Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 
JP - Všechny fotografie jsou chráněny autorskými právy a jejich další použití, či šíření bez mého svolení je trestné. Popisy míst většinou převzaty z www.hrady.cz. Ja fotky nekomprimuju, to dela pak samo rajce. :( Kdo má o nějakou fotku v normální kvalitě zájem, nechť se ozve, domluva možná. :) Díky za návštěvu. :)

Udělejte si ze svých alb kalendář

Ideální jako dárek nebo jen tak pro sebe na památku.
Levně, rychle, jednoduše.



reklama

98 fotek, v pondělí, 839 zobrazení, 2 komentáře | architektura, cestování, koníčky, práce, příroda
Štoly lomu Mořina - podzemí Malé a Velké Ameriky. Dnes již bývalé lomy (těžba v těchto lomech končila různě, od roku 1944 až do roku 1963) zná skoro každý hlavně díky filmu Limonadový Joe, ale jejich podzemí až tak znamé není. Dříve cílem dobrodružných výprav, dnes už lze navštívit pouze oficiálně. Malá Amerika je lom vzdálený asi 2 km od nynějšího závodu na zpracování vápence pro tepelné elektrárny na severu Čech. Z tohoto areálu je možný vstup do podzemí obou Amerik a dalších bývalých lomů. Nejvíce na západ je bývalý Liščí lom ( ještě asi 1 km západně od Malé Ameriky), do kterého vede hlavní štola - říká se jí hlavní sběrná štola. Tou se dopravoval vytěženy vápenec k drtičkám. Všechny lokality se těžily od zdola nahoru, tak že se vykutala hlavní štola pod ložisko. Vápenec se lámal a těžil postupně u stropu ložiska a padal do dopravníků a dál do vozíků v hlavní štole. Cestou lze nahlednout do lomu Malá Amerika a na konci do Velké Ameriky (hloubka lomu je 100m). Hlavní štoly jsou v několika patrech, přístupné je třetí patro, páté je zaplavené. Do podzemí lomu Mexiko a Velká Amerika se také musí ze závodu Mořina, ale z jiné části. Spojuje je několik pater štol a chodeb, ty hlubší jsou všechny zatopené. Cestou lze nahlédnout do lomu Mexiko - v padesátých letech jeden veliký kriminál pro politické vězně.
144 fotek, minulou neděli, 11 zobrazení, přidat komentář | koníčky, lidé, sport, události, zábava
Gill Polo + Semper Constantia + Rolls-Royce & Bentley Club ČR = Polo v Parku, Letná 16.9.2017
449 fotek, letos v září, 84 zobrazení, 1 komentář | auta, koníčky, sport, události, zábava
Masaryk Racing Days 2017 + BOSS GP (09.09.2017 - 10.09.2017 ) - Středoevropská zóna monopostů - Divize 2 a Divize 3, Středoevropská zóna cestovních a GT vozů ve sprintu a vytrvalosti - Divize 4 a Divize 5, Formule BOSS GP, Porsche Platinum GT3 Cup Challenge Central Europe, FIA Swift Cup Euro, Haigo – závody historických cestovních vozů a formulí.
34 fotek, 4.9.2017, 104 zobrazení, přidat komentář | cestování, koníčky, ostatní, práce, příroda
Štola sv. Antonína Paduánského - nachází na katastrálním území města Jílového u Prahy ve Středočeském kraji, na levém břehu Kocourského (Studeného) potoka v místní části Studené. Jedná se o jedno z mnoha desítek důlních děl v oblasti Kocourského žilného pásma. Po úpadku těžby v období husitských nepokojů došlo v oblasti Jílovského zlatonosného revíru k jejímu opětnému oživení až na přelomu 17. a 18. století. Středem pozornosti se stalo zejména Kocourské pásmo. Těžaři knížete Josefa Viléma Fürstenberga v polovině 18. století pracovali v okolí Starokoucourské štoly. Jedním z takto znovu otevřených starých důlních děl byla štola sv. Antonína Paduánského, kde se pracovalo v letech 1753 a 1754. Uvádí se, že během těchto prací horníci nalezli staré dílo hluboké 22 láter (přibližně 40 metrů), ale protože nenašli nadějnou žilovinu, v práci dále nepokračovali a štolu opustili. Od té doby byla štola nepřístupná. Po 250 letech, v období let 2005 – 2007, provedli pracovníci státního podniku Diamo zabezpečení štoly. Poté byla práva a povinnosti k této štole převedena na Regionální muzeum v Jílovém u Prahy, které od roku 2008 štolu sv. Antonína Paduánského zpřístupnilo veřejnosti. Prohlídková trasa je vedena ve dvou úrovních, spojených systémem sedmi žebříků a povalů v původním úzkém komíně. Délka chodby je kolem 170 metrů. V zadní, veřejnosti nepřístupné části štoly, profil a rozměry chodeb horního patra napovídají, že se jedná pravděpodobně o stopy původního, mnohem staršího dolu.
