se neprávem zmocnil hradu Skály a že jej nechce vrátit, ačkoli byla zákonnou dědičkou. Po dlouhých sporech nakonec v r. 1447 Žofka hrad získala. V r. 1448 prodal Jan Tovačovský z Cimburka skalské zboží pernštejnskému purkrabímu Vaňkovi. Ten se přidal k loupežným tlupám, a proto byl jeho hrad Skály v r. 1456 pobořen; v r. 1588 se uvádí jako pustý. V té době drželi jimramovský statek, k němuž Skály náležely, Pernštejnové a počátkem 17. století Katharýnové z Katharu a později Dubští z Třebomyslic. Hrad nebyl již obnoven a dále pustl.
8 fotek, 13.12.2017, 165 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Karlštejn - Při kapli sv. Jiljí začal v r. 1776 Filip Kinský stavět rokokový lovecký zámek, pobýval zde poprvé až v r. 1787. Kolem tohoto data se také buduje zámecká obora. V r. 1823 koupil zámek Karel Alexandr Thurn-Taxis, zrušil oboru a v zápětí přeměnil zámeček v myslivnu. Tomuto účelu objekt sloužil až do 40. let minulého století. Dnes je využíván pro rekreaci. Zámeček Karlštejn bývá označován ,,střechou Evropy". Stojí totiž přesně na hlavním evropském rozvodí. Z jedné strany střechy stéká voda do Černého, z druhé do Severního moře.
11 fotek, 13.12.2017, 64 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování
Nový Studenec - Základní kámen ke stavbě zámku byl položen roku 1612. Tehdy panství patřilo Jaroslavovi z Náchoda, který se však dokončení stavby nedožil. Dokončeno bylo pouze vstupní křídlo, levé křídlo bylo v hrubé stavbě a se stavbou pravého křídla nebylo ještě započato. V následujících letech se majitelé často střídali a stavba zámku nepokračovala. Roku 1638 získal zámek rod Kustošů ze Zubří a ti jej drželi do konce 17. století. Tehdy byl pořízen odhad zadluženého panství, jehož součástí byl i popis zámku. Z něj vyplývá, že stavba tehdy byla trojkřídlá, byly zde dvě kaple, z nichž kaple zasvěcená sv. archandělu Michaelovi byla ve vstupním křídle, kde se nacházely i reprezentační místnosti. Od roku 1702 vlastnili studenecký zámek Leveneurové. Za nich při stavebních úpravách v průběhu 18. století zřejmě došlo k odstranění třetího zámeckého křídla. Dalšími úpravami prošel zámek ve druhé polovině 19. století, kolem roku 1900. I v současnosti od roku 2005 probíhají další rekonstrukční práce. Zámek sloužil v druhé polovině 20. století jako archiv Hlavního města Prahy. Nyní je v soukromém vlastnictví.
stepanov  1
5 fotek, 13.12.2017, 64 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Štěpánov - V roce 1699 koupil Štěpánov Augustin Voračický z Paběnic, stal se opět centrem samostatného panství, kterým byl i za dalších majitelů až do roku 1744. Vyvstala tak potřeba nového panského sídla, někdy v rozmezí těchto 45 let byl nejspíše postaven zajímavý vrcholně barokní zámek. Stavbu tvoří dvě na sebe kolmá křídla, do jejichž vnitřního koutu byl vložen čtvrtkruhový hlavní sál. Roku 1744 koupil Štěpánov Jan Václav Leveneur z Grünwallu, který jej přičlenil k nedalekému Studenci, jehož osudy Štěpánov nadále sdílel. Zámek přestal být sídlem panstva, zařízení bylo odvezeno. Leveneurové drželi studenecké panství až do poloviny 19. století. Roku 1867 koupil panství Filip Goldreich později povýšený do šlechtického stavu s přídomkem "z Bronnecku". Barokní podoba zámku byla z části smazána při modernizaci zámku ve druhé polovině 19. století. Další rozsáhlé stavební úpravy zámku proběhly v roce 1936 a jeho podoba se z té doby dochovala dodnes. V roce 1949 byl zámek konfiskován a majitelé i využití zámku se střídalo. Posledním takovým uživatelem bylo odloučené pracoviště Středního odborného učiliště technického Chotěboř. V devadesátých letech 20.století byly upraveny interiéry zámku a v současné době je zámek na prodej.
