Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 
JP - Všechny fotografie jsou chráněny autorskými právy a jejich další použití, či šíření bez mého svolení je trestné. Popisy míst většinou převzaty z www.hrady.cz. Ja fotky nekomprimuju, to dela pak samo rajce. :( Kdo má o nějakou fotku v normální kvalitě zájem, nechť se ozve, domluva možná. :) Díky za návštěvu. :)

Proměňte svá alba ve fotoknihu

Ideální jako dárek nebo jen tak pro sebe na památku.
Levně, rychle, jednoduše.



reklama

179 fotek, minulou neděli, 321 zobrazení, přidat komentář | auta, koníčky, události, zábava
5. sraz vozů značek Rolls-Royce a Bentley + 1. sraz vozů Lotus a Gill Polo Team Lotus v České republice + další classic cars. 19.5. 2018 Historický špejchar Praha - Dubeč.
trebic  0
30 fotek, 13.5.2018, 28 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Třebíč - V letech 1240 - 1260 byl vybudován klášterní areál jako nedobytný hrad. Některé pozdější prameny dosvědčují jeho mohutnost, jíž se u nás sotva mohlo něco vyrovnat, s pásem hradeb, zesílených baštami a věžemi. Na jihovýchodním nároží dnešního zámku je dodnes patrná spodní část raně gotického věžovitého stavení s malými hranolovými okénky. V severním vstupním traktu je hranolová věž, jiná, původně vstupní věž, je zachováni zčásti na východní straně v ohradní zdí. Věž západního vstupního křídla má pozdně gotickou úpravu. Příznivý vývoj kláštera nakrátko zpomalily válečné události ke konci vlády přemyslovské dynastie a vnitřní neklid v prvých letech vlády Jana Lucemburského. Neblaze jej však zasáhly koncem 14. století bratrovražedné boje mezi markrabaty Prokopem a Joštem, jemuž klášter stranil. Podle kronikářské ho vyprávění třebíčského radního písaře Eliáše Střelky Náchodského z r. 1574 obléhal město a klášter i Žižka, „však zkaženo a zplundrováno od něho není“. Husité nicméně klášter ovládli a ještě déle, až do r. 1435, drželi město. Vlivem vnitro politických poměrů se hospodářský stav kláštera v první polovině 15. století zhoršoval, jeho zadlužení rostlo. Klášter spolu s městem značně utrpěly i za válek česko-uherských mezi Jiřím Poděbradským a Matyášem Korvínem. Dne 14. května 1468 Matyáš město dobyl a Jiříkův syn Viktorín by1 nucen stáhnout se do klášterního areálu. Tři týdny vzdoroval uherské přesile, až se nakonec probojoval do údolí řeky Jihlavy, kde se spojil se svým bratrem Jindřichem; zbytek posádky v klášteře, vedený Václavem Vlčkem, se pak pro ne dostatek potravin (,‚trpěli hlad, takže koně i myši jedli“) Matyášovi vzdal. Matyáš sesadil dosavadního opata Matěje pro jeho věrnost Jiřímu Poděbradskému. Současně volně disponoval klášterními statky, takže klášter jen živořil; stejně učinil v r. 1480 i Vladislav II. Jagellonský. Nejprve dostal klášterní statky přívrženec Matyášův Zdeněk ze Šternberka a v r. 1480 bratři Jaroslav a Vaněk z Lomnice. V r. 1490 získal panství od Vladislava Jagellonského Vilém z Pernštejna, nejprve jako zástavu, ovšem za podmínek, které vylučovaly obnovu kláštera. V r. 1525 vyměnil Jan z Pernštejna statky s Arklebem Cernohorským z Boskovic, který přál evan gelikům, a proto v r. 1525 vyhnal řeholníky z kláštera. Brzy nato však opět získal třebíčské panství Vratislav z Pernštejna, kterému je v r. 1556 Ferdinand I. dal do dědičného vlastnictví. Nový vlastník však hned začal rozlehlé panství rozprodávat. Šlechtičtí držitelé zejména po vypuzení řeholníků — neměli zájem na úpravách poškozeného kláštera a víc pečovali o jeho přeměnu v zámek. Již Vilém z Pernštejna odstranil mnohé části v místech dnešních hospodářských budov. Mnohem podstatněji zasáhli v druhé polovině 16. století do úprav budov noví držitelé — Osovští z Doubravice, kteří pře stavěli dosavadní klášter na renesanční zámek. Nejdříve bylo upraveno přízemí, postaveno hlavní patro trojkřídlé části a severní křídlo; sem pak byl přeložen hlavní vchod do zámku průjezdem hranolovou věží. Koncem 16. století bylo vybudováno západní křídlo, které dostalo v 18. století barokní štít; fasáda západní části byla vyzdobena jednoduchým sgrafitem. Umrtím Smila Osovského v r. 1613 skončila významná etapa radikálních úprav zámku. Jeho ovdovělá manželka Eliška z Valdštejna se za čas provdala za Karla staršího ze Žerotína, a než s ním odešla v r. 1629 do vyhnanství, postoupila třebíčské panství do užívání svému bratru Adamu z Valdštejna (1638), pánu na Židlochovicích, a do správy jeho synu Rudolfovi (1640). V držení Valdštejnů zůstal pak třebíčský velkostatek až do r. 1945. Události třicetileté války se zámku podstatně nedotkly, i když byl v r. 1643 obléhán Švédy. Koncem 17. století zahájil jeho přestavbu Rudolf František Augustin z Valdštejna, ale dokončil ji teprve ve 20. letech 18. století. Byl vybudován hlavní sál s mramorovou podlahou a později doplněn znaky v rokokovém stylu. Jihozápadní křídlo bylo nově rozděleno na osm čtvercových pokojů se štukovou výzdobou. Současně b upraven i kostel, z jehož kněžiště vznikla zámecká kaple.