35 fotek, 4.9.2017, 51 zobrazení, přidat komentář | cestování, koníčky, ostatní, práce, příroda
Štola svatého Josefa - Štola sv. Josefa je jedním z mnoha důlních děl významné části jílovského zlatonosného revíru - Kocourském žilném pásmu. Leží poblíž města Jílové u Prahy v údolí potoka. Ve starší literatuře bývá označována štolou svatého Josefa. Štola je zakreslena na jedné z nejstarších dochovaných map jílovského regionu z roku 1730. Není tedy vyloučeno, že těžařské společnosti, pracující zde v 18. století, pokračovaly ve starém důlním díle, možná již z doby předhusitské. Nejslavnější období těžby, s velkým rozsahem důlních prací, bylo ve 14. století. Původní štola se později rozrostla v důlní dílo, jehož přesný rozsah ani historie nejsou přesně známy. Celková délka dosud zámých chodeb je 280 m. Z toho je přístupných 200 m. Zatopená hloubení mají hloubku 26 m. Vytěžená zlatá ruda byla z dolu dopravována povozy na pravý břeh Sázavy, na Žampach, kde byly rudní mlýny.
46 fotek, 3.9.2017, 94 zobrazení, přidat komentář | cestování, koníčky, ostatní, práce, příroda
Štola Halíře - Štola Halíře se nachází v masívu stejnojmenného kopce (399 m n.m.) na katastrálním území obce Pohoří v okrese Praha - západ ve Středočeském kraji. První písemná zmínka o těžbě v lokalitě Halíře je uvedena v Hájkově kronice a odkazuje na rok 1079, což ovšem nelze ověřit. Podle archeologických nálezů je ale zřejmé, že v oblasti Turyňského a Chotouňského potoka, které jsou pravostrannými přítoky Sázavy, se těžilo zlato již v keltském období. Ve středověku podle názoru historiků měla oblast Halířů projít dvěma významnějšími etapami těžby, a to v polovině 14. století a posléze na konci 16. století. Důlní dílo, označované jako "štola Halíře", je však dílo novodobé, pocházející z poloviny 20. století. Je výsledkem průzkumu Halířského žilného pásma, který zde proběhl v letech 1948 - 1951. V tomto období byla vyražena tzv. Nová halířská štola a průzkumem zpřístupněna Stará halířská štola. Průzkumná štola byla ražena od Turyňského rybníka severozápadním směrem do hlubin masívu kopce Halíře. Za zmínku stojí, že ve štole pracovali pouze čtyři havíři - střelmistr, razič a další dva pracovníci, kteří nakládali horninu na vozík a po kolejnicích ji vyváželi před štolu na odval. Ražba štoly byla vedena podél křemenné žíly a zároveň sledovala poruchu ve stavbě zdejších hornin. Vznikla tak štola s unikátním profilem ve tvaru kosočtverce, respektive písmene "A", a to bez použití jakýchkoli podpěr. Celková délka systému průzkumných štol i se 4 překopy, raženými kolmo na hlavní, 258 metrů dlouhou štolu, je 369 metrů. Během ražby byly odkryty některé starší štoly v masívu Halíře, včetně štoly, zvané Pětihalíř, která je patrně středověkého původu.
34 fotek, 2.9.2017, 55 zobrazení, přidat komentář | cestování, ostatní, příroda, země
Chýnovská jeskyně - Objevena r. 1863 při práci v lomu. Řadí se mezi krasové jeskyně, vytvořené působením vody v rozpustných horninách, ale vzhledem k přítomnosti nekrasových hornin (amfibolit) ve vápencovém celku byla vytvořena zejména působením koroze – chemickým rozpouštěním vápenců. Jeskyně je výjimečná barevností stěn a stropů (tři barvy vápence, tmavý amfibolit). Roku 1868 otevřena pro veřejnost jako vůbec první jeskyně v ČR. V 80. a 90. letech 20. stol. byly objeveny rozsáhlé zatopené prostory. R. 2006 prošla jeskyně rekonstrukcí. Délka turistické trasy je 220 m s převýšením 42 .