9 fotek, 13.12.2017, 42 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Svobodné Hamry - Počátkem 17. století postavili Sobkové z Kornic poblíž svých železných hamrů jednoduchou pozdně renesanční tvrz. Po smrti Jana Sobka připadly Hamry císaři a během dalšího století se majitelé střídali, až ves s tvrzí roku 1769 koupil Jan Norbert z Pöttingu, jehož potomci je drželi až do roku 1801. Majitelé se opět několikrát vystřídali, až Hamry roku 1860 koupila rodina Nevolů. Po požáru roku 1894 byl zámek novobarokně přestavěn. Roku 1950 zámek i s dvorem převzalo místní JZD, r. 1969 přešel do majetku obce, která jej po roce 1972 rekonstruovala. Zámek se stal součástí skanzenu Veselý kopec.
nasavrky  1
11 fotek, 13.12.2017, 48 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Nasavrky - Tvrz je poprvé připomíná v r. 1545, kdy byla v držení Magdalény a Mikuláše Běškovce z Běškovic. V roce 1585 koupil panství Jan Kekula ze Stradonic. Po jeho smrti se jeho žena znovu provdala za Václava Zárubu z Hustířan. V té době, někdy okolo roku 1600 došlo také k úpravě tvrze na renesanční zámek. Roku 1622 byl statek konfiskován a prodán císařskému důstojníkovi Františkovi de Couriers. Později získali panství Schönfeldové. Dcera Josefa Františka ze Schönfeldu se provdala za Jana Adama Auersperka. V té době již zámek nesloužil jako rodinné sídlo a také byl v minulosti poškozen požárem, proto roku 1757 nechal Jan Adam zámek upravit a zřídil v něm správu panství. V roce 1849 po zrušení roboty byla správa panství přemístěna do Slatiňan a zámek sloužil potřebám nově zřízeného Okresního soudu a Berního úřadu. V roce 1931 se majitelem zámku stal Charitativní spolek sv. Kláry z Prahy. Při stavebních úpravách byl ve druhém patře přistavěn balkónek do zahrady a také bylo upozorněno na části zdiva po staré tvrzi. Roku 1939 koupila zámek Lidová záložna se sídlem v Hodoníně. Později byl zámek využíván z části k bydlení a z části zde byly provozovány služby. Od roku 1987 zde sídlila Kraská správa Chráněné krajinné oblasti Železné Hory. Již v té době bylo započato s opravami. K rekonstrukci zámku do jeho dnešní podoby však došlo až po roce 1990. Dnes je zámek v majetku obce Nasavrky.
267 fotek, prosinec 2017, 1 332 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, dokumenty, ostatní, práce
Základna PVOS na Jistevníku - "Klondajk" - V roce 1981 se v lesích východně od vrchu Jistevník začal ozývat hluk stavební činnosti. Na ploše více než 100 hektarů zde začala vznikat ve své době nejmodernější základna protivzdušné obrany státu (dále PVOS), určená k obraně proti všem druhům letadlových sil uvažovaného protivníka (jehož tehdy představovala Severoatlantická aliance), zejména však proti strategickým bombardérům nesoucím střely s plochou dráhou letu. Coby ceněný strategický prostředek nebyla jen běžnou součástí pohotovostního systému PVOS, čímž se odlišovala od ostatních útvarů 71. protiletadlové raketové brigády někdejší Československé lidové armády, do jejíž sestavy jinak organizačně náležela. Správný název útvaru zněl VÚ 5180 - Protiletadlová raketová skupina VEGA Dobříš, ale mezi vojáky zde sloužícími i širší veřejností se spíše vžil poetický název „Klondajk“, včetně uvedeného fonetického přepisu. Břemeno výstavby leželo na bedrech vojenských stavebních útvarů, které na budování základny pracovaly v počtu převyšujícím 1000 mužů. Přes vysoký počet pracovních sil se výstavba základny, probíhající v letech 1981 – 1985, potýkala neustále se zpožděními. Byla způsobena jak technickými potížemi (dodaná stavební dokumentace se mírně lišila od skutečně dodané technologie, popisovala starší verzi kompletu), tak i nízkou produktivitou práce, ta byla dána drsnými podmínkami, v nichž vojáci budující Klondajk žili. Na výstavbě základny se podíleli také civilní dodavatelé, neboť některé