Bazilika sv. Prokopa - vznikla v první polovině 13. století jako součást benediktinského kláštera, který v roce 1101 založili Litold Znojemský a Oldřich Brněnský. Je postavena v unikátním přechodném románsko – gotickém slohu. Katastrofou pro město a klášterní hrad bylo obléhání uherskými vojsky Matyáše Korvína v roce 1468. Klášter byl značně poškozen a bazilika vypálena. Klášter byl odebrán církvi, mniši byli vyhnáni a bazilika sloužila až do poloviny 18. století světským potřebám ( např. pivovar ). Po rekonstrukci arch. Kaňkou opět bazilika sloužila k sakrálním účelům. Opravdovými skvosty baziliky jsou např. bohatě zdobený hlavní vchod zvaný Rajská brána ( Porta paradisi ), kruhová okna v apsidě, zachované fresky v severní tzv. Opatské kapli nebo rozsáhlá trojlodní krypta. Bazilika měla původně pouze jednu věž, která byla v polovině 18. století nahrazena věžemi dvěma. V roce 2003 byla bazilika spolu s nedalekým židovským ghettem a židovským hřbitovem zapsána na seznam UNESCO.
32 fotek, 13.5.2018, 19 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Velké Meziříčí - Zmínky o hradě z let 1113 a 1197 jsou pozdějšími falzifikáty, první doložená zpráva o hradě pochází až z roku 1377, kdy jej vlastnili páni z Lomnice[1]. Na přelomu 14. a 15. století vlastnil Meziříčí Lacek z Kravař, za nějž došlo k přestavbě hradu, poté krátce patřil pánům z Pernštejna (1528–1552) a meziříčský hrad byl rodištěm významného člena rodu Vratislava z Pernštejna, později patřil opět pánům z Lomnice. Dokončení renesančního zámku je datováno rokem 1578 za Aleny Meziříčské z Lomnice (1540–1610). Za Berků z Dubé počátkem 17. století patřilo Meziříčí k největším územním celkům na Vysočině a jenom inventář zámku byl odhadován na 40 000 zlatých. Po krátké epizodě ve vlastnictví Kouniců se Meziříčí stalo sídlem císařského generála Petra Ugarta (1676). Za vlády Ugartů došlo k velkém požáru města a následné přestavbě zámku v barokním slohu za účasti architekta Václava Špačka (1733). Poslední prodej panství proběhl v roce 1735, od té doby na další majitele přecházel jen dědictvím. Finanční problémy Ugartů a jejich přesídlení na Znojemsko vedly k prodeji meziříčského panství v roce 1735 vévodovi Leopoldu Šlesvicko-Holštýnskému. Po jeho úmrtí přešlo Meziříčí přes ženské potomstvo na rod Lichtenštejnů a později Lobkoviců. Leopoldina Lobkowiczová, rozená Lichtenštejnová, nechala v nedalekém Netíně postavit rodovou hrobku, její syn c.k. polní podmaršálek Rudolf Lobkowicz (1840–1908) podnikl pseudogotické úpravy zámku a dal tak celému areálu současnou podobu. Po jeho smrti zdědila Meziříčí sestra Anna, provdaná Harrachová. Hrabě František Harrach (1870–1937) v rámci vojenských manévrů v roce 1909 hostil na zámku arcivévodu Františka Ferdinanda a později byl jeho pobočníkem. V souvislosti s touto návštěvou byl zámek elektrifikován. Velkostatek Velké Meziříčí stále patřil k největším soukromým majetkům na Vysočině, jeho rozloha počátkem 20. století byla 6 500 hektarů půdy. Po smrti Františka Harracha zdědila zámek jeho dcera Josefína, provdaná Podstatská-Liechtenstein (1905–2000). Přihlásila se k české národnosti, takže zámek jí byl zkonfiskován až po roce 1948 a v restitučním řízení jej v roce 1995 získala zpět. Od roku 2000 zámek vlastnili zámek její synové František Karel a Jan Nepomuk. František Karel Podstatsky-Liechtenstein zemřel v roce 2016 bez potomstva a zámek nyní spravuje jeho bratr Jan Nepomuk (*1937) se svými syny.
31 fotek, 13.5.2018, 53 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Templštejn - Teprve koncem 13. století začali templáři budovat mimo Jamolice hrad Templštejn, na nějž pak komendu přenesli. Prvá zpráva o templštejnské komendě pochází z r. 1281, kdy se uvádí jako sídlo komtura Dětřicha; poslední zprávy sahají do prvních let 14. století (1301, 1303). Jamolická, respektive templštejnská komenda vlastnila Jamolice, později též hrad Templštejn, Dobřínsko, Petrovice, Popice a dočasně, do r. 1290, též dva lány a dvůr ve Svatoslavi na Třebíčsku, které tehdy komtur Žibřid prodal opatu třebíčského benediktinského kláštera Janovi. Komenda vykonávala patronátní právo nad farními kostely v Horních Dubňanech, Dobřínsku a v Jamolicích a nad filiálními kostely v Dukovanech a v později zaniklých Bohuslavicích u Templštejna. Po upálení význačných představitelů templářů v r. 1310 a po zrušení řádu na církevním koncilu ve Vienne skončilo působení templářů na Templštejně. V r. 1318 získal hrad Bertold Pirkner z Pirknštejna; hrad zůstal v držení jeho synů, kteří se jako majitelé připomínají v r. 1349. Okolo poloviny 14. století náležel pánům z Lipé. V r. 1397 byl v zeměpanském držení a jeho purkrabím byl Markvart z Pechtic. V r. 1410 byl opět jeho majitelem rod z Lipé. K strategické ochraně hradu byla vybudována v polovině 15. století štítová zeď. Měla chránit hrad především před přímým účinkem dělostřelby. Zeď však nebyla dokončena, a proto své poslání nesplnila; přesto zůstala dokladem typické ochrany hradu v 15. století. Pány z Lipé vystřídali na čas v držení hradu Osovští z Doubravice, ale později jej získali zpět. Poslední z nich, Pertold Bohobud z Lipé, se účastnil stavovského povstání proti císaři Ferdinandu v l. 1618–1620, a proto mu bylo zboží odňato. V r. 1623 je spolu s Moravským Krumlovem koupil kníže Gundakar z Lichtenštejna. Hrad nebyl nikdy dobyt, avšak zanikl zřejmě po velkém požáru, který můžeme datovat jedině do první poloviny 16. století. Usuzuje se tak z ohořelých částí stavby, trámů, veřejí a kovových předmětů. Objevily se zřejmě i pokusy o jeho záchranu, jak o tom svědčí nalezené kameny s letopočtem 1552.