25 fotek, 2.9.2017, 661 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Jetřichovice - První zmínka o jetřichovické tvrzi pochází z první poloviny 15. století, kdy zde sídlili Opršalové z Jetřichovic. Počátkem 16. století koupil Jetřichovice Bohuslav Mitrovský z Nemyšle. Za panování tohoto rodu byla tvrz přestavěna na barokní zámek. Zatímco Vilém Jindřich Mitrovský, hejtman vltavského kraje, zámek zvětšil a panství rozšířil o sousední Vrchotice, jeho syn František Sezima ho tak zadlužil, že ho jeho dědicové museli dát do dražby. Kolem roku 1700 nicméně nechal u zámku postavit kapli Bolestné Matky boží. Roku 1751 zámek získal Josef Václav hrabě z Oppersdorfu, syn hraběnky Marie Eleonory, vdovy po Sezimovi, která se podruhé vdala za Jana Václava z Oppersdorfu. V roce 1770 panství koupil Karel Ignác hrabě z Clary-Aldringenu, v letech 1784 až 1829 zámek vlastnili Lobkovicové. Dalším vlastníkem zámku se stal děkan Právnické fakulty UK a hudební skladatel Jan Nepomuk Kaňka, který si jej spolu se statkem od Lobkoviců pronajal už v roce 1819. Kromě toho, že v Jetřichovicích nechal postavit školu, přistavěl v letech 1857–1859 ke starému zámku nový zámek v anglickém a gotickém slohu s osmihrannou věží s cimbuřím. Jeho rozhodnutím také kolem zámku vznikl anglický park a došlo k přestavbě místní kaple v románském slohu. Po své smrti v roce 1865 zde byl Kaňka pochován. Vdova po něm postoupila zámek svému příbuznému generálu Neuwirthovi z Neuwirthů. Jeho potomci se o něj však nestarali, další majitelé se poté rychle střídali. V roce 1938 koupil chátrající zámek pražský architekt Václav Zákostelna, který ho opravil. V roce 1945 se stal majitelem zámku i velkostatku Karel Navrátil, kterému však byl o tři roky tento majetek zkonfiskován. V letech 1950 až 2006 byl zámek využíván jako zvláštní internátní škola. Nyní celý areál silně chátrá.
13 fotek, 2.9.2017, 38 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Mladá Vožice - Renesanční zámek byl postaven v letech 1570–1603 za Michala Španovského z Lisova, nejvyššího písaře Království českého. V roce 1603 ho koupil Jan Bernhart Fünkfirchen. Ten byl za vzpouru proti císaři potrestán ztrátou majetku a zámek získal císařský generál don Baltazar de Marradas. V zámku byly kromě dalšího hospodářského zázemí i sladovna a pivovar. Od Marradase zámek roku 1629 koupila Veronika Přehořovská z Dlouhé Vsi. Po ní jej roku 1678 získal František Ferdinand Küenburg. Ten zde založil významnou knihovnu, doplňovanou po dalších 150 let jeho potomky. Za Küenburgů byl zámek přestavěn do dnešní barokní podoby. V sedmileté válce (1756–1763) byl v zámku umístěn c. k. vojenský špitál. Zámek zůstal v držení jeho potomků až do roku 1945, kdy byl znárodněn. Po 2. světové válce byl do zámku umístěn podnik KOH-I-NOOR. V roce 1947 byla odvezena knihovna, od roku 1958 umístěna v Muzeu knihy ve Žďáru nad Sázavou. V tu dobu knihovna měla 6196 svazků, z toho 92 jich bylo v rukopisech. Od roku 2006 probíhá rekonstrukce.
cernovice 1
9 fotek, 2.9.2017, 29 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Černovice - Jako zakladatel zámku je některými autory uváděn Martin, jeden ze tří bratrů Paradiesů z Tyrol, kteří Černovice zdědili. Nastěhovat do nového zámku se měl již v roce 1641, zámek byl snad v té době jednokřídlý. Později je mezi vlastníky v první polovině 18. stol. vzpomínán Karel Josef Voračický z Paběnic a po něm František Karel Kinský. V této době je zámek jinými autory popisován jako patrová budova uzavřená zdí zesílenou v rozích rondely, s jedním křídlem s arkádami a ve druhém je popisována kaple. Ve druhé polovině 18. století patřili Černovice Štenberkům a byly připojeny k jejich žirovnickému panství. K rozšíření zámku došlo i počátkem 19. stol., v době kdy zámek patřil Vincentu Zessnerovi, hraběti ze Spitzenbegu a to v roce 1814. Poslední úpravy, měnící vzhled zámku, byly provedeny za knížete Heinricha Eduarda ze Schönburga roku 1841. Ve druhé polovině 19. stol. i počátkem 20. stol. se vlastnící střídali, ale k dalším významným změnám na vzhledu zámku již nedošlo. Po roce 1945 byl zámek zkonfiskován státem a v zámku zřízen Diagnostický ústav sociální péče, který je zde doposud.
69 fotek, 26.8.2017, 125 zobrazení, přidat komentář | cestování, koníčky, krajina, ostatní, příroda
Srbské jeskyně - Lom na Chlumu u Srbska byl založen roku 1920 firmou Bárta, Herget a Tichý v tělese čistých vápenců koněpruských a sliveneckých, upadajících zde k SZ. Firma se zanedlouho přerodila ve firmu PRASTAV a lom pronajala železárnám v Hrádku (Škodových závodů). Plzeňská Škodovka měla v místních podzemních prostorách během války tzv. záložní archív výrobních výkresů, zbrojních i mírových oborů. V provozu lom sloužil do roku 1961 (1950 Královodvorské cementárny, 1953 Pragocement Radotín). Těžba ve spodní etáži byla ukončena po nepodařeném komorovém odstřelu a skalním sesuvu velkého rozsahu. Menší těžba ve východní části lomu a odstřel volných bloků v oblasti sesuvu se uskutečnily ještě v letech 1970-1974. K objevu hlavní části jeskynního systému Srbských jeskyní došlo v polovině 40. let. Postupně byly lomem objevovány další jeskyně, současně však byly zasypávány volné krasové dutiny pode dnem lomu. Dvě dnes největší známé jeskyně v lomu, tedy Srbské jeskyně a Netopýří jeskyně, byly propojeny v roce 2003, celková délka systému dosahuje délku 1,2 km.