technologicky náročnější práce byly nad síly vojáků pod vedením vojenských stavbyvedoucích. Na staveništi se tak ocitly kromě klasické vojenské techniky i moderní stavební stroje, zčásti zahraniční provenience. Ukázkou práce civilních společností jsou tři obří rampy pro radiolokátory, na nichž je vyšší kvalita zpracování dobře vidět. Na podzim roku 1985 se navzdory všem protivenstvím stavba blížila ke svému konci. Silným podnětem k horečnému třísměnnému finiši stavebních prací byla skutečnost, že na nádraží v Jincích stála celé týdny na vagonech technologie, dopravená sem po železnici z tehdejšího SSSR. Zářijová kolaudace za účasti ministra národní obrany gen. Václavíka byla sice trochu předčasná, protože na ubytovacích částech základny se stále pracovalo, ale na konci září již pracovní čety opravdu vystřídali specialisté a tahače přivážející technické vybavení. Výzbroj základny se během let obměňovala, ovšem tu prvotní a zároveň zdaleka nejúčinnější tvořily tři komplety S-200 VE „Vega-E“. Každý z nich měl k dispozici odpalovací rampy pro šest řízených protiletadlových střel země-vzduch. Na rozdíl od většiny dalších prostředků PVO v Československu byla tato palebná postavení zcela stacionární. S maximálním účinným dostřelem 240 km a výškovým dostupem až 40 km se jednalo o moderní a zničující zbraň, určenou k ničení vzdušných cílů protivníka. Raketa neničila cíl primárně přímým zásahem, ale explozí v jeho blízkosti. Technicky zůstala základna PVOS na Klondajku aktivní až do roku 2001, ale již v předcházejících letech lze nalézt několik zlomových momentů, které vlastně předznamenávaly její konec. Politolog by za konec Klondajku označil nejspíš již listopadové události v roce 1989, protože všichni protivníci připadající reálně v úvahu ztratili ze dne na den status nepřítele „tábora socialismu a míru“ a záhy se stali dokonce spojenci v Severoatlantické alianci. Další provozování základen skupiny VEGA se tak náhle jevilo jako neekonomické a s ohledem na aktuální situaci ne nezbytně nutné. Tuto určitou bezradnost velmi dobře demonstrovala změna ve výzbroji, která přišla na řadu v roce 1994. Komplety dalekého dosahu S-200 byly nahrazeny sice osvědčenými, ale staršími a především méně výkonnými (střední dosah) raketami země-vzduch S-75 Volchov, které měly armády někdejšího východního bloku ve výzbroji již od počátku 60. let minulého století, a pak také o něco modernějšími komplety S-125 Něva, vyrobenými na přelomu 70. a 80. let. S-125 je systémem krátkého dosahu, tedy značně odlišný typ rakety od původní varianty výzbroje. Systémy S-200 a S-125 by se měly v podstatě doplňovat, první z nich je strategickým prostředkem, druhý pak určen pro bodovou obranu konkrétní lokality. Samotný Klondajk byl v době své slávy skutečně hájen okolními základnami S-75 a S-125, náležejícími k obrannému prstenci PVO, obepínajícímu Prahu. V organizační rovině znamenalo přezbrojení úplný zánik původního útvaru VEGA a osídlení areálu na Jistevníku dvěma útvary novými, 1. a 2. PLRS Dobříš, přičemž mírně obměněnou zkratku je třeba číst jako „protiletadlová raketová skupina“. Prvně jmenovaný útvar byl vybaven Volchovy, druhý Něvami. V roce 1997 byl útvar používající již opravdu staré Volchovy přezbrojen rovněž na systém S-125 Něva.Nasazení Něvy vzhledem k jejím citovaným vlastnostem ukazovalo na to, že cílem změny je spíše udržet existenci tohoto typu vojska za podstatně nižších finančních nákladů ve srovnání s původní výzbrojí S-200, byť i za cenu toho, že se útvar stane „jen“ jedním z článků protivzdušné obrany Prahy. Toto přezbrojení by bylo tedy možné označit za konec Klondajku z hlediska strategického. Definitivní tečku za aktivní historií Klondajku znamenal podzim roku 2001, kdy byly zbývající komplety Něva odvezeny k delaborování a armáda opustila základnu nadobro.