27 fotek, 13.5.2018, 27 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Jaroměřice nad Rokytnou - Původně byly Jaroměřice v zeměpanské držbě; v r. 1329 je získal jako zástavu Raimund z Lichtenburka. Lichtenburkové pak vlastnili Jaroměřice po celé 14. a 15. století a podle všeho zde postavili tvrz. Teprve v r. 1498 předal král Vladislav II. tvrz spolu s městečkem a k tomu náležejícími statky Václavu z Ludanic. V r. 1512 pak patřila tvrz Janu z Pernštejna, jenž ji v r. 1543 postoupil spolu s panstvím Jindřichu Meziříčskému z Lomnice. V r. 1609 prodala Kateřina Meziříčská jaroměřickou tvrz spolu s městečkem a panstvím Zikmundu z Tiefenbachu. Za Meziříčských z Lomnice došlo k přestavbě tvrze na renesanční zámek trojkřídlého typu. Trojkřídlou budovu zámku obklopovala na jihu a východě zahrada, která sahala k břehu říčky Rokytné a byla vymezena hradební zdí s půlválcovými baštami a střílnami. Její pravidelnou geometrickou kompozici tvořily čtvercové nebo obdélné záhony a síť rovných cest. Po Bílé hoře získali panství Questenberkové. Jan Adam z Questenberka (1678 – 1752) přestavěl dosavadní renesanční sídlo v Jaroměřicích v barokní zámek, který patří k největším a nejmonumentálnějším zámeckým architekturám první poloviny 18. století u nás i v Evropě. Projekt vypracoval známý rakouský architekt Jakub Prandtauer (1658 – 1726). Stavební úpravy začaly v r. 1700 a skončily teprve v r. 1737. Při přestavbě byl částečně respektován půdorys původního renesančního zámku, z něhož se dochovaly obvodové zdi. Jádro nové stavby tvoří dvoupatrové hlavní křídlo (dokončené v r. 1720), kde se nachází hlavní sál. Příčná křídla byla dostavěna ve 20. letech a zámeckou stavbu dovršila přestavba děkanského kostela sv. Markéty v 1. 1715 – 1737, který se stal součástí zámeckého areálu stejně jako zahrada koncipovaná v souladu s tokem řeky Rokytné. Stejně významné jako samotná architektura byly i dekorativní práce, zahájené v r. 1723. Stavebník povolal do Jaroměřic schopné a ve své době proslavené umělce, kteří svou práci tuto vynikající barokní uměleckou kompozici dovršili. Na vnitřní výzdobě zámeckých prostorů pracovali štukatéři Girolamo Alfieri (1724 – 1727) a Josef Canoni z Prahy (1731). Iluzívní alegorická nástropní freska hlavního zámeckého sálu z r. 1731 je dílem boloňského malíře Franceska Marii Francii. Ve východní části bočního křídla bylo postaveno zámecké divadlo (1722 – 1723), hudební a taneční sál, knihovna, zámecká galérie a čínský kabinet. Malbou kulis pro divadlo byli pověřeni Giuseppe Bibiena-Galli, výtvarník vídeňské dvorské opery, a Domenico Francia. Na výzdobě knihovního sálu pracoval podle zprávy z r. 1732 vídeňský sochař Casler, práce převezena z Vídně do Jaroměřic. Původní úprava zámecké galérie se nedochovala, pozoruhodná je však vnitřní úprava tanečního sálu (Jan Baptista). Nové uspořádání zahrady charakterizovaly stříhané záhony hvězdicových vzorů. V prvních desetiletích 18. století se také pracovalo na úpravách parku. Kolem r. 1716 projektoval francouzský architekt Jean Trehet zámeckou zahradu, jejíž původní vzhled je nám znám z ideálního vyobrazení, které asi nakreslil Mikuláš Millich, zřejmě podle projektů Hildebrandtových. Plocha zahrady nezůstala omezena jen na levý břeh Rokytné, ale zaujala rovněž velké prostranství na druhém břehu, vymezené po bocích umělým kanálem, šlo o typickou barokní zahradu se stříhanými záhony, s dekorativními vzory a doplněnou početnou sochařskou výzdobou od Kašpara Obera. Ukončení stavebních prací na zámecké budově dodnes hlásá nápis na štítě hlavního parku: Hic renovatum MDCCXXXVII. Zámecký a farní kostel byl přizpůsoben zámecké budově tak, aby s ní splynul v celek. Freska v kupoli s námětem Krista ve shromáždění svatých je dílem významného západomoravského malíře K. F. Töppera; ostatní malby v kostele pocházejí od malíře Seglioniho z doby kolem r. 1739; za autora oltářního obrazu v presbytáři je povařován S. Gionima, který pracoval mimo jiné v Žďáru, plastické práce na hlavním oltáři jsou dílem sochaře Caspara. Vzdělaný a zcestovaný Jan Adam z Questenberka proslul i svou mimořádnou zálibou v hudbě; vyhledával hudební mistry své doby, zvláště ve Vídni. Jeho zásluhou se stalo jaroměřické divadlo jedním z nejvýznamnějších zámeckých divadel první poloviny 18. století u nás. Smrtí Jana Adama z Questenberka r. 1752 rušný kulturní život v Jaroměřicích, trvající s nevšední intenzitou půl století, utichl. Od té doby se majitelé panství často střídali. Od r. 1945 je jaroměřický zámek majetkem státu.
25 fotek, 13.5.2018, 40 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Jevišovice Nový zámek - V 80. letech 17. století vystavěl Ludvík Raduit de Souches (1608 – 1683) v zámeckém parku jižně od města malý barokní dřevěný lovecký zámek; ten dostal v r. 1879 dnešní pseudoslohovou podobu a byl nazván novým zámkem. Po přestavbě se stal sídlem hraběcího rodu Locatelliů.
Dnes je zámek majetkem Jihomoravského kraje a je v něm umístěn domov pro seniory. V jeho parku stojí cyklus mytologických soch L. Mattielliho z poloviny 18. století, které sem byly v r. 1879 přeneseny z louckého kláštera.