163 fotek, 19.8.2017, 610 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování, koníčky, práce, zábava
Podzemní továrna Richard (přesné nacistické označení je B5-Richard) je soustava tří bývalých hlubinných vápencových lomů (označovaných jako Richard I., Richard II. a Richard III.) u Litoměřic nacházející se pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří, kterou nacisté za druhé světové války přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro zbrojní výrobu. Jedná se o prostorově rozsáhlý komplex podzemních prostor v celkové délce (která je ale odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů. Jedná se o největší podzemní továrnu z dob druhé světové války na českém území. S výstavbou továrny začali nacisté již v polovině roku 1944 a plánované ukončení její stavby bylo stanoveno na srpen 1945. Do práce bylo nasazeno 1200 civilních zaměstnanců včetně lidí tzv. totálně nasazených. Dále zde pracovalo několik tisíc vězňů (asi 4000 denně), a to jak z blízkého koncentračního tábora v Terezíně (asi 4 km jihovýchodně odtud), tak i vězňové z menšího litoměřického koncentračního tábora, pobočky Koncentračního tábora Flossenbürg. O tom, že se jednalo o velmi rozsáhlou a pro Třetí říši důležitou stavbu, svědčí i to, že stavba měla vlastní průmyslový vodovod natažený až z řeky Labe, vlastní plynovou přípojku, dále dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště na normální rozchod a řadu dalších pomocných provozů a technických zařízení v podzemí i na povrchu. Do práce byla zapojena řada stavebních a důlních strojů a mnoho jiných specializovaných mechanismů. Řízením stavby a celkovým dozorem nad všemi pracovníky byla pověřena ozbrojená nacistická organizace SS. Poslední stavební práce probíhaly ještě dne 4. května 1945. Již na podzim 1944 začaly podzemní výrobní haly sloužit svému účelu, začaly se zde vyrábět součásti spalovacích motorů pro tanky a stíhače tanků. Koncem války sem byla přesunuta i část výroby elektronek, v komplexu Richard II. měla být zahájena výroba materiálu pro další elektrotechnickou výrobu. Nacisté dále plánovali do komplexu Richard III. přesunout část výroby paliva pro nejmodernější proudové stíhačky Messerschmitt Me 262. O výrobě paliva pro rakety se dlouho spekulovalo a tato teorie nebyla nikdy plně potvrzena, nicméně elektronky měly téměř jistě sloužit především pro hromadnou výrobu naváděcích a radiolokačních systémů, které se užívají především v letectví. Dne 5. května 1945 byli vězňové místního koncentračního tábora propuštěni na svobodu (byl to prý jediný koncentrační tábor, který nebyl osvobozen, ale byl údajně dobrovolně rozpuštěn samotnými nacisty), nicméně i zde vládl velký chaos, zmatek i nervozita způsobená blížícím se koncem války. Dne 7. května 1945 se nacisté pokusili na poslední chvíli celý komplex Richard vyhodit do povětří, a to pomocí prý až 4 kilometry dlouhého elektrického vedení, které snad sahalo až někam k Terezínské křižovatce. Dodnes nebylo zcela věrohodně vysvětleno proč výbuch vůbec nenastal. Elektrické vedení snad na poslední chvíli přesekl jeden z polských dělníků. Litoměřice včetně stavby a továrny Richard byly osvobozeny Rudou armádou dne 7. května 1945. O poválečném hledání továrny Richard byla napsána dokonce celá kniha, jejíž autorkou byla tehdejší zpravodajská důstojnice Rudé armády Marie Alexandrovna Fortusová. Její líčení hledání továrny Richard není mnohými badateli považováno za zcela věrohodné. Snad nejpozoruhodnější stať v knize tvoří popis vnitřku podzemní továrny. Po válce sice o podzemní prostory projevilo zájem hned několik místních podniků a institucí, z nichž nejvýznamnější byl Památník Terezín, nicméně k sanaci prostorů a jejich dalšímu využití už nikdy pořádně nedošlo. V současné době je v Richardu II. a v několika málo chodbách Richardu I. umístěno úložiště nízko a středněaktivních odpadů (kupř. zdravotnický materiál), převážná většina ostatních štol v části Richard I. a III. nezvratně chátrá a postupně se hroutí. Z tohoto důvodu není objekt od roku 2002 pro veřejnost nijak přístupný. Od roku 2009 litoměřická radnice vede kroky k tomu, aby mohla být podzemní továrna zpřístupněna, avšak projekt brzdí nedostatek financí. Bezpečné zpřístupnění by nejen bylo velmi nákladné, ale vedlo by i ke zničení charakteru podzemního prostoru. V současné době podzemí spěje k zániku a jeho oficiálnímu zavalení.