Areál byl rozdělen do tří úseků. Úsek „A“ je možné považovat ve stručnosti za kasárna. Obsahoval kromě obytných budov také sklady, kuchyni s jídelnou, štáb, kinosál, kotelnu a psinec. Úsek „B“, nacházející se na jihozápadním okraji areálu, byl především autoparkem logistiky (tedy nikoliv bojových vozidel) a to poměrně rozsáhlým. Nechyběla ani požární stanice. Úsek „C“, obehnaný betonovou zdí. Zahrnoval tři palebná postavení pro 17., 18. a 19. PLRO a celou řadu podpůrných budov a zařízení. Z nich daleko nejnápadnější jsou tři gigantické rampy, připomínající trochu pasoucí se veleještěry, které sloužily jako pevná postavení techniky tří radiolokačních baterií (každá z nich příslušela jednomu palebnému oddílu). Dále se zde logicky nacházel sklad raket, plnící stanice pro kapalné složky raketového paliva, klasická stanice PHM a další autopark, tentokrát určený pro bojovou techniku. V případě Klondajku pak byly do technického oddílu integrovány také servisní pracoviště pro opravu a seřizování raket a chemické laboratoře, tedy objekty, které jsou v případě jiných systémů PVO obecně často zřizovány odděleně, mimo základnu.

http://www.brdskelisty.cz/vojenstvi/zakladna-pvos-na-jistevniku-klondajk.html
53 fotek, 8.12.2017, 181 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, krajina, práce, příroda
Jordán (Brdy) - Jordán je jedním z nejznámějších vrchů Středních Brd. Stejně se jmenuje i vojenská cílová plocha, která se rozkládá v jeho severních svazích, ve východních svazích Dlouhého vrchu (775 m) a západních a severních svazích vrchu Houpák (794 m). Po založení brdské střelnice v r. 1926, byla právě jordánská plocha jedním ze dvou míst v Brdech (tím druhým byla Baština - Brda), kde se později testovaly prvky československého opevnění. Byl zde vybudován (dokončen v r. 1936) pěchotní srub CE. Pěchotní srub "CE" je masivní betonový objekt ve II. třídě odolnosti. (Pozn.: II. třída odolnosti měla odolat palbě protivníkových děl až do ráže 240 mm) Jeho výstavba byla zadána Litické akciové společnosti v Praze, která po připravných pracích na jaře 1936 provedla v květnu toho roku vybetonování objektu. Betonáž trvala pouhých devět dní, pracovalo zde 250 dělníků a spotřebovalo se 4800 q cementu a 861 q armovacího železa. Kompletně vybavenou pevnost si 11.11.1936 přišel prohlédnout sám tehdejší československý prezident Edvard Beneš. Zkoušky odolnosti srubu "CE" postřelováním dělostřelbou byly uskutečněny koncem června 1937. Výsledky byly úspěšné, strop a stěny pevnosti odolaly i zásahům z 30 cm moždíře. (Pozn.: V polovině třicátých let Německá armáda neměla srovnatelnou zbraň stejného účinku) Po provedených zkouškách byl srub opraven a sloužil k testování vnitřního vybavení, například ventilace a také samozřejmě k výcviku osádek těžkého opevnění. Osádku tvořil 1 desátník, 3 svobodníci a 18 vojínů. Posledními úpravami prošel objekt CE v poválečných letech. Byla zde upravena střílna na místě původní zbraně L1 do podoby, v jaké je vidět dnes (85 mm tankový kanón). Pevnostních staveb je ovšem na ploše Jordán více, nad opevněním ve svahu jsou dvě opevnění vz.36, později přibyly i ty, které zde vystavělo nacistické Německo (pozorovatelna v dolní části), které brdskou střelnici využívalo také (pod názvem „Truppenübungsplatz Kammwald“). Samotná dopadová plocha sloužila nejen pro dělostřelectvo, ale i pro nácvik leteckého bombardování s pumami do 100 kg a ke zkouškám vyvíjeného leteckého zbraňového systému (kulometu) „Plamen“. V tomto prostoru došlo i k řadě leteckých nehod. Pěchotní srub si zahál ve Svěrákově Obecné školy a dále se zde točily i večerníčky o medvíďatech pana Chaloupky.