23 fotek, 13.5.2018, 28 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Jevišovice Starý zámek - Místo hradu zbořeného v r. 1421 rakouským vévodou Albrechtem vybudovali jevišovičtí Kunštáti s přídomkem Zajímačové v polovině 15. století na skalním ostrohu na pravém břehu Jevišovky nový hrad. Ještě v 16. století bylo jevišovické panství rozděleno mezi několik příslušníků tohoto rodu, který v r. 1587 vymřel. Po vymření Zajímačů však zůstaly Jevišovice v majetku rodu pánů z Kunštátu i nadále. Sestra Jiřího Zajímače Kateřina, manželka Hynka Brtnického z Valdštejna, se pustila do přestavby dosavadního hradu. koncem 16. století byl nový hrad přebudován v renesanční čtyřkřídlý zámek s čestným dvorem a arkádami; přestavba byla dokončena v r. 1600. V témž roce Kateřina odkázala zámek spolu s panstvím Karlovi, knížeti münsterbersko-olešnickému, potomku krále Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. V r. 1647 však zemřel Karlův syn Karel Fridrich a jím vymřela i tato nepřímá větev Kunštátů, jeho dědic Silvius Mimrod, vévoda wüttemberský, postoupil Jevišovice výměnou královské komisi a ta v r. 1649 prodala zámek s panstvím za 92 119 zl. Raduitu de Souces, známému obránci Brna proti Švédům. De Souches jevišovický zámek přestavěl. Přestavbu prováděl italský stavitel Ronio: všechny práce, včetně vybudování nové kaple sv. Ludvíka, byly ukončeny v r. 1686. Poslední držitel Jevišovic z rodu de Souches Karel Josef (1682 – 1736) odkázal v r. 1736 panství svým dvěma dcerám a v r. 1743 je opět sjednotil jeho zeť hrabě Jan Ugarte. V majetku rodu Ugarte zůstaly Jevišovice až do r. 1879; sňatkem s poslední dědičkou Gabrielou získal panství Karel Locatelli. V r. 1916 koupil Jevišovice rytíř Vilém Offengeim z Potexinu, po něm zdědil velkostatek v r. 1932 jeho bratr dr. Arnošt Offenheim, působící jako lékař v Londýně. Posledním majitelem velkostatku a zámku byl hrabě Eduard Larisch-Mönnich.
budisov  0
19 fotek, 12.5.2018, 21 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Budišov - Na severovýchodní straně městečka Budišova stávala kdysi vodní tvrz, zajišťovaná vodním příkopem a dvěma rybníky – Dvorským a Vodiškovým, dnes vysušenými. Důležitou součástí tvrze, vzniklé patrně ve 14. století, byla obytná věž a později víceposchoďový palác. Tato tvrz původně náležela rodu z Budišova, který měl stejný znak jako pánové z Lomnice, perutě. Poslední z nich, Budiš z Budišova, se spolu s jinými moravskými válečníky zúčastnil tažení polského krále Vladislava II. proti řádu německých rytířů i vítězné bitvy Grunwaldu v r. 1410. Po jeho smrti převzal zboží Dobeš z Meziřící. Po Dobešovi zdědil Budišov, a tím i tvrz příbuzný rod z Boskovic. Od něho koupili v r. 1476 ves a tvrz Budišov s městečkem Tasovem Mrakešové Ferdinandem I. na městečko. Po krátkém vlastnictví (od počátku 60. let 16. století) předal Jan Martinovský z Rozseče v r. 1573 tvrz a městečko Budišov, městečko Tasov se zříceninami hradu zvaného později Dub, ves Nárameč s pustou tvrzí Holeje, ves Oslavu (dnes součást Dolních Heřmanic), majetek ze vsí Kamenná, Holubí Zhoř, Studnice, vše s příslušenstvím, Václavu Berkovi z Dubé a z Lipé, manželu Aleny Meziříčské z Lomnice. Václav Berka přestavěl dosavadní tvrz v renesanční zámek; vznikla bloková stavba uzavřeného renesančního půdorysu s pravoúhlým nádvořím, vyzdobeným arkádami. V rodě Berků a jejich příbuzných zůstal Budišov do r. 1715, kdy jej získali Paarové, v jejichž majetku zůstal do r. 1768. Paarové přebudovali zámek v 1. 1715 - 1721 v honosné barokní sídlo, charakterizované podstřešním patrem a vznosným portálem. Interiér byl vyzdoben štukami a ornamentálními malbami podle čínských vzorů s pozlacenými výplněmi. V předzámčí byly vybudovány hospodářské budovy. Ve 20. letech 18. století byl kolem zámku zřízen park se čtyřmi rybníky, Horním, Dolním, Jeřábkem a Pivovárkem; zčásti byl upraven ve francouzském slohu. Jeho bohatá plastická výzdoba však byla v 19. století odstraněna. Paarové kromě toho obohatili městečko Budišov i okolí zámku řadou soch. Další úpravy zámku – zejména interiérů – byly provedeny v 1. 1776 - 1781. V r. 1794 vyměnili Paarové zámek spolu s panstvím s Františkem Josefem Jungwirthem za Kardašovu Řečici; jeho dcery pak prodaly budišovské panství rytíři Jáchymu Stettenhofenovi († 1813). Sňatkem jeho dcery Amálie přešel zámek a panství na rod Barattů-Dragonů, pocházející z Neapole; v jeho vlastnictví zůstal až do nejnovější doby. Do roku 1945 v zámku sídlil JUDr. Richard Barrata Dragono, po 2. sv. válce byl zámek přestavěn na bytové jednotky a později používán i jako škola či sklad textilu. V roce 1972 do své správy získalo zámek Moravské zemské muzeum a zřídilo v zámku depozitář, v roce 1991 došlo u úpravám části zámku na zoologickou expozici.