49 fotek, 5.8.2017, 166 zobrazení, 10 komentářů | architektura, cestování
Červené Poříčí - Roku 1547 koupil panství Poříčí Jindřich Mladota z Jimanic a ve vsi postavil tvrz, která přiléhala k řece Úhlavě. Části těchto staveb jsou dosud zachovány. Roku 1569 prodal Jindřich Mladota tvrz, která se tehdy poprvé uvádí, dvůr a ves Poříčí Mikuláši Šicovi z Drahenic za 2300 kop grošů míšeňských. Po jeho smrti získali statek MIkulášovi bratři Albrecht a Adam. Byli to dobří hospodáři a poříčské panství rozšířili. V r. 1601 zdědil Poříčí Albrechtův syn Mikuláš. Mikuláš Šic dal postavit ve vsi zámek, do něhož byla pojata i stará tvrz. Od vysoké červené zámecké střechy dostalo Poříčí název Červené. Zámek byl dostavěn ve stylu saské renerance v r. 1611, jak o tom svědčí letopočet vtesaný do desky nad vchodem. Vlastní zámek je jednopatrová budova obdélníkového půdorysu s vysokou střechou na bocích zakončenou čtyřpatrovými štíty, členěnými římsami a pilastry. Okna mají kamenné ostění a jsou zdůrazněna nadokenními římsami. Dvorní fasádu oživuje v patře arkýř na malebné špičaté konsole. Střechu zpestřuje několik renesančních komínů. K severozápadnímu rohu budovy je přistavěna mohutná polygonální věž, zakončená zvonovitou bání s cibulovitou lucernou. Při pozdějších úpravách byl odstraněn portik s balkónem a renesančním vikýřem. Vnitřní místnosti jsou jednoduché byly po zestátnění upravené jako byty a kanceláře zaměstnanců lesní správy. Po celé západní straně budovy probíhá mohutná, valeně sklenutá chodba ozdobená štukem; dnes je však přepažena moderní zdí a zúžena. K severní straně budovy přiléhá další křídlo, jež je pozůstatkem původní tvrze. Nádvoří uzavírá jednopatrové stavení, rovněž v podstatě renesanční, které bylo součástí tvrze. Z ní ještě v druhé polovině 18. století vycházela dřevěná chodba ve výši prvního patra do oratoře kaple, jež stojí pře zámkem. Chodba je zřetelně zachycena na starých vyobrazeních, například v urbáři panství z r. 1760. Mikuláš Šic jako stoupenec českých stavů a krále Fridricha Falckého byl r. 1623 odsouzen ke ztrátě dvou třetin jmění a statek připadl královské komoře. Skládal se z Poříčí, Kokšína, Borové, Vřeskovic, Dolního Třebetína, Vosího, Oplotu, Horního Třebetína, Nedanic, Nedaniček, Kbel, Jína, Zeleného, Kaliště a krčmy v Nezdicích. Statek byl odhadnut na 87 127 kop grošů míšeňských a r. 1623 jej koupil plukovník Filip Adam z Konberku. Po něm se také Poříčí jmenovalo Korunní. V r. 1709 je koupil od Filipových dcer Jan Jiří z Haubenu, který přikoupil ještě Roupov, ale v r. 1716 padl jako císařský generál ve válce s Turky. Panství zdědila dcera Františka Augusta provdaná za hraběte Törringa z Jettenbachu. Nový majitel se sice snažil panství zvelebit, postavil tu i vysokou pec, ale nakonec je musel jeho syn Norbert prodat v dražbě. Koupil je bavorský vévoda Kliment František. Za něho byla přední zámecká budova v r. 1776 upravena v bránu s dekorativní výzdobou. V rozeklaném štítě její pilastrové edikuly stojí sochy, lev s prázdným štítem a vpravo Minerva držící štít se znakem bavorských vévodů. Na architrávu je nápis s chronogramem: Porta hoC sVb gratIos IosIsIMo praesIDII CLYpeo renoVata. Zámek byl obklopen rozsáhlou zahradou, nejbližší část byla upraveny ve frncouzském slohu, jak o tom svědčí stará vyobrazení; od ostatního prostoru byla oddělena hradbou, na níž jsou poprsí 23 českých panovníků. Vznikla po r. 1765. Bavorský vévoda František Kliment odkázal v r. 1795 poříčské panství svému bratru Maxmiliánu Josefovi. Ten je r. 1805 postoupil arciknížeti Ferdinandovi, pozdějšímu velkovévodovi toskánskému, od něhož je r. 1824 získal velkovévoda Leopold II. a po něm císař Ferdinand V. Tím se Poříčí dostalo do rukou rakouských císařů Františka Josefa I. a Karla I. Po vzniku ČSR připadlo státu. Nyní je přístupný a vzpamatovává se z bytových přestaveb miulého režimu.