Cestou k Jordánu se nachází bývalé vojenské letiště pod Hejlákem, jde o rozsáhlou, betonovými bloky zpevněnou plochu o rozměrech přibližně 520×60 metrů a vybudované bylo během druhé světové války. Leží v nadmořské výšce 630-645 metrů nad mořem. Přistávací plocha je tak celkem výrazně skloněná, což muselo pilotům přinášet nevšední zážitky. Po druhé světové válce bylo letiště pod Hejlákem využíváno jen krátce. V dalších desetiletích pak sloužilo jen sporadicky, obvykle navíc spíše jako seřadiště vojenské techniky. Některé zdroje uvádějí, že z tohoto letiště měl opouštět vlast prezident Beneš v roce 1938. To by však znamenalo, že je starší, než se všeobecně předpokládá a patrně se nejedná o pravdu.
9 fotek, 8.12.2017, 134 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Jince zámek - Na místě zámku stávala tvrz. Vlastní zámek je z poloviny 18. stol. Jedná se o trojkřídlou patrovou budovu, střední trakt je o patro vyšší než obě křídla. Zahradní průčelí je více členité s vysokými okny půlkruhově ukončenými s nadokenními římsami. Zámek byl v 19. stol. přestavěn na pivovar. Zámecká kaple sv. Josefa byla zcela zrušena. Zámek je v soukromém vlastnictví a chátrá.
35 fotek, 8.12.2017, 167 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, práce
Dřevouhelná vysoká pec Barbora - založena hrabětem z Vrbna a Bruntálu r. 1805. V blízkém okolí obce Jince se nacházelo 9 nalezišť, v nichž probíhala těžba železné rudy pomocí šachet a štol až do 19. století. Stavba byla započata 10. července 1805 a do provozu byla uvedena r. 1810. Specializací huti bylo odlévání litinových trubek. Vyráběly se zde ale i další strojní součásti, kouskové železo pro hamry, litinové hlavně a dělové koule, ale také nádobí nebo kamna. Hrabě Vrbna současně zavedl také domáckou výrobu různých hřebů a cvočků, tzv. cvočkařství. Zdejší naleziště rudy však nebyla příliš bohatá a tak zpracování železa postupně oslabovalo. Dřevouhelná pec navíc nemohla obstát v soutěži s moderním hutnictvím na koksové bázi a proto její provoz r. 1874 skončil. Poslední podnik na zpracování železa byl r. 1925 v Jincích založen Františkem Homolkou, který už se zabýval výrobou za pomoci lisů a ražení. Tato továrna zanikla v r. 1940. V areálu pece byla r. 1886 zřízena pila, jejíž provoz byl ukončen až r. 1951. Poté objekty sloužily jako skladiště zemědělského družstva. V současné době je areál v soukromém majetku. Objekt pece je bez využití a chátrá, okolní pozemek slouží jako cvičiště pro psy. Jediná plně zachovaná technická památka tohoto druhu ve střední Evropě.