6 fotek, 13.5.2018, 27 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Boskovštejn - Zdejší historická stavba byla původně vodní tvrzí, jenž v druhé polovině 16. století ztratila přestavbou na obilné silo svou tvář a dřívější poslání připomínala jen opevněná nároží s válcovými věžemi. Hrabaty z Náchoda byl objekt znovu přestavěn a od roku 1615 o něm mluvíme jako o zámku. O více než padesát let později, v roce 1670, se při prodeji hraběti de Souches mluví o Boskovštejně jako o rytířském sídle, ale ani to pozdější časté výměny pánů na zámku nezastavilo. S přelomem 17. a 18. století čekala Boskovštejn další přestavba, ze zámku se znovu stal pouhý hospodářský objekt; a nebýt roku 1972, mohl být sýpkou stále. V období socialismu, kdy byl zámek majetkem JZD, nastal v jeho dlouhé historii obrat k lepšímu. Nemovitost byla převedena na Jihomoravské muzeum Znojmo a došlo tím k zahájení architektonické záchrany s cílem vytvořit z objektu veřejně přístupnou kulturní památku. Dotažení plánu adaptace zámku pro potřeby musea ale zmařila sametová revoluce, objekt získala do svého majetku obec a z ekonomických důvodů jej nabídla k prodeji. Nový majitel tehdejší rekonstrukci dokončil, přikoupil i okolní pozemky a celý areál zhodnotil. Časem ovšem zkrachoval a po několikaletém soudním jednání byl s konkursní podstatou veškerý majetek za desetinu nominální ceny znovu prodán. Nový vlastník na zámku však žádné aktivity nevykonával. V současnosti se v tvrzi nachází muzeum kol.
kravsko  0
7 fotek, 13.5.2018, 43 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Kravsko - Prvním panským sídlem byla tvrz, připomínaná v polovině 14. století. Zničena byla v 15. století za česko-uherských válek a v polovině 16. stol. již o ní není žádné zmínky. V druhé pol. 16. stol. jsou pozemky a obec Kravsko převedeny na premonstrátský loucký klášter a v pol. 18. stol. zde byla vystavěna rezidence pro louckého opata. V druhé pol. 18. stol. na základě josefinských dekretů přešel klášterní majetek na Náboženský fond, od kterého Kravsko odkoupil hrabě Ugarte. V letech 1789 - 1796 v Kravsku nechal Jan Václav Ugarte přestavět rezidenci na barokní zámek. V roce 1901 přešlo Kravsko na italský rod Dentice di Frasso. Tehdy přestal zámek sloužit jako stálé šlechtické sídlo a byl využíván jen jako sídlo letní. V letech 1948 až 1968 sloužil zámek jako škola. V roce 1984 byl zrekonstruován a sloužil jako rekreační a školící středisko n.p. Crystalex Nový Bor. Počátkem 21. stol. odkoupil zámek soukromý majitel a zámek od té doby sloužil jako hotel. Od roku 2011 je zámek opuštěn.
dukovany  0
7 fotek, 12.5.2018, 14 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Dukovany - Základem současného zámku je zámeček neznámé doby vzniku, který nechala roku 1790 přestavět do současné podoby tehdejší majitelka Dukovan, hraběnka Marie Brigita Malabaile-Canalová, manželka botanika a mecenáše Josefa Emanuela Canala. Přestavbu v jednoduchém pozdně barokním stylu s klasicistními prvky provedl brněnský stavební mistr Jan Amon. Zahrnovala doplnění portiku hlavní budovy, úpravu fasád a interiérů a výstavbu bočních hospodářských křídel. Po zestátnění sloužil zámek sociálním účelům, byla zde i veterinární ordinace a školicí středisko. Po roce 1989 připadl zámek obci Dukovany, pro kterou znamenal značnou finanční zátěž. Obec se následně několikrát neúspěšně pokusila zámek prodat. V roce 2015 projevil zájem o koupi zámku třebíčský podnikatel Richard Horký, který se v lednu 2015 smluvně zavázal investovat do rekonstrukce zámku zhruba 30 milionů korun. Následně mu měl zámek připadnout v listopadu 2016. Na zámku vznikl hotel a restaurace.
4 fotky, 13.5.2018, 10 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Riegersburg - Předchůdcem zámku byl vodní hrad posilující obranu rakouských hranic. Hrad utrpěl velké škody za třicetileté války jak od císařských, tak i švédských vojsk. V roce 1730 prodal Johann Julius von Saint-Julien-Wallsee Riegersburg včetně panství Hardegg hraběti Zikmundu Bedřichovi von Khevenhülle. Vzhledem k tomu, že zámek byl ve špatném stavu a byl neobyvatelný, přistoupil nový majitel k jeho velkolepé přestavbě na barokní reprezentativní sídlo. Tato přestavba proběhla ve více stavebních etapách v letech 1730–35 a 1770–80 dle plánů Františka Antonína Pilgrama. Tato přestavba vtiskla zámku podobu, která se zachovala dodnes. Jeden z dalších majitelů – Johann Josef hrabě Khevenhüller – byl hlavním komorníkem císařovny Marie Terezie. Oženil se s hraběnkou Karolínou Metsch a po vymření jejího rodu připojil její rodové jméno ke svému. Jejich nástupci využívali Riegersburg především jako letní sídlo. Od roku 1800 byl zámek prakticky 60 let neobývaný, protože jeho majitelé jako diplomaté a vojenští důstojníci často pobýval v cizině. To se změnilo roku 1867, kdy se hrabě Johann Karel usídlil opět na zámku. Posledními majiteli, kteří zde pravidelně trávili léto, byl Zikmund Anton Khevenhüller-Metsch a jeho manželka, Gabrielle Victoria. Až do druhé světové války se zde konaly velkolepé hony a oslavy. V roce 1945 zabrala zámek ruská armáda, která zde působila až do roku 1955. Občas zde žilo až 500 vojáků. V této době byl zámek velice poničen. Bylo zničeno vnitřní vybavení včetně knihovny. Po odchodu vojáků byla zahájena obnova zámku, která trvala až do roku 1987. Od roku 1967 je v zámku muzeum. Když v roce 1972 zemřela poslední členka rodu Victoria Gabriella Khevenhüller-Metsch přešel zámek na současné majitele – hrabata Pilati.