lnare 2
16 fotek, 5.8.2017, 30 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování
Lnáře - Prvními zmiňovanými majiteli lnářského panství byli vladykové ze Lnář. Nejstarší písemná zmínka z roku 1313 hovoří o rytíři Odřichu ze Lnář, doprovázejícího Jana Lucemburského na výpravě do Vlach. Po posledním z rodu, rytíři Vilému ze Lnář, přechází majetek na Zmrzlíky ze Svojšína (1406 - 1564). Petr Zmrzlík ze Svojšína byl příznivcem husitského hnutí, proto byla lnářská tvrz husitských výbojů ušetřena. Později se od husitů odvrátil a v bitvě u Lipan již bojuje na straně panské jednoty. Poslednímu ze Zmrzlíků, evangelíku Václavovi, hrozila konfiskace majetku od císaře Ferdinanda I. Předešel jí roku 1564 prodejem Zdeňkovi ze Šternberka za 20000 kop grošů českých a s penězi uprchl do Němec, kde zemřel. Silně zadlužené panství Zdeňkovi synové postupují svému švagru Volfu Novohradskému z Kolovrat. Volf Novohradský (poručník Petra Voka z Rožmberka) pozval do Lnář stavitele rybníků, regenta rožmberského panství Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. V roce 1597 byla dokončena přestavba staré tvrze v renesanční zámeček, tento pak byl v 19. století přeměněn na pivovar. Do rukou šternberských se Lnáře vracejí roku 1617, kdy Wolfův syn Zdeněk prodává Lnáře Adamovi ze Šternberka. Adam, snášenlivý katolík, byl ušetřen pražské defenestrace a po bitvě na Bílé Hoře Ferdinandem II. dosazen v úřad purkrabský. Dcera Jaroslava Wolfa, Eva Johanna, prodala roku 1660 Lnáře Aleši Vratislavu z Mitrovic. Stavbu nového raně barokního zámku zahájil v roce 1666, vedle původní tvrze, hrabě Aleš Vratislav. Dokončil ji Tomáš Zacheus, syn hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic v roce 1685. V roce 1727 prošel zámek důkladnou opravou. V roce 1985 byla dokončena další rozsáhlá rekonstrukce i Starého zámku na hotelové zařízení a v roce 1993 byl zámek v restituci vrácen potomkům posledního majitele JUDr. Jindřicha Vaníčka. V roce 1999, tedy 333 let od jeho založení, byl poprvé zpřístupněn veřejnosti.
bezdekov 3
14 fotek, 5.8.2017, 43 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování
Bezděkov - První zmínka o Bezděkovu je již ve 13. stol. a jeho prvním známým majitelem byl Elblin z Bezděkova po jehož smrti přešel do majetku Jana Lucemburského a ten jej daroval Petrovi z Rožmberka. Je předpoklad, že gotická tvrz v Bezděkově byla založena již ve 14. stol. Z majitelů ve 14. století jsou zmiňováni jen Jan z Bezděkova a Jan Bohuchval z Hrádku, který statek držel až do roku 1414. Koncem 1. poloviny 15. stol. se majitelem statku stal Racek Chlévec z Malšína a v té době, přesně v noci z 19. na 20. května 1450 byla tvrz dobyta. Tvrz byla dobyta ještě v roce 1468. Toto obléhání a dobývání tvrz nepochybně poškodilo, byla však opravena. V 1. polovině 16. století tvrz sloužila již jen hospodářským účelům a postupně pustla. V roce 1555 ji jako pustou odkoupil Viktorin Pek z Římku a postupně tvrz obnovil. V té době byla tvrz tvořena velkou čtverhrannou věží a několika dalšími stavbami. Byla opevněna vodním příkopem a zdí. Za Viktorina byla tvrz upravena na renesanční sídlo, jehož podoba není přesně známa. Později se majitelé opět střídali. Z roku 1811 se dochovala kresba zachycující pohled na tvrz od severovýchodu zachycující velkou třípatrovou věž, krytou jehlancovou střechou s vikýři, obklopenou několika patrovými křídly seskupenými do nepravidelného šestiúhelníka. Vodní příkop, obklopující dříve tvrz, byl počátkem 19. stol. vysušen a změněn na zahradu. Po roce 1820 získává panství Bezděkov František Korba z Weidenheimu a v držení tohoto rodu zůstal až do 20. stol. V polovině 19. stol. byla původní renesanční stavba přestavěna podle projektu architekta Vojtěcha Ignáce Ullmanna v novorománském resp. novogotickém stylu. Vznikl tak romantický zámek s cimbuřími a v západním průčelí se zastavěnou velkou čtvercovou věží. Nároží při severním křídle zvýrazňují polygonální věže. Přízemí zámku je z části zaklenuté křížovými klenbami. Zámek je obklopen parkem, který byl založen již v 18. stol. Dnes je zámek v soukromém vlastnictví a nepřístupný, opuštěn a chátrá.