lochovice  2
7 fotek, 8.12.2017, 75 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Lochovice - Pozdně gotická tvrz připomínaná r. 1532, přestavená po r. 1571 na renesanční zámek. Za třicetileté války vypálen. Noví majitelé lochovického panství, Netoličtí z Eisenbergu, kteří je koupili r. 1754, zámek opravili a nechali vyzdobit zámeckou kapli rokokovými a klasicistními malbami. R. 1787 koupil panství Jakub Černý z Edelmuthu a od něho r. 1818 hrabata Lützowové z Dreylützova. Tehdy byl v zámku též byt ředitele panství a k budově přiléhal anglický park. Ani tito majitelé, ani jejich nástupci pak už zámek podstatněji neupravovali. Zámek je čtyřkřídlý, jednopatrový, na severní straně s dvěma okrouhlými věžičkami, sahajícími dnes však jenom do výšky prvního patra. Nástavby na věžičkách v podobě mnohohranu jsou až pozdějšího data. Průjezdem, sklenutým valeně s lunetami, se vstupuje do čtverhraného zámeckého nádvoří, lemovaného v přízemí arkádami, nad nimiž jsou v poschodí místnosti s pravidelně rozdělenými okny. Valy a příkopy byly zarovnány a proměněny v zahradu. Po válce znárodněn, na zámku sídlilo ředitelství Státního statku, sloužil kulturním a společenským potřebám obce. Moderní přestavba po r. 1945 celkovou renesanční kompozici zámku poněkud porušila. Po r. 1989 vrácen v restituci.
149 fotek, prosinec 2017, 1 037 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování, lidé, ostatní, práce
Podzemní továrna Richard (přesné nacistické označení je B5-Richard) je soustava tří bývalých hlubinných vápencových lomů (označovaných jako Richard I., Richard II. a Richard III.) u Litoměřic nacházející se pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří, kterou nacisté za druhé světové války přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro zbrojní výrobu. Jedná se o prostorově rozsáhlý komplex podzemních prostor v celkové délce (která je ale odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů. Jedná se o největší podzemní továrnu z dob druhé světové války na českém území. S výstavbou továrny začali nacisté již v polovině roku 1944 a plánované ukončení její stavby bylo stanoveno na srpen 1945. Do práce bylo nasazeno 1200 civilních zaměstnanců včetně lidí tzv. totálně nasazených. Dále zde pracovalo několik tisíc vězňů (asi 4000 denně), a to jak z blízkého koncentračního tábora v Terezíně (asi 4 km jihovýchodně odtud), tak i vězňové z menšího litoměřického koncentračního tábora, pobočky Koncentračního tábora Flossenbürg. O tom, že se jednalo o velmi rozsáhlou a pro Třetí říši důležitou stavbu, svědčí i to, že stavba měla vlastní průmyslový vodovod natažený až z řeky Labe, vlastní plynovou přípojku, dále dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště na normální rozchod a řadu dalších pomocných provozů a technických zařízení v podzemí i na povrchu. Do práce byla zapojena řada stavebních a důlních strojů a mnoho jiných specializovaných mechanismů. Řízením stavby a celkovým dozorem nad všemi pracovníky byla pověřena ozbrojená nacistická organizace SS. Poslední stavební práce probíhaly ještě dne 4. května 1945. Již na podzim 1944 začaly podzemní výrobní haly sloužit svému účelu, začaly se zde vyrábět součásti spalovacích motorů pro tanky a stíhače tanků. Koncem války sem byla přesunuta i část výroby elektronek, v komplexu Richard II. měla být zahájena výroba materiálu pro další elektrotechnickou výrobu. Nacisté dále plánovali do komplexu Richard III. přesunout část výroby paliva pro nejmodernější proudové stíhačky Messerschmitt Me 262. O výrobě paliva pro rakety se dlouho spekulovalo a tato teorie nebyla nikdy plně potvrzena, nicméně elektronky měly téměř jistě sloužit především pro hromadnou výrobu naváděcích a radiolokačních systémů, které se užívají především v letectví. Dne 5. května 1945 byli vězňové místního koncentračního tábora propuštěni na svobodu (byl to prý jediný koncentrační tábor, který nebyl osvobozen, ale byl údajně dobrovolně rozpuštěn samotnými nacisty), nicméně i zde vládl velký chaos, zmatek i nervozita způsobená blížícím se koncem války. Dne 7. května 1945 se nacisté pokusili na poslední chvíli celý komplex Richard vyhodit do povětří, a to pomocí prý až 4 kilometry dlouhého elektrického vedení, které snad sahalo až někam k Terezínské křižovatce. Dodnes nebylo zcela věrohodně vysvětleno proč výbuch vůbec nenastal. Elektrické vedení snad na poslední chvíli přesekl jeden z polských dělníků. Litoměřice včetně stavby a továrny Richard byly osvobozeny Rudou armádou dne 7. května 1945. O poválečném hledání továrny Richard byla napsána dokonce celá kniha, jejíž autorkou byla tehdejší zpravodajská důstojnice Rudé armády Marie Alexandrovna Fortusová. Její líčení hledání továrny Richard není mnohými badateli považováno za zcela věrohodné. Snad nejpozoruhodnější stať v knize tvoří popis vnitřku podzemní továrny. Po válce sice o podzemní prostory projevilo zájem hned několik místních podniků a institucí, z nichž nejvýznamnější byl Památník Terezín, nicméně k sanaci prostorů a jejich dalšímu využití už nikdy pořádně nedošlo. V současné době je v Richardu II. a v několika málo chodbách Richardu I. umístěno úložiště nízko a středněaktivních odpadů (kupř. zdravotnický materiál), převážná většina ostatních štol v části Richard I. a III. nezvratně chátrá a postupně se hroutí. Z tohoto důvodu není objekt od roku 2002 pro veřejnost nijak přístupný. Od roku 2009 litoměřická radnice vede kroky k tomu, aby mohla být podzemní továrna zpřístupněna, avšak projekt brzdí nedostatek financí. Bezpečné zpřístupnění by nejen bylo velmi nákladné, ale vedlo by i ke zničení charakteru podzemního prostoru. V současné době podzemí spěje k zániku a jeho oficiálnímu zavalení.
zdiby  2
69 fotek, červenec 2012 až listopad 2017, 172 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování
Zdiby - Na místě současného zámku stávala původně renesanční tvrz, vystavěná po r. 1608. V budově dnešního zámku se z ní dochovaly tři sklepní prostory a část současného přízemí. Tvrz byla poničena za třicetileté války. Stavba byla přestavěna v letech 1659-1669 na ranně barokní zámek. Tehdy dostal trojkřídlou podobu. Další přestavbou prošel roku 1797, kdy se změnil v jednokřídlou budovu. V této podobě zámek v podstatě zůstal do roku 1948. Roku 1877 koupil zámek Martin Stejskal, pražský podnikatel v pivovarnictví. Od té doby byl zámek s hospodářským dvorem a přilehlým pivovarem v majetku tohoto rodu, až do doby "Vítězného února", kdy jim bylo vše zkonfiskováno. Po roce 1948, v letech komunistického "spravování", přešel zámek do správy Státního statku Zdiby, který zde měl sídlo. Později patřil Státnímu statku Ďáblice a následně Státnímu statku Odolena Voda. V této době nastala devastace zámku. Nejprve byly zničeny chráněné renesanční krby, malby a rozkraden inventář. Dočasné umístění Učňovského střediska a později „adaptace“ na byty zaměstnanců k devastaci objektu jen přispěly. Dalším vlastníkem byl Hudební fond. Historickou ironií je, že posledním uživatelem byl Státní ústav pro rekonstrukci památek. Přes jehož smělé plány na adaptaci byl vydán na zámek v roce 1989 demoliční výměr. K demolici však nedošlo. V roce 1992 byl objekt zámku předán v restituci potomkům původních majitelů, kteří započali s rekonstrukcí. Došlo však jen ke snížení budovy o jedno patro a k provizornímu zastřešení..V roce 1994 byla stavba z finančních důvodů zakonzervována. Rekonstrukcí procházel i přilehlý pivovar. Zámecká budova i přes zakonzervování nadále rychle chátrá.

Komentáře

přidat komentář

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.