litohor  0
10 fotek, 13.5.2018, 26 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Litohoř - Od roku 1190 patřila Litohoř do majetku louckého kláštera, který nechal v obci na začátku 18. století postavit barokní zámek. Ten mu sloužil jako letní sídlo opatů. Poté, co došlo v roce 1789 ke zrušení kláštera, byl Wallisi připojen k budečskému panství. Na počátku 19. století byl upraven pro hospodářské účely a zároveň zde bývaly kanceláře. Dlouho ho využíval Šlechtitelský a semenářský podnik v Litohoři. V roce 2005 prošel rekonstrukcí, při které dostal novou fasádu. Nyní je prázdný a je na prodej.
letovice  0
91 fotek, letos v květnu, 141 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, dokumenty
Letovice - O nejstarší podobě hradu vybudovaného na ostrohu nad přechodem trstenické cesty přes řeku Svitavu nevíme nic. Hrad je poprvé doložen teprve v r. 1360, ačkoliv se již v 1. 1250 – 1274 připomíná Heřman z Letovic a v r. 1316 Stanimír z Letovic, což by předpokládalo existenci hradu již v druhé polovině 13. století. Poté se stali držiteli Letovic páni z Přibyslavi, které ještě ve 14. století vystřídal rod Ronovců. Kolem r. 1400 byl na zdejším hradě přeložen do češtiny známý cestopis Marka Pola Milión. Překlad, v němž jsou zřetelné některé moravismy, je dnes uložen v knihovně Národního muzea v Praze. Na počátku 15. století držel hrad přívrženec císaře Zikmunda Hynek z Ronova. Proto husité v r. 1424 hrad oblehli, dobyli a zničili. Po Hynkově smrti bylo panství rozděleno mezi jeho dcery na dvě části, které získali postupně páni z Boskovic. Z nich s oblibou v Letovicích přebýval vzdělaný Ladislav z Boskovic, který zde také v r. 1520 zemřel. V druhé polovině 15. století byl letovický hrad obnoven. O jeho pozdně gotické přestavbě svědčí několik sklepních místností s jednoduchým portálem; pozdně gotická je snad i část vnější obvodové zdi zámeckých budov. Syn Ladislava z Boskovic Kryštof z Boskovic postoupil v r. 1544 hrad a městečko Letovice, Třebětín, Slatinku, Vanovice, Zboněk, Zábludov, díl Vranové, Radiměře a Lazinova hraběti Kryštofu z Hardeku. Hardekové počali šířit v Letovicích luterství; založili zde luterskou školu a městečko poněmčovali. Jejich náhrobky jsou ve farním kostele v Letovicích. Za Hanuše Fridricha z Hardeku v druhé polovině 16. století byly provedeny úpravy hradního interiéru a jeho opevnění, hlavně na severní straně. Panství pak získal v r. 1614 sňatkem s Reginou Juliánou z Hardeku hrabě Jindřich Václav Thurn, jenž dovedl proplout úskalím pobělohorských konfiskací a podporoval Letovické v odporu k protireformaci. V r. 1643 dobyli hrad Švédově. Na konci 17. století přestavěl Štěpán Szelepcsényi jádro sídla v raně barokní zámek. Po četných změnách držitelů panství získali v r. 1724 Letovice Blümegenové, kteří povznesli město po stránce hospodářské. V r. 1724 zámek s městečkem vyhořel. Po požáru pak úpravy pokračovaly, především v zámeckých interiérech, stejně jako výstavba hospodářských a úřednických budova východně od zámku, jak hlásá letopočet 1730 na bráně předzámčí. V r. 1820 se stává majitelem panství a zámku maďarská rodina Kálnoky z Köröspatak, za niž stavební činnost ožívá znovu. Stavbou koníren, letní a zimní jízdárny a arkádami na terase a úpravou středověké věže získal zámek nynější vzhled. Z rodiny Králnokyů vynikl Gustav Kálnoky († 1898 v Letovicích), nejprve rakouský velvyslanec v Petrohradě a v 1. 1881 – 1895 rakouský ministr zahraničí. V rodině Kálnokyů působil v Letovicích jako vychovatel český archeolog a básník Jan Erazim Vocel (1803 – 1871). Kálnokyové vlastnili panství až do r. 1945. Po roce 1945 jim byl zámek zabaven a jeho navrácení se Alexander Kalnoky domohl teprve po dlouhém restitučním sporu.
75 fotek, 6.5.2018, 28 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Boskovice hrad - Podle hradu se psal již v r. 1222 Jimram z Boskovic. Původní boskovický hrad byl menší raně gotickou opevněnou stavbou západně od pozdějšího hradu, z níž se zachovalo hlavně základové zdivo palácové části a stopy opevnění – příkopy a valy. Tento malý hrad byl pobořen r. 1312 vojskem krále Jana Lucemburského, když se vzbouřil Arkleb z Boskovic (1292–1342); byl však ve 20. letech 14. století znovu postaven. Boskovický hrad byl znovu pobourán na konci 14. století za válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem a dnes se z něho zachovaly pouze nepatrné zbytky. Zbořený hrad i Boskovice koupil od Tasa z Boskovic Heralt z Kunštátu, který patřil ke královskému dvoru, kde rozhodoval spor mezi oběma markrabaty. Markrabě Jošt mu dal souhlas k vybudování nového hradu. Heralt z Kunštátu zahájil jeho výstavbu před r. 1398. Na místě původního raně gotického hradu vybudoval pouze předsunutý strážní objekt a stavbu vlastního hradu začala východně odtud, na místě vhodnějším pro rozsáhlejší a nedobytnější objekt. Heraltův hrad zaujímá ústřední část dnešního areálu. Hradní celek vytvářel jednolitou hmotu, neboť plášťová zeď, palác a věže se výškově mnoho nelišily. Pro způsob výstavby, příznačný pro dvorské stavitelství Václava IV., a zvláště pro tvarosloví částečně zachovaných kamenických článků hradního sálu byla stavba připisována přímo Václavově dvorské huti. Nasvědčovaly by tomu i vztahy Heralta z Kunštátu k Lucemburkům. V r. 1418 drželi hrad Boskovice Boček a Viktorín z Kunštátu, v r. 1424 se jej i s předsunutým strážní objektem zvaným Bašta zmocnili husité. R. 1434 vlastnil boskovické panství pozdější český král Jiří z Poděbrad († 1471). Ten si chtěl rod pánů z Boskovic zavázat, a proto v r. 1458 postoupil hrad zemskému hejtmanu Vaňkovi z Boskovic († 1465). Tím se tedy opět dostal do držení rodu, který jej založil. Pánové z Boskovic vlastnili pak hrad až do r. 1547. Boskovicové patřili v 15. století k nejvýznamnějším panským rodům na Moravě a zastávali významné hodnosti a úřady. Osudy posledních Boskoviců již nejsou spjaty s jejich rodovým sídlem, ale s jinými zámky, zejména s Černou Horou, Bučovicemi a Moravskou Třebovou. Tísněni hospodářskými poměry prodali v r. 1547 Boskovice hornickému podnikateli Šimonu Ederovi ze Štiavnice, povýšenému nedlouho předtím do rytířského stavu a obdařenému erbem zkřížených hornických kladívek. Stavební úpravy hradu v průběhu 15. století, zvláště za Ladislava Velena z Boskovic, nebyly nijak rozsáhlé. Nová velká stavební etapa v dějinách boskovického sídla začala za nových držitelů, Ederů, a jejich nástupců. Nejdříve se začalo se stavbou nového pásu hradeb, posílených baštami (výpadní branka z r. 1547), a Šimon Eder dal provést i určité úpravy v prostoru hradního paláce. Práce na přestavbě hradu pokračovaly i za dalšího majitele, Jaroše Morkovského ze Zástřizl. Tehdy vznikla renesanční hláska, byly postaveny přilehlé budovy vstupní brány a dokončeno opevnění. Stavební práce skončily za Jarošova nástupce Václava staršího Morkovského ze Zástřizl (1583–1600). Další držetelé hradu z rodu pánů ze Zástřizl se rychle střídali. Po smrti Jana Bohuše ze Zástřizl v r. 1687 panství přešlo na vdovu (asi padesátiletou) Zuzanu Prakšickou ze Zástřizl; nerovným sňatkem připadl hrad v r. 1690 jejímu novému (čtyřiadvacetiletému) manželu Valteru Xaverovi z Ditrichštejna. Hradní stavba již Ditrichštejnům nevyhovovala, a proto začali budovat nákladnou zámeckou rezidenci poblíž středu města, za radnicí. Na tuto stavbu však používali zdivo hradu, takže už r. 1707 byla značně pobořena vyhlídková věž a bašta. Přesto však byl hrad i nadále obýván (do r. 1729) a dokonce i opravován. V r. 1706 byly například vybudovány před vstupem do hlavní brány rozsáhlé konírny a před nimi příkopy naplněné vodou. Do r. 1733 byla na hradě vrchnostenská kancelář; pak byla převedena do nového zámku. V důsledku ztráty své funkce hrad chátral. Na správcův rozkaz byla stržena hradní střecha na zdivo pro vrchnostenské stavby ve městě i v okolí. Vlivem neustálého rozebírání zdiva i v 19. století zmenšil se areál hadu na minimum. Dochované zříceniny byly zajišťovány v r. 1929 a po sesutí zdiva paláce znovu v r. 1942. Systematické stavební zabezpečovací úpravy započaly však až po r. 1945, po zestátnění hradu. Byla upravena renesanční brána v předhradí a hláska byla adaptována pro lapidárium a vstupní síň.
lipka  0
59 fotek, 6.5.2018, 263 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, dokumenty
Lipka - Tvrz byla prvně zmiňována r. 1303, kdy byl majitelem vladyka Prošík. V 15 stol. v držení mj. Kustošů ze Zubří, v pol. 16. stol. byla Janem Kustošem renesančně přestavěna. Roku 1754 v majetku J. A. Auersperga jenž zadal další stavební úpravy kdy byl v západním křídle proražen nový průjezd. Po roce 1989 vrácena dědicům a prodána do soukromého vlastnictví a po roce 2000 novým majitelem necitlivě přestavována, od roku 2015 opět změna vlastníka.
kunstat  1
36 fotek, 6.5.2018, 54 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Kunštát - Předchůdcem kunštátského zámku byl hrad, který se poprvé výslovně připomíná v r. 1360, ačkoli syn Heralta z Obřan, purkrabí v Olomouci, se po Kunštátu píše již v r. 1281. Od Kunštátu odvozují svůj původ i všechny vedlejší větve rodiny pánů z Kunštátu jak v Čechách, tak i na Moravě, a to rodina jevišovická, lestnická, stařechovická, lysická, boleradská, poděbradská i knížata münsterberská, která byla přímými potomky krále Jiřího z Poděbrad († 1471), nejslavnějšího člena rodu. Prvním historicky doloženým příslušníkem rodiny, která vlastnila panství a hrad Kunštát, byl Kuna, podle něhož se nazývá i městečko Kunštát či Kunino Město (například v r. 1398). Kunštátské panství, tedy i hrad, zdědil na základě rodinných smluv po r. 1408 Boček z Kunštátu a z Poděbrad, děd pozdějšího českého krále Jiřího. Boček však v r. 1417 zemřel a jeho synové Boček a Viktorín spravovali majetek společně. Koncem 14. a počátkem 15. století byl hrad podstatně rozšířen, zvětšil se hradní palác spolu s věží a předhradím. Když v r. 1427 zemřel Viktorín, byl jeho syn Jiří teprve šestiletý. Jeho poručníkem se stal Heralt z Kunštátu a z Lestnice, který spravoval hrad Kunštát. Markrabě Albrecht rakouský, zeť císaře Zikmunda, hrad v r. 1436 dobyl a odňal jej Heraltovi, který byl v r. 1444 v Brně na radnici sťat. Nedospělých sirotků se ujal Jiří z Kunštátu a z Poděbrad, který se stal po r. 1448 majitelem Kunštátu a jenž také hrad znovu podstatně přestavěl; vybudoval Poděbradovu hranatou věž a zvětšil a opevnil předhradí. Jiří držel hrad i po r. 1458, kdy byl zvolen českým králem. V r. 1464 předal Kunštát svému příbuznému Pročkovi z Kunštátu a z Opatovic. V r. 1520 prodal poslední majitel z rodiny pánů z Kunštátu Ludvík Zajímač z Kunštátu a z Jevišovic kunštátské panství Vilému z Pernštejna, za něhož prodělalo mimořádné úpravy předhradí. V r. 1529 koupil panství a hrad Jan Černčický z Kácova, v jehož rodině však zůstaly jen do r. 1558. V r. 1562 je získal Jan Fridrich z Hardeku. V 16. a počátkem 17. století se pak majitelé hradu často střídali. V druhé polovině 16. století byl hrad přebudován v renesanční zámek; úpravy se však nedotkly předhradí. Velmi pohnutá i pro Kunštát byla 20. léta 17. století, jež jsou v místní tradici spojována s pobytem Jana Ámose Komenského na zdejším zámku. Štěpán Šmíd z Freyhofenu, majitel panství, nebyl pro svou věrnost císaři Ferdinandu II. postižen konfiskacemi. Jako kalvinista však musel odejít ze země a nakonec byl nejrůznějšími intrikami stejně zbaven zámku i panství. Poté se jejich majitelé střídali, až je v r. 1678 získal Jan Maxmilián z Lamberka. Ten v r. 1680 zámek barokně upravil v dvoupodlažní obdélníkovou budovu, přičemž byla ponechána podstatná renesanční část stejně jako hranatá věž z někdejšího hradu. Počátkem 20. století byl zámek upravován znovu; v romantickém tylu byla přebudována hradní brána, původní obvodové hradby se změnily v terasy a vzniklé prostory byly parkově upraveny. Také interiér dostal romantický ráz. Posledními majiteli zámku – v 19. a 20. století – byli Coudenhoveové. Dnes je zámek státním majetkem ve správě Národního památkového ústavu v Brně.
29 fotek, 6.5.2018, 48 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Klášter cisterciaček Porta Coeli s kostelem Nanebevzetí Panny Marie - Klášter založila královna Konstancie, dcera uherského krále Bély III. a manželka českého krále Přemysla I. Otakara, v roce 1233 – těsně poté, co ovdověla. Král Václav I. se stal jedním z nových sponzorů, a tak byl klášterní kostel vysvěcen již v roce 1239. V tomto roce zde byl pochován králův bratr markrabě Přemysl a o rok později i zakladatelka Konstancie. Podle stavebně historické analýzy byla stavba kláštera zahájena výstavbou severního ramene transeptu, současně se stavbou kostela proíhala i výstavba konventu, v jejímž závěru byla vložena křížová chodba. V poslední fázi byl osazen západní portál kostela. Stavbu provedla cistercká řádová huť (zvaná tišnovská), která souběžně působila i v Oslavanech. Vycházelo se z tzv. cistercko-burgundské gotiky. Klášter byl dokončen nejpozději v polovině 13. století. Z původní stavby se dochoval kostel se západním portálem, kapitulní síň a ambit. V pozdní renesanci byl postaven východně od kostela tzv. dům abatyše, na který navázaly budovy tzv. východního dvora s barokními arkádami. Budova proboštsví západně od kostela je ze 17. století. Nový konvent severně od původního gotického konventu byl postaven v letech 1744–50. V roce 1784 klášter zrušil císař Josef II a jeho budovy sloužily jinému účelu. V roce 1899 se ale podařilo klášter obnovit. V letech 1900–1901 bylo západní křídlo starého konventu (mezitím v baroku upravené na sýpku), přestavěno na velkou novogotickou kapli. Po 2. světové válce zde – navzdory režimu – řeholníci stále působili zároveň s provozem muzea. Momentálně jde o jediný cisterciácký konvent na Moravě.
20 fotek, 5.5.2018, 26 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Boskovice zámek - V r. 1682 začali Jan Bohuš ze Zástřizl a jeho choť Zuzana, poslední Zástřizlovna, jež se v r. 1688 provdala za Valtera Xavera z Ditrichštejna (1664 - 1738), stavět rozsáhlou budovu dominikánského ženského konventu s kostelem na jižním svahu Zámeckého kopce, nedaleko pod boskovickým hradem. Podoba kláštera i hradu je dochována na soudobé kresbě. Stavba byla ukončena v r. 1694, klášter i kostel však zrušil Josef II. v r. 1784. Majetek kláštera byl převeden do náboženského fonfu, avšak František z Ditrichštejna celý tento objekt koupil a používal jej jako továrnu. Počátkem 19. století byl kostel zbořen a klášterní budova byla v 1. 1819 - 1826, za Františka Xavera z Ditrichštejna, přestavěna na zámek. Rodinu Ditrichštejnů, jež zde sídlila až do r. 1850 , připomíná její znak – dva vinařské nože postavené vzhůru. V r. 1850 boskovická větev rodiny Diztrichštejnů vymřela po meči a majetek zdědila dcera posledního Ditrichštejna, Terezie. Provdala se za hraběte Alfonse Mensdorfa-Pouillyho, pocházejícího z francouzské šlechtické rodiny, která se po Francouzské revoluci vystěhovala ze země. Alfonsovým bratrem byl významný rakouský státník a politik Alexander Mensdorf-Pouilly (1813 - 1871), v 1. 1864 - 1866 rakouský ministr zahraničí. Zámek, patří k nejkrásnějším empírovým stavbám na Moravě.
15 fotek, 5.5.2018, 22 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Rájec nad Svitavou - Na pahorku zvaném Hradisko existovala koncem 14. století tvrz, která se připomíná v roce 1412 při převodu majetku Aleši Lysickému z Kunštátu. V druhé polovině 16. století vlastnil Rájec Bernard Drnovský z Drnovic, který přebudoval stávající tvrz na renesanční zámek. V 17-18 století vlastnili zámek Rogendorfové, kteří jej získali po třicetileté válce provdáním Johanky z Drnovic za Jiřího z Rogendorfu. V roce 1763 získali rájecké panství Salmové z Reifferscheidu. Antonín Salm pak začal budovat zámek do dnešní podoby. Na Moravě tak vzniklo panské sídlo v jedinečném stylu Ludvika XV. Salmům patřil Rájec až do zestátnění.

Komentáře

přidat komentář

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.