chanovice 1
13 fotek, 5.8.2017, 26 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Chanovice - Nejstarší písemná zmínka o Chanovicích pochází z roku 1352. Postupně probíhaly různé přestavby původní tvrze. Dnešní barokní podobu zámek získal po požáru v roce 1781. Gotické zdivo bylo ponecháno. Z této doby pochází i anglický park. Dne 1. 9. 1947 byla v zámku otevřena základní škola. Hospodářské budovy kolem zámku využívala zemědělská družstva.
K areálu zámku patří i kostel Povýšení Svatého Kříže. Původní kostel byl pozdně románský z 1. poloviny 13.století. Na konci 70.let 20.století prošel rekonstrukcí, bohužel značně necitelnou. Od 90. let 20. století je výlučným vlastníkem celého areálu Obec Chanovice, která provedla úžasnou rekonstrukci celého areálu. Celé první patro zámku stále patří škole. Ve zrekonstruovaných sklepeních je stálá expozice pošumavských lidových řemesel (tesařů, truhlářů, kovářů, textiláků). Součástí expozice je v přízemí – před vstupem do sklepení - jedna historicky zařízená místnost, do které byl přesunut zbytek z původního vybavení zámku.
9 fotek, 5.8.2017, 71 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Tvrz Kadov - Po Kadově se již od počátku 14. století psali Řesanští z Kadova, a to po téměř celých sto let. Po husitských válkách uvádějí historické prameny jako zdejšího majitele Bohuslava z Lukavice (1447-61) a Petra Oseckého z Brloha (1517). Jeho potomkům, Záborským z Brloha, pak Kadov náležel až do roku 1650, a právě oni provedli renesanční přestavbu původní tvrze. Její dějiny jakožto panského sídla se pak uzavírají roku 1677, kdy bylo zboží připojeno k Bezděkovu a následně ke Lnářům. Výsledek současného stavu poté nejvíce pozměnila adaptace na sýpku, k níž došlo zřejmě v průběhu první poloviny 19. století. V druhé polovině 20. století využívalo tvrz zemědělské družstvo, od nějž ji v nedávné době odkoupilo občanské sdružení ZOFI Kadov. Díky práci tohoto sdružení byla již opravena střecha staršího křídla tvrze a interiér je příležitostně zpřístupněn veřejnosti.
oselin 2
38 fotek, 23.7.2017, 89 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování
Ošelín - Zámek byl postaven někdy ve 2. pol. 18. stol. a pravděpodobně v sobě ukrývá některé stavební prvky ze starší zámecké stavby a tvrze. Do roku 1935 vlastnili zámek jako předposlední majitelé Bigattové, poté zámek zdědil dr. Klement Podevile. Zámek je nízká patrová barokní budova obdélníkového půdorysu a měl mansardovou střechou a s průjezdem, velice volně vázanou na jižně umístěný hospodářský dvůr. Jak nasvědčují valené klenby v suterénu, stojí na místě bývalé tvrze. Sklepy jsou převážně zděné cihlami, mají stropy ploché i klenuté, ale část s valenými klenbami s výsečemi je nejspíš nejstarší částí objektu. Celý suterén není možné prozkoumat, protože po některých úpravách jsou některé části nepřístupné nebo byly dokonce strženy. Zámek byl totiž několikrát přestavován a upravován: v letech 1864–1866 – z této přestavby pochází např. hodinový stroj zasazený do krovu mansardové střechy, potom v roce 1891, kdy byl v podstatě celý zrenovován, a ještě v roce 1971, ale tentokrát už jako majetek Státního statku. Nemá již žádný slohový interiér, protože např. v roce 1925 do něj byla umístěna pošta a menšinová škola, ve vlastnictví Státního statku zde byly byty, po roce 1989 byl využíván obcí, potom se do něj opět vrátila pošta i škola, ale pak sloužil i jako hospoda. Někdy po roce 1990 byl zámek údajně prodán za symbolickou 1,- Kčs. V letech 2011 - 2012 byl zámek nabízen k prodeji za 600000 Kč. Pod tíhou exekuce a hrozbou demolice, 2016 prodán v elektronické aukci za cca 78000,- Kč firmě prodávájící do zahranicí stavební materiál z historických staveb, ta zámek zlikvidovala do dnešni podoby. Dnes je opuštěný a nevyužívaný a hrozí opět demolice.
svojsin 2
16 fotek, 23.7.2017, 57 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování
Svojšín - Zámek byl postaven na místě starší stavby v roce 1723 za hraběte Jana Václava Příchovského a jeho matky Judity. Posledním majitelem Svojšína z rodu Příchovských byl František, v jehož době byl statek a zámek prodán v dražbě rytíři Josefu Bigattovi z Chebu. Ten bez dědice odkazuje Svojšín královskému bavorskému komorníkovi a generálporučíkovi Karlu Antonínu Junckerovi a ten si přidává k rodinnému jménu přídomek "Bigatto". Rodina držela panství do roku 1935, kdy po smrti Amálie Junckerové-Bigattové dědí Svojšín dr. Klement Podevile a vlastní ho do roku 1945. Po roce 1945 převzal zámek stát a zámek byl „využíván“ k nejrůznějším účelům. Krátkou dobu po válce jej měla pronajatý veleobec baráčníků, dále pak státní statky a obec Svojšín. Od roku 1990 do současnosti je zámek v majetku obce a je po rekonstrukci, iteriery zatím nijak nevybaveny, v části je turistická ubytovna a kavárna.

Tvrz Svojšín - Ctibor a jeho synové Oldřich a Beneda se píšou ze Svojšína už v roce 1177, což by znamenalo, že ve Svojšíně existovala jedna z našich nejstarších tvrzí, Nepřímo to potvrzuje i přítomnost románského kostela s panskou emporou. Tato tvrz pravděpodobně stála na jih od kostela. Rod ze Svojšína zaznamenal největší rozmach v 13. století, pocházeli z něj rytíři z Třebele, Volfštejna a Výškova. V polovině 13. století se tento rod stěhuje na hrad Třebel. Už v té době, nebo jen o pár let později, mohla vzniknout tvrz, jejíž zbytky našla náhodná sonda v roce 2008. Svojšín zůstává v majetku rodu ještě celé 13. a 14. století. Z tohoto rodu pocházel i Žižkův spolubojovník Petr Zmrzlík ze Svojšína. V 15. století přechází původně rozdělená ves na rod Paběnických, nebo také Nalžovských ze Svojšína. Do roku 1443 patří Svojšín Půtovi z Paběnic (Nalžovský ze Svojšína). Po něm panství dědí Mikuláš z Nalžov a na Svojšíně. Jeden z dříve jmenovaných je stavitelem novější tvrze, jejíž sklepení našel systematický výzkum v roce 2009. Objekt tvrze dle archeologického výzkumu zanikl požárem v roce 1713. Příchovští zde v roce 1723 staví nedaleko kostela a místa tvrze zámek.

Kostel sv. Petra a Pavla - Na základě stavební techniky s použitím velkých pískovcových kvádrů je stavba datována do poloviny dvanáctého století a náleží mezi nejvýznačnější památky svého druhu v jihozápadních Čechách. Vlastníci tribunového kostela, páni ze Svojšín se poprvé v české historii připomínají roku 1175 (Odalricus et Beneda de Suaysin). Děkanský kostel sv. Petra a Pavla byl již ve 14. století (1355) farním kostelem. Vedle kostela stávala ještě kaple sv. Michala. Původní románská budova, z níž zbyla věž, byla přestavěna v 17. století. Roku 1713 vypukl zde veliký požár a zničil většinu zařízení a mnoho cenných listin. V letech 1740-1766 byla vedle kostela postavena budova nové fary. Hřbitov, který se nacházel okolo kostela byl zrušen a za vsí zřízen zcela nový. 1. července 1781 byla Svojšínská farnost navždy povýšena na děkanství pražským arcibiskupem Antonínem Petrem, hrabětem Příchovským, který se narodil v zámku ve Svojšíně r.1707 a který zde v kostele byl pokřtěn. Z novějších přístaveb jest chodba z oratoře do zámku z pol. 18. století a hrobka rodiny Juncker-Bigatto z 2. pol. 19. století. Významná etapa v renovaci interiérů byla provedena v roce 1912.
luhov 1
12 fotek, 22.7.2017, 64 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování
Luhov - Historie sídla v Luhově začíná již ve 12. stol. a tvrz je zde písemně potvrzena již počátkem 14. stol., nejspíše zde však stála již dříve. Do roku 1576 byl Luhov v majetku Chotěšovského kláštera, který jej prodal i s pustou tvrzí Oldřichu z Říčan a na Pňovanech. Od roku 1676 vlastnili Luhov Steinbachové z Kranichsteina. Marie Anna Steinbachová se roku 1779 provdala za Maria Bořka Dohalského z Dohalic a ten pak v roce 1780 nechal v Luhově postavit dnešní zámek. Součástí zámku je i kaple Bolestné Panny Marie vysvěcená roku 1784. Po roce 1945 se areál zámku stal majetkem státního statku a od roku 1980 patřil zámek TJ Uhelné sklady Praha a byl využíván jako rekreační středisko. V současné době je zámek v majetku soukromé osoby a byl poprvé zpřístupněn 8. července 2006, je stále citlivě zvelebován.

Komentáře

přidat